Ne tak docela transparentní krabice

Každé dva roky uděluje Evropská unie spolu s Nadací Miese van der Rohe cenu nejlepší současné evropské architektuře. V předposledním, sedmém ročníku se mezi její finalisty dostala též pražská budova MUZO Centrum od Stanislava Fialy a Daniely Polubědovové. Třebaže nakonec odborná porota zvolila za vítěze jiný projekt (kongresové centrum v San Sebastiánu od španělského architekta Rafaela Monea), zůstává tato událost jedním z nejprestižnějších ocenění české architektury posledních let.

Lze se ptát, proč si takto významné postavení vydobyla zrovna administrativní budova. Navíc vystoupíme-li ze stanice metra Strašnická, v jejíž blízkosti MUZO Centrum stojí, nesetkáme se na první pohled s ničím nápadným – jednoduchý pravoúhlý hranol s prosklenými fasádami. Právě toto působení je ovšem záměrně klamavé. Jak říká autorská zpráva: „Naším cílem bylo poskládat a ztvárnit požadavky tak, aby se stavba začlenila do struktury města jako normální administrativní dům, kterým zdaleka není.“

Nejen na vzniku, nýbrž i na podobě této budovy se významně podepsaly dvě firmy. V prvé řadě klient, společnost MUZO zabývající se poskytováním služeb pro transakce s platebními kartami. Spolu s ní pak firma Sipral jako dodavatel vnějšího i vnitřního vybavení. I tato firma byla ovšem klientem kanceláře D₃A, a to o několik let dříve, kdy si od ní, rovněž ve Strašnicích, nechala navrhnout vlastní továrnu. Právě pod vlivem této realizace pak společnost MUZO přímo, bez soutěže, oslovila architekta Stanislava Fialu, aby pro ni vytvořil projekt nové centrály. Formu domu proto utvářejí jak obvodový plášť a konstrukce vyrobené v Sipralu, tak prvky spjaté s firmou MUZO (virtuálnost provozu společnosti se promítá do nemateriálně působícího zevnějšku, motiv tištěného spoje se opakuje na skleněných deskách uvnitř).

Budova stojí na poměrně složitém pozemku. Každou ze svých čtyř stran se otevírá do zcela jiného prostředí – na severu do rušné dopravní komunikace, na západě do úzké ulice, na jihu k hřišti a panelovým domům a na východě do parku. Dům na tuto situaci reaguje a již tím se problematizuje prvotní dojem jeho homogennosti. Zatímco pohyb lidí a materiálu z budovy a do ní se odehrává na prvních dvou jmenovaných stranách, zbylé dvě jsou klidové, v kontaktu se zelení. Krátká betonová zeď o výši dvou podlaží odstiňuje parkovou část od uliční, a vytváří tak jakousi zahradu, kde stavbou částečně prorůstají stromy (počítá se též s popínavými rostlinami). Průhlednost povrchu stavby rovněž není nikterak jednoznačná. Její skleněná kůže je obklopena vrstvou vnějších a vnitřních žaluzií. Toto dynamické rozhraní mezi interiérem a exteriérem výrazně ovlivňuje její tvář – budova se neustále mění v závislosti na směru a intenzitě slunečního svitu i potřebách uživatelů.

Ambivalence stavby se ještě stupňuje uvnitř. Jejích deset podlaží (z toho sedm nadzemních) totiž není tvořeno jen volnou obdélníkovou dispozicí s pravidelně rozmístěnými železobetonovými sloupy, oživují je též eliptické válce procházející všemi patry, které v sobě soustřeďují vertikální komunikační rozvody. Hlavní dvojznačnost však pramení ze sloučení dvou odlišných požadavků na provoz domu. Vedle zjevně otevřených kancelářských prostor (buňky jsou vymezeny pouze snadno přestavovatelnými skleněnými příčkami) obsahuje dům též rafinovaně skrytá, uzavřená oddělení, která z důvodů přísných bezpečnostních opatření pro práci s platebními kartami musejí být izolována od zbytku budovy. Tato místa jsou proto přístupná pouze jedním ze dvou kruhových schodišť, vinoucích se po severním průčelí stavby (druhé, sloužící jako únikový východ, vytváří jakousi nárožní věž).

MUZO Centrum je dům pozoruhodně komplikovaný, přesto, či spíše právě proto, že to nedává ihned najevo.