Vesnice v Praze

Do Vltavy v Podbabě nenápadně vtékají dva potoky, které vyhloubily do skalisek v průběhu tisíců let údolí, zasazená dnes do zelených svahů. Kolem cest – silnic – se vytvořily vesnice obklopené skalnatými srázy, na něž navazují pole a les. Shlukují se zde malé i větší domy, stará i mladší stavení, zahrady, terasy, sady, mlýny, usedlosti, někdejší šenky, hospody, špejchary, stodoly, sýpky… Stráně svažující se k potočním nivám a končící srázem, spojení domů i domků ukrývajících se v zeleni zahrad, to vše skýtá jedinečný obraz a skrývá představu o kvalitě života, o novém pojetí luxusu – tišině v blízkosti přírody. Bez kostela, bez hřbitova, vlastně bez obvyklé návsi.

Dvě „vesnice“: Lysolaje a Šárecké údolí

Mnoho Pražanů je dnes už ani nezná. Někteří je mají spojeny s někdejší beznadějnou iluzí „socialistické vesnice“ na periferii Prahy, patřící do inventáře hlavního města, s jádrem vesnice jakožto sídlem státního statku nebo JZD ve stavebně či historicky nejcennějším panském či farním velkostatku, s fotografiemi nejlepších pracovníků zemědělských podniků ve vitrině… V okolí pobořené a zanedbané kapličky, panská sídla, vily, staré viničné usedlosti.Zdá se být zázrak, že od poloviny devatenáctého století se v Lysolajích ani v Šáreckém údolí ničení sídel a krajiny nekonalo. Neodvodnily se tu potoky, nepostavila továrna ani panelové sídliště, nevznikl dálniční přípoj, milionářské městečko ani hypermarket. Zatím tato místa zůstávají i bez velké dopravní zátěže.

Obě lokality dosud svou historii ustály. Uchovaly si nejen malebnost a blízkost přírody, ale i svéráz svých dvorů, zahrad, potoků, obnovených kaplí, úchvatnost údolí. Lysolaje i Šárecké údolí zapadají do krajiny a v jejich obrazu převládá zeleň. Většina staveb zde má jen jedno či dvě patra, proto horizonty působí příjemným venkovským dojmem. Stromy v zahradách i v nivách potoků vyčnívají a lemují cesty procházející vesnicemi.

Nad údolími je pole a kus lesa, nenahraditelné refugium mnoha chráněných rostlin a živočichů. Kostel svatého Matěje na nedalekém vrchu Baba je vidět zdáli a ze všech stran. „Je korunou návrší, ovládajícího kraj, pozvedá pozemšťana k nebesům a nebesa sklání k zemi, je dokladem cítění, jež chápe prostor jako sílu, plnící jisté úkoly,“ čteme v díle historika Zdeňka Kalisty.

Život tu ještě není zcela poměstštěný v duchu postmoderní rutiny. Lidé se zdraví, povídají si před samoobsluhou, scházejí se u pramene Lysolajského potoka či o slavnostech v rokli Housle, z hospody je slyšet halas a smích. Lidé jsou tu vnímaví k místním hodnotám. Svědčí o tom mohutná občanská iniciativa, jež přednedávnem zvrátila podnikatelský záměr necitlivých investorů, kteří usilovali o zničení historické i environmentální hodnoty místa.