Kraj mezi vsí a městem

Kraj vznikl jako to, co se okrajuje. Z toho se vyvinul význam hranice, lem, potom vzdálená země, krajina, a nakonec část země, například rodný kraj. Lidé v kraji nosívali kroj, jehož střih nebyl zprvu střihán, nýbrž krájen. Kroj se stal krajovým – kolik krajů, tolik krojů. Teprve v dobách, kdy se slovo kraj stalo termínem označujícím jednotně uspořádané správní celky státu, byl kroj vytlačen stejnokrojem (teplákovou soupravou).

Světa kraj, který by básník (u)šel pro trochu lásky, představuje pouť k předaleké krajině, jenže tady a teď jsme krajinou prorostlí a ona je prorostlá námi tak hustě, že se musí krčit v chráněných krajinných oblastech. Všude jsou města, která mají v sobě vsi, nebo vsi, které vstřebaly města. Tam někde na samém kraji (hranici) mezi městem a vsí hledí krajinář, rozkročen v kopřivách, přes olysalé černé bezy na škumpový háj před domem Okálem tonoucím v květopádech z Hornbachu a otráveně hryže štětec. Na jiném samém kraji nasedá krajánek (putující mládek) na místenkový autobus, aby se odpoledne zúčastnil mlynářského sympozia v jiné zemi unie.

V dobách rodového zřízení byla ves vším, a nejen etymologicky. Žil v ní všechen lid rodu. Například ve starých Jaroměřicích byli všichni vesničané Jaroměřici, tj. potomci Jaromírovi, v Bojkovicích potomci „Bojkovi“ (Bojsla­vovi) apod. Zprvu vznikl plurál vsi, tj. všichni (lidé), singulár ves je druhotný. Chápat ves jako singulár umožnilo nejspíš i slovo vesmir (2. pád všehomira), které bychom dnes přeložili jako celý svět. Původně ale šlo o svět v místním měřítku – ves představující všechny obyvatele a mir představující poradní sněm dospělých. Obec na rozdíl od vsi rod nesdružovala, byla obecná, společná, osadu někdo o(b)sadil, dědinu zdědil po dědovi atd. Etymologicky nejvšednější je město – místo, nejspíše trhové. Navzdory všednosti se v něm ale „trhovci“ městnali a městnají čím dál více, patrně kvůli zaměstnání.

Jestliže někoho překvapuje, že naši předkové považovali vesnici za svět, nechť si najde ve slovníku odpovídající řecké oikos – dům, obydlí, domácnost, rod, ves, klan… Zkrátka někdy někde byla ves celým světem, jindy jinde byl dům celou vsí. A leckde je dosud jako celý svět vnímán dům (s trávníkem dokonale sestřihaným), za jehož plotem není už nic než rezavé hrnce v neprostupném křoví.

Slovo dům znají všichni Slované. Odpovídá latinskému domus či řeckému domos a všechna ta slova se odvíjejí od kořene dem – stavět. V Čechách si lze (čistě jazykově) postavit stavení, sroubit srub, zbudovat boudu. Tu lze ale také na někoho ušít, což ovládali především budovatelé (boudotvorní krejčí) v druhé půli minulého století. Tenkrát raději odjížděl celý národ o víkendech na chatu (slovo přejaté prostřednictvím Ukrajinců souvisí s íránským sklep, jáma) nebo na chalupu (původu nejasného, byť někdy bývá dávána do souvislosti s řeckou kalybe, tj. kolibou). Na usedlostech se už neusedávalo, osamělý soused se logicky změnil v „samoseda“.

Předmětem touhy se stal byt. A pochopíme-li jeho původ, přestaneme se divit. Vznikl od slovesa být a zpočátku měl pouze abstraktní význam bytí, jsoucno, pak teprve pobyt a obydlí. Je-li znova spojován s dilematem „být, či nebýt?“, pak se jen vrací k původnímu poslání. Bezdomovcem se totiž nestává člověk bez domu, nýbrž člověk bez domova, ten, kdo nemá byt a nemá kde být.

Město je dosud místem trhu. Hledat místo v lidovém rčení se ale nevztahuje k obchodu, nýbrž k polehávání s výhledem na poslední odpočinek. Dodnes městu něco chybí – nikdy místa nezahřeje – a cítí neustálou potřebu bolavého místa se dotýkat. Je místem kontroverzním. Snad proto se nyní Prahou prohání mnohohlavé stádo veselých, zdánlivě živých laminátových krav, které slouží k ozvláštnění místa a zároveň jsou (již tradičně) předmětem trhu.