Ještě jednou k otázce exodu

Starověký Egypt, to nejsou jen faraoni, pyramidy či mumie, ale i neobyčejně vyspělá věda, umění a literatura. Je to také velice propracovaný princip pravdy, práva, spravedlnosti a mravního řádu maat. Tento princip, jenž vznikl v okamžiku stvoření světa a měl nejvyšší boží posvěcení, zajišťoval správný chod veškerého přírodního a společenského dění. Egypťané byli přesvědčeni, že se každý může zásady tohoto morálního kodexu naučit, osvojit si je, a poté je uplatňovat ve své každodenní činnosti a chování, aby se mohl po smrti bez obav podrobit poslednímu soudu. Princip maat naplňoval například tím, že vzorně vykonával své povolání, nezneužíval své postavení, byl věrný panovníkovi, obětoval bohům, vydatně pomáhal slabým a chudým, vědomě nikomu neublížil, ctil své rodiče a svědomitě se staral o rodinu. Znalost principu měl čerpat z naučení (knih moudrých rad do života), která představují typický staroegyptský literární útvar. Významný český egyptolog Jaroslav Černý, působící na univerzitě v Oxfordu, také kdysi přiléhavě poznamenal: „Zásady pravdy, práva a spravedlnosti v životě i po smrti, ke kterým dospěli Egypťané v třetím tisíciletí před Kr. jako jediný mezi starověkými národy, nikdy nezanikly. Křesťanství je jen přijalo a prohloubilo.“

Naše poznání starověkého Egypta nicméně zůstává omezené. Jsme totiž odkázáni na hmotné a písemné prameny, z nichž se dochovala jen malá část. Z písemných pramenů známe – podle odhadu egyptologů – pouhou jejich stotisícinu. I tato nepatrná část však jasně prokazuje vysokou úroveň tehdejších písařů a jejich naprostou přesnost. Stačí se pohroužit do dochovaných rukopisů s texty životopisů, naučení, nářků, stížností, proroctví, pohádek, bajek, dramatických děl, chvalozpěvů nebo milostných písní. Samozřejmě existují i monumentální oslavné královské nápisy, které byly součástí oficiálního výzdobného programu chrámů. Patří mezi ně i Merenptahova oslavná stéla, která byla sepsána na paměť historického egyptského vítězství nad mořskými národy v roce 1206 př. n. l., a navíc obsahuje i výčet podrobených cizích měst a území (včetně Izraele). Nutno připomenout, že například existují rozsáhlé nápisy na stěnách karnackého chrámu, které chronologicky zachycují průběh 17 asijských tažení Thutmose III. (vládl 1479–1424 př. n. l.) a věrně popisují bitvy, uvádějí ztráty nepřátel a počty zajatců a zároveň zaznamenávají i faraonovy neúspěchy.

Pokud jde o chronologii egyptských dějin, založenou na egyptských pramenech, pak máme velmi spolehlivé informace týkající se nástupnictví jednotlivých panovníků, délky jejich vlád a popisu hlavních událostí (dochovaly se královské seznamy s výčty těchto událostí). Ze staroegyptských análů také čerpal kněz Manetho, když sepsal v řečtině ve 3. století př. n. l. egyptské dějiny. Jeho základní rozdělení egyptských dějin do dynastií se ostatně dodnes běžně užívá.

Připomeňme také skutečnost, že celý Egypt měl v době stavitelů pyramid 1–1,5 milionu obyvatel (z té doby není v Egyptě doložena existence žádných otroků, jen několik pramenů zmiňuje cizí válečné zajatce). V období největšího rozmachu egyptského státu za Nové říše (1543–1080 př. n. l.) měl Egypt nejvýše 4–5 milionů obyvatel. Počet příslušníků etnika označeného Ta Šasu Jahva, které obývalo „Zemi lidí Šasu uctívajících boha Jahve“, musel být v porovnání s tím velice malý.

Znalost čtení a psaní byla u starověkých populací krajně omezená. V Egyptě se gramotnost obyvatel odhaduje na 5 % – a to byla v této zemi v porovnání s ostatními velmi vysoká. Publikované práce badatelů, jako jsou D. P. Henige (1974), J. Vansina (1985), O. Murray (1987), D. D. Fehling (1989) či W. Burkert (1995), jasně dokládají historickou věrohodnost ústní tradice trvající šest generací (tedy 180 let) po celý starověk (včetně antiky).

S pokračujícími archeologickými výzkumy v Egyptě i na celém Předním východě a s novými objevy můžeme jen doufat, že budou nalezeny další prameny, které rozšíří naše poznání, i když v případě takzvaného (jak by uvedla většina egyptologů a předovýchodních archeologů) exodu můžeme sotva očekávat existenci nějakých egyptských písemných pramenů. Odchod jedné etnické skupiny z Egypta by tehdy v očích Egypťanů totiž stěží vzbudil větší pozornost, které by bylo třeba přikládat nějaký zvláštní význam.