Mayská kultura jako výraz klimatického zoufalství

Jedna z klasických otázek středoamerické archeologie zní: Proč kolem roku 950 (resp. 750-1200) po Kr. zanikla nejrozvinutější civilizace celé Ameriky – říše Mayů? Nejčastěji se to vysvětluje vyčerpáním půdy, environmentálními změnami nebo klimatickými oscilacemi. Taková odpověď ve skutečnosti nic neřeší. Vyčerpání tropických půd již po dvou až čtyřech letech je natolik obvyklé, že zemědělství tam musí být založeno na neustálém stěhování polností. Rovněž klimatické změny v tropech obvykle neznamenají žádnou velkou změnu, ale jenom to, že je například o trochu tepleji nebo sušeji. V tropických nížinách se v holocénu zdánlivě nedělo nic tak závažného, co by mohlo podrýt základy rozvinuté městské civilizace. Takový je alespoň první pohled na jednu z nejdramatičtějších událostí Ameriky. Ve skutečnosti záleží na tom, zda se na Yucatán díváme od jihu přes moře tropických lesů, anebo od severozápadu přes neméně obrovské pouštní a polopouštní oblasti jihozápadu USA a Mexika.

Intertropická zóna konvergence

Střední Amerika leží v citlivém rozhraní, kde jsou časté posuny intertropické zóny konvergence. Je to zóna obepínající celý rovník, na které se setkávají vzdušné masy ze severu i jihu. Přinášejí s sebou teplý a vlhký vzduch, častá bezvětří způsobená tím, že vertikální složka proudění převládá nad horizontální, a vydatné deště. Pozice intertropické zóny se v průběhu roku posunuje v závislosti na systémech sezonních tlakových výší a níží nad oceánem či pevninou. Zjednodušeně řečeno závisí na tom, zda je léto či zima a zda v okolí leží pevnina nebo moře. Pozice intertropické zóny konvergence je pravděpodobně společně s lidskými činnostmi hlavní příčinou zániku říší na území Mezopotámie, Persie a Afghánistánu.

Na Yucatánu bývalo nejvíc srážek koncem léta. Mayové se snažili vybudovat systém zavodňovacích kanálů. Z bývalých vápencových lomů vzniklých při stavbě náboženských komplexů vytvářeli obrovské cisterny nebo se usazovali v okolí cenotů – krasových propastí a závrtů, jež umožňují přístup k podzemním vodním zásobníkům vápencových plošin. Naneštěstí v letech 550–750 před konečným úpadkem panovalo tak výhodné klima, že se rostoucí mayská populace na chudých tropických půdách dostala k samotné mezi únosnosti krajiny. Rovněž můžeme spekulovat o tom, zda prokázaná zkušenost několikaletých such nebyla tak krutá, že bylo nutné stavět obrovské chrámové okrsky a chovat se nelítostně k obětovaným zajatcům. Byla jejich kultura výrazem klimatického zoufalství?

Jezerní sedimenty – klimatologický kalendář

Zatím nejdokonalejším klíčem k poznání místních klimatických oscilací jsou jezerní sedimenty z pánve Cariaco v severní Venezuele. Sedimentární sled je tvořen systémem ročních přírustkových zón, ve kterém se střídají světlé a tmavé laminy. Tmavé laminy obsahují větší množství organické hmoty a odpovídají maximu růstu jezerních řas; mají zvýšené obsahy titanu a dalších litofi lních prvků, které indikují zvýšený přínos materiálu erodovaného v okolí pánve. Proto jsou tmavé laminy vykládány jako sedimenty pozdního léta, kdy intertropická zóna konvergence zasahuje nejvíc na sever, srážky jsou vysoké a řasy dobře rostou v proteplených vodách plných živin spláchnutých z okolního pobřeží. V tomto modelu pak stačí ve vrtu do jezerních sedimentů odpočítávat laminy rok po roku a na základě obsahu titanu odhadovat výši srážek.

Hlavní úpadková fáze mayské říše nastala v letech 760–910 po Kr. V těchto dvou staletích se množství titanu (tmavých lamin) v jezerních sedimentech celkově snižovalo a v letech 760, 810, 860 a 910 můžeme dokonce pozorovat nápadná minima, jež odpovídají suchům o trvání obvykle 5–9 let. Zajímavé je, že sucha jsou oddělena vcelku pravidelnými vlhčími periodami, trvajícími 40–50 let. Ty byly zaznamenány také v sedimentech mayského jezera Chichancanab. Tato vlhká období pravděpodobně souvisejí se sinusovitým průběhem krátkodobého solárního cyklu o periodě 180–200 let, na jehož objevu se významně podílela česká astronomka I. Charvátová (viz Vesmír 70, 270, 1991/5 a 72, 365, 1993/7).

Začátky a konce civilizací

Dnes jsou mayská města pokryta hustou tropickou džunglí, takže se nám těžko věří, že v závěrečné fázi mayské kultury měla zdejší krajina nejspíš stepní charakter. Je to opačná situace než v severní Africe a na Středním východě, kde se nám zase nechce věřit, že nynější polopouště bývaly lesními oblastmi, místy dokonce s jezery a močály. Nejpravděpodobnější model pádu mayské říše je založen na explozivním civilizačním rozmachu v dobách klimatického optima a o to hlubším rozvratu v dobách sucha.

Provedeme-li však srovnání počátků a konců různých civilizací s klimatickým chodem, je situace méně přehledná. Počátky civilizací často souvisejí s klimaticky příznivými staletími (která často nastala po nějaké klimatické katastrofě), ale konce civilizací jsou individuální. Někdy jako u Mayů souvisí s klimatem, jindy však s invazemi, občanskými válkami a sociálním nepokojem obecně. Třeba takový rok 1918, ve kterém v Evropě zanikla hned tři impéria – rakouské, pruské a ruské – nemá (myslím) s klimatem nic společného.