Jak působí lidská krása

Název českého vydání spolu s přebalem mohou potenciálního čtenáře nechat na pochybách, zda jde o publikaci z oblasti New Age nebo o sci­fi román. Mnohem vhodnější původní název „Přežití nejkrásnějšího“ (Survival of the Prettiest) spolu se jménem autorky, která je neuropsycholožkou na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity, nicméně dávají tušit, že téma krásy bude probíráno spíše z biologického pohledu. Přesnější by však bylo mluvit o lidské přitažlivosti než o kráse, protože se autorka soustředí především na to, co považujeme za krásné na jiných lidech, a ne na estetiku například krajiny, květin či lidských artefaktů.

Celou knihou se jako červená nit vine teze, že naše vnímání přitažlivosti má genetické predispozice a je produktem naší evoluční minulosti. Jde tedy o jasné vymezení proti sociálně konstruktivistickému pohledu (reprezentovanému například feministickou antropoložkou Naomi Wolfovou), podle nějž je naše vnímání atraktivnosti výsledkem kulturní konstrukce reality a evolučněbiologická vysvětlení jsou v podstatě irelevantní. Těmto názorům Etcoffová oponuje výsledky empirických studií, v nichž tříměsíční kojenci pozorovali po delší dobu fotografie tváří považovaných dospělými za atraktivní.

Jiným protiargumentem je opakovaně zjišťovaná výrazná shoda v hodnocení atraktivnosti mezi jednotlivými kulturami, a to i těmi, které neměly téměř žádný kontakt s euro-americkou civilizací.

V osmi kapitolách nás autorka seznamuje s problematikou sahající od vnímání atraktivních lidí přes znaky ovlivňující atraktivnost až po oblast módy. Zásadní význam našeho fyzického vzhledu pro to, jak nás vnímají ostatní, se projevuje záhy po narození. Hezčím miminkům věnují rodiče více pozornosti, a naopak mezi týranými se často objevují děti nesplňující klasické „lorenzovské dětské schéma“, které v nás vyvolává dojem roztomilosti a potřebu pečovat (tj. nemají velkou hlavu oproti tělu, malý nos a bradu, velké oči a celkově zaoblené tvary). Odlišné vnímání atraktivních jedinců pokračuje samozřejmě i v dospělosti. Atraktivní lidé snáze získávají pomoc od cizích lidí, kritika je od nich lépe přijímána, jejich prohřešky jsou spíše tolerovány, ostatní je považují za inteligentnější a ve škole dostávají lepší známky. Podle Etcoffové však atraktivnost nehraje roli v tom, zda je daný jedinec šťastný či nikoliv.

Pátá a šestá kapitola jsou věnovány rozboru znaků jednotlivých částí těla, které přitažlivost ovlivňují. Na základě kompozitních snímků (vytvořených překládáním jednotlivých tváří přes sebe) se ukazuje, že průměrné ženské obličeje jsou obecně považovány za velmi atraktivní. Otevřenou otázkou zůstává, jak moc jsou výsledky těchto výzkumů artefaktem použitých technik. Tvrdším oříškem je kupodivu pro výzkumníky mužská atraktivnost. Fyzický vzhled totiž rozhodně není její jedinou, a zřejmě ani nejdůležitější složkou. Pokusy s fotografiemi stejného muže v různě drahých oblecích či autech míru jeho atraktivnosti výrazně mění. Řada autorů také spekuluje o atraktivnosti maskulinních rysů tváře (výrazné brady a nadočnicových oblouků, zaříznutého kořene nosu a celkově ostrých rysů). Domnívají se, že znaky ovlivněné působením testosteronu, který má negativní vliv na imunitu, se mohou rozvinout jen u jedinců geneticky velmi kvalitních, kteří by tudíž měli být považováni za atraktivní. Výsledky empirických studií jim však příliš za pravdu nedávají. Byl sice zjištěn posun v preferenci relativně „maskulinnějších“ obličejů u žen v plodném období ve srovnání s neplodnými dny (v luteální fázi) cyklu. I přes relativní posun však byla dávána přednost fotkám mužů s ženštějšími rysy, než se průměrně vyskytují v mužské populaci. Důvodem může být to, že výrazně maskulinním tvářím jsou připisovány nejen vlastnosti jako vyšší dominance, ale třeba i zvýšená agresivita. Otázkou zůstává, zda je přisuzování těchto vlastností pouhým předsudkem, nebo zda alespoň do určité míry odrážejí osobnost hodnoceného jedince.

V závěru knihy se autorka snaží vyrovnat s problémem často až obsesivní péče o fyzický vzhled, s marginalizací neatraktivních jedinců a s podceňováním jejich ostatních kvalit. Domnívá se, že nenávidění krásy či popírání její důležitosti je cestou do pekel. Namísto toho zdůrazňuje potřebu lepšího porozumění našim tendencím považovat některé typy lidí za přitažlivé a jiné nikoliv. Teprve potom budeme schopni vnímat „krásu“ celého člověka, nikoliv jen jeho fyzický vzhled.

Kniha je v originále psána svěžím, někdy až „upovídaným“ stylem. Obdobný zážitek je však českému čtenáři do určité míry odepřen. Záměny „iniciačních rituálů“ za „pubertální obřady“, „šedesátých let“ za „šestnáct roků“ či „indického mnicha“ za „indiánskou řeholní sestru“ působí spíše tragikomicky. Daleko závažnější je, že překladatelka evidentně nepovažovala za důležité konzultovat odborné termíny, a tak se například o „fluktuační asymetrii“ hovoří jako o „objevující se asymetrii“, „dominantně vypadající muži“ jsou zkráceni na „dominantní muže“ apod. V důsledku řady zkreslení (náhodným srovnáním s originálním textem jsme jich napočítali více než 40) jsou některé pasáže i pro čtenáře obeznámeného s problematikou v podstatě nesrozumitelné. Navíc český překlad celkově vyznívá jako výrazně geneticky deterministický, z čehož by asi sama autorka nebyla úplně šťastná. Nutno dodat, že nakladatel nás též ušetřil „zbytečností“ v podobě rejstříku či seznamu použité literatury. Celkově tedy nelze o českém vydání mluvit jinak než jako o promarněné šanci, která je o to smutnější, že originál je populárněvědeckou publikací, která rozhodně stojí za přečtení.