Částice v prachu

V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš (Gn 3,19). Obsah sdělení přenechme teologům, zaměřme se na význam slova prach. Je velmi staré, známé všem Slovanům. Dnes má spoustu odvozenin, namátkou zmiňme slovesa práškovat pole, oprášit starou vestu, rozprášit nepřítele a vyprášit mu kalhoty. Pozadu nezůstávají jména podstatná (prachovka se liší od prašivky a prachárna od pracharandy) ani jména přídavná (viz rozdíl mezi prachatým, prašivým a práchnivým). Souvislosti i způsob odvození jsou nám srozumitelné. Chceme-li se ale dobrat původu slova, musíme sáhnout hlouběji do minulosti, až k indoevropskému kořeni pers- (pršet, prášit, stříkat), tj. rozptylovat něco v malé částečky, a to suché i vlhké, tuhé i kapalné.

V této předslovanské časové rovině už narazíme na příbuzná slova, jejichž souvislost s tímtéž starým kořenem by nás nenapadla, např. pršet (sypat se, padat, roztrušovat, rozptylovat se). Donedávna alespoň v nářečích pršely ještě kromě deště i sníh nebo kroupy, jiskry (z ohně), listí (ze stromů) či zrna (z klasů). V češtině se sdělení „prší déšť“ dávno omezilo na „prší“ bez bližšího určení („trakaře“ už jsou na pršení těžké, proto padají), z nějž pak vznikly odvozeniny prška, poprchávat, sprchnout, sprcha apod. Jestliže ale někomu opršely vlasy nebo zuby, pak mu nezmokly, nýbrž mu po částečkách (jednotlivých vlasech či zubech) vypadaly, až nakonec (po staročesku) opršal celý a sousedé mu začali říkat Opršálek nebo Vopršálek. Dnes sice jeho potomky potkáváme vlasaté a zubaté, příjmení jim však zůstalo.

Člověk může opršet, lhůta vypršet. Rčení dosud používáme, ale na pršící částečky, které motivovaly jeho vznik, jsme zapomněli. Musí nám někdo připomenout přesýpací hodiny, abychom si vybavili pršící zrnka písku. Přes prchající čas a vyprchané sodovkové bublinky pak už snadno dospějeme až k prchlivému člověku, i když je třeba přiznat, že tento výklad zmíněných slov není jediný.

Dalším slovem souvisejícím s kořenem pers- je prsť. Dnes tak sice nazýváme ornici, ale pro nezasvěceného jsou prach a suchá prsť totéž, prostě částečky, které vzaty do hrsti a sypány na zem „prší“, rozptylují se. Od téhož kořene pak snadno odvodíme sloveso prskat (rozptylovat žhavé úlomky železa, částečky uhlí aj.), a posléze i podstatné jméno paprsek (pa-prsk, resp. „poprsk“), tedy to, co bylo vidět u kováře, když bušil do žhavého železa. Prskající se koza má ale jiný původ. Prčit se (běhat se) souvisí s kozí říjí, prk či prčina (pach) patří kozlovi a prča (legrace, žert, dělání bláznů z někoho) je záležitost veskrze lidská, byť vzešla od téhož základu. Když někdo zprčí robu (dívku), mimo jiné ji poblázní. Prčit či předpokládané praslovanské prkat však už nemají s tématem koutku nic společného, a proto jejich etymologii smíme vynechat a vrátit se k prachu.

Obrátit se v prach a popel souvisí s úvodním citátem, sedět na sudu prachu znamená být vznětlivý nebo být ohrožen, okusit prachu lze nejlíp na vojně, přičemž kdo nemá prachu, je zbabělý, a kdo má křivý prach, mizerně střílí. Jestliže někdo má prach v nose, je úskočný, komu byl nasypán prach do očí, stal se obětí úskoku. Kdo čichá prach, větří nebezpečí, kdo padl prachem, vyhořel, kdo vynalezl prach na silnici, Nobelovku za svůj „objev“ nedostane. Leckdo má prachy, ale hned jsou v prachu – byl z Prachatic, teď nemá nic (lidová slovní hříčka, nikoli motivace místního jména). Prachů se občas nedostává, zato prášků oddalujících navrácení v prach přebývá. První příznaky „návratu“ se zastírají pudrem (fr. poudre), což v překladu znamená opět prach. A od prachu kosmetického lze přejít k prachu kosmickému, ř. kosmetikos je uspořádání a ř. kosmos je pořádek, ovšem první se snaží uspořádání vytvořit, druhé ho obsahuje. A kde že jsou ty částice? Nejspíš v prachu.