Hadi, pavouci a mimovědomé vnímání

Jdete lesní pěšinou a pojednou strnete lek­nutím. Až o zlomek sekundy později zjistíte proč: zkroucená větvička na cestě vypadala jako had. Proč ten úlek? Mnoho-li hadů vám dříve ublížilo, abyste se lekli nějaké větvičky? Či k strachu stačí, co o zlých hadech víte z vyprávění? Asi je třeba se pro vysvětlení uchýlit k paměti lidského druhu, ne-li přímo druhů savčích. Odrůdám, které hady nevnímaly anebo se jich nebály, se mohlo na zemi méně dařit. Je ostatně známo, že i primáti se hadů bojí, údajně i namalovaných.

Neuropsychologové dnes už mnohé vědí o lidském strachu z hadů. ¹⁾ Experimenty ukázaly, že obrázky hrozivých přírodnin (hadů, pavouků) poutají naši pozornost daleko snáze než obrázky nevinné (květiny, houby), a upoutají ji dokonce dřív, než si vůbec stačíme uvědomit, co vidíme. I podmíněné reflexy lze snáze nacvičit, je-li stimulem obrázek hada, byť třeba jen podprahově prezentovaný. Nebo obrázek pavouka – jsou mezi námi totiž dvě odrůdy: lidé hadobojní a pavoukobojní.

Pro vznik a působení emocí je v našem mozku zvlášť důležitá amygdala – mandlovité tělísko pod kůrou přední části každého z obou spánkových laloků. Amygdala spouští okamžitou úlekovou reakci, a teprve později k ní může dorazit informace z kůry o důvodech k strachu. Krátce řečeno, tělo si všimne hada dřív než vědomá mysl.

Pozoruhodné jsou experimenty, které ukazují, co všechno se může odehrávat zcela bez našeho vědomí – od detekce nebezpečí až po úlekovou reakci. V experimentální situaci se na obrazovce před očima pokusné osoby objeví (například) obrázek hada, ten je však vzápětí (po 30 ms) vystřídán nějakým nevinným obrázkem (je to metoda takzvaného zpětného maskování). Pokusná osoba si subjektivně hada neuvědomí a ani z fyziologického hlediska není dost času na sémantickou interpretaci obrázku – a přesto se tělo lekne (zvýší se elektrická kožní vodivost, zrychlí tep, rozleje adrenalin). To vše za zády vědomé reflexe – tělo vidí hada, vědomá mysl nikoliv.

Na tom mě cosi zajímá. Svět, který vnímáme, kterému rozumíme, o němž mluvíme, který si představujeme, vlastně i svět v našich snech – to vše je svět pro naše vědomí. Jaký je však svět pro tělo? Nemyslím ten svět, který tělo předává mysli, myslím svět, který si tělo vnímá jen pro sebe. Jsou v něm, jak jsme viděli, „hadi“ a „pavouci“ (v uvozovkách k odlišení od hadů a pavouků) – co ještě dalšího v něm může být?

Zpětné maskování je jen jednou z metod jak (nepřímo) „pohlížet“ do světa pro tělo. Existuje bohatá literatura o podprahovém čili subliminálním vnímání (obraz je ukázán příliš krátce), periferním vidění (mimo orientovanou pozornost), dichotickém slyšení (zvuku vnímaném jen z jednoho ucha vědomě), slepém vidění (fenomenologické slepotě, avšak správném rozlišování, pociťovaném jen jako hádání), vnímání při anestezii apod. Říkejme tomu všemu mimovědomé vnímání. ²⁾ Dnes již není (na rozdíl od mimosmyslového vnímání) nutno dokazovat jeho existenci, spíše je třeba zkoumat jeho povahu a rozsah. Většina experimentů, které jsem si nalistoval, bohužel nepředkládala testovaným osobám k hádání nic víc než věci, obrázky, slova a výroky z běžného světa naší vědomé mysli a šlo v nich spíše o to, co a jak vědomou mysl posléze ovlivnilo.

Co kdybychom si dovolili pohled z jiné strany? Pokud náš limbický systém (k němuž náleží i amygdala) rozpozná hada či pavouka bez podpory inteligence z mozkové kůry, pak nelze než ocenit jeho inteligenci vlastní, nejspíše vrozenou. Je to inteligence stará, sdílíme ji s ostatními savci a v omezené míře i s plazy. Připomíná se nám tak hypotéza Paula MacLeana, kterou široce popularizoval Carl Sagan. Součástí této hypotézy je, že limbický systém reprezentuje jednu ze „tří zcela odlišných mentalit či způsobů myšlení“, z nichž každý je vybaven „vlastní specifickou inteligencí, vlastní subjektivitou, vlastním pocitem z času a prostoru, vlastní pamětí…“ ³⁾

Jestliže jsou v dlouhodobé paměti limbického systému uloženy podoby hadů a pavouků, není důvodu, aby šlo jen o ty hady a pavouky, které známe dnes. Úleky a strachy jsou produktem dlouhé evoluce nás, savců, takže v hloubi našich mozků možná dřímají i podoby tvorů, jichž jsme se báli před desítkami milionů let. Báli bychom se jich i dnes? Možná ano a dovedu si vymyslet experiment, který by to zkoumal. Stačilo by prostě sledovat, jak se pokusné osoby mimovědomě lekají při pohledu na rozličné obrázky předpotopních nestvůr, jurských ještěrů a pohádkových draků. Tyto obrázky by navíc bylo možno postupně zpřesňovat metodou, kterou užívají kriminalisté, když podle vzpomínek svědků sestavují tváře zločinců.

A tak bychom měli i nový vědní obor: experimentální psychopaleontologii.