Ukázka z knihy Olivie Judsonové: Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření. Úplný průvodce evoluční biologií sexu

Slyšel jsi o nášlapné pasti? To je past s čelistmi s pružinovým zatížením, které jsou doširoka rozšklebené a plné zubů. Jakmile zvíře stoupne na spoušť, čelisti s bouchnutím sklapnou a uvězní kořist tak, že nemá sebemenší šanci se vyprostit. Lovci kdysi nášlapné pasti používali k lovu medvědů, vlků, norků, sobolů a jim podobných. V osmnáctém století se tyto pasti v Británii používaly dokonce k chytání lidí, a to si nedělám legraci: na pytláky, kteří si vzali do hlavy, že budou krást zvěřinu z pozemků aristokratických džentlmenů, se líčily takovéto obrovské ocelové pasti.

Dnes jsou nášlapné pasti pro norky stejně jako pro lidi naštěstí nezákonné. Matka Příroda však takovým detailům nevěnuje pozornost. Zuby na tvých zádech jsou pastí na děvčata a fungují následovně. U tvého druhu jsou samičky tradičně nahoře. To, že ohneš záda, abyste spojili své genitálie, způsobí, že zuby „pasti“ sevřou její bříško a pevně ji drží. Jakmile se jednou chytí, musí se s tebou pářit, ať chce nebo ne. Je to tak. Tato „past“ ti umožní ji znásilnit.

Proč bys to dělal? Přiznejme si, svět je hnusný. Samičky tvého druhu mají svůj vlastní ošklivý zvyk: pijí ti krev. Asi sis všiml, že máš kromě „pasti“ ještě další nadbytečný kus tkáně – pár měkkých masitých zadních křídel. Daleko by ses nedostal, kdybys na nich zkoušel létat. Ne, bohužel se zdá, že slouží k tomu, aby je samička okusovala. Během páření si párkrát z tvých křídel ukousne, a pak hltavě pije krev, která vytéká ven. Poté krev uschne a z tvých zadních křídel se stane zohavené sousoší. Samičky přirozeně preferují panice, neboť pouze oni jsou ještě nedotčení; koneckonců kdo by chtěl někým okousané zboží? Takové děsně vybíravé chování však znamená potíže pro ty z vás, kteří se od přírody rádi páříte více než jednou. Když proto samička vyleze na vaše záda, aby zkontrolovala, v jakém stavu máte zadní křídla, chytnete ji do „pasti“. Nezáleží na tom, jestli jste panicové – spářila by se s vámi tak jako tak. Když jsou však vaše zadní křídla ohryzaná, přinutí ji zůstat jen tato „past“

Neboj se, nejsi jediný, kdo má vynález na to, jak lapit neochotné dívky. Podívej na srpice, hmyz s dlouhými průhlednými pavučinkovými křídly s černými skvrnami. Samečci srpic mají na zadečku zvláštní orgán, jakýsi skřipec, který používají k tomu, aby si samičku přidrželi. Jako ve tvém případě se tento orgán používá při každém páření; opět se však stává zbraní pouze tehdy, pokud se sameček snaží přidržet samičku proti její vůli. A co určuje to, že je samička ochotná? Zda může sameček poskytnout dobrou potravu, či ne.

Srpice se páří staromódním způsobem: on platí za večeři, ona se namáhá. Jelikož srpice patří mezi mrchožrouty hmyzí říše – jsou to sběrači odpadků, kteří se živí hmyzími zdechlinami – naservíruje nóbl sameček pěknou hmyzí mrtvolku. A samičky se se samečkem, který může nabídnout takovou lahůdku, ochotně spáří. Hmyzí mršiny jsou však často vzácné, a aby sameček nějaké získal, musí se občas odhodlat k tomu, že ji ukradne pavoukovi – což je nebezpečný podnik. (Mám tip: jestliže jsi mládenec srpice, budeš mít velký baňatý penis. Až budeš v pavoukově spižírně a její majitel se tě bude snažit zastavit, prašť ho svým údem a on se stáhne. Děvčata, jestli se někdy ocitnete ve stejných nesnázích, nejlepší, co můžete udělat, je nabrat toho chudáka pavouka hlavou.)

Nedokáže-li sameček získat hmyz poctivě ani podfukem, použije své slinné žlázy a vyměšuje velký rosolovitý žmolek – mňam. Hmyz to sice není, ale není to špatné. Někteří samečci nejsou s to takovou hrudku vyloučit a nemají ani chuť vyloupit pavouka. Následně nemají samičkám co nabídnout a uchylují se k násilí.

Jak u cvrčků, tak u srpic je znásilnění dílem totálního zoufalce na okraji společnosti, který své geny nemůže rozšířit žádným jiným způsobem. Mezi těmito druhy je totiž lepší spářit se s ochotnou samičkou než s divokou, která se vzpouzí a klade odpor – samečci se s ochotnými partnerkami páří déle, předají více spermií a zplodí více potomků. Jestli však patříš mezi samečky, kteří nemají co nabídnout, nebudeš moci svést nikoho a tvou jedinou možností je přinutit ji. Přírodní výběr skutečně diskriminuje ztroskotance s dobrým vychováním. Nemáš-li co nabídnout a neuchýlíš-li se k násilí, nebudeš mít žádné potomky a tvé geny pro slušné chování zahynou spolu s tebou.

Nemysli si však, že všichni násilníci jsou zoufalci, kteří nedokáží získat dívku jiným způsobem. O znásilnění jsou zprávy také u humrů, ryb, želv, ptáků, netopýrů a primátů. Totožnost pachatele není vždy známá: anonymní samečci netopýra hnědavého [Myotis lucifugus] se plíží rozsáhlými zimními hnízdišti a znásilňují samičky (a dokonce i samečky), které spí zimním spánkem. Přinejmenším u ptáků jsou pachateli vždy vážení „ženatí“ samečci. Třeba vlha [Merops bullockoides], barevný ptáček, který žije ve velikých koloniích ve střední a východní Africe. Samečci a samičky tvoří stálé páry, které spolu hnízdí rok co rok. Nenech se tím však zmást. Vlhy jen sotva žijí v manželské idyle a znásilnění je běžným jevem. Odváží-li se samička z hnízda sama, bude ji honit nejméně jeden a možná až dvanáct samečků; pokud se jim podaří přitlačit ji k zemi, všichni na ni naráz skočí a budou se snažit se s ní spářit. V některých koloniích mají samičky pravděpodobnost jedna ku pěti, že je v daném roce znásilní. Avšak i přes fakt, že v daném roce jsou mnozí samečci „svobodní“– podle teorie o zoufalcích by byli hlavními podezřelými – ti „svobodní“ jsou nevinní. Téměř všichni budoucí pachatelé žijí v párech s jinými samičkami v kolonii. U husy sněžní [Anser caerulescens, v knize uveden starší název Chen caerulescens caerulescens], dalšího ptáka, který žije v koloniích, to je ještě horší. „Ženatí“ samečci tohoto druhu běžně napadají hnízdící samičky. Samičku, která je na chvíli opuštěná, se pravděpodobně pokusí znásilnit soused z vedlejšího hnízda; obvykle je samotná proto, že se její „manžel“ někde pokouší znásilnit nějakou jinou. V některých koloniích je samička obětí pokusu o znásilnění zhruba jednou za pět dnů.

Pokud však víme, toto hrozné chování nemá za následek početí. Ty nejlepší odhady navrhují, že při znásilnění je počato pouze jedno procento mláďat vlh; u hus sněžních je to pět procent. Tak proč se tito samečci nespokojí s tím, že se starají o svou „ženu“ a potomky jako čestní členové společenstva? Podobně jako u většiny dalších ptáků, kde samečci samičky sexuálně napadají, žijí všichni v těsné blízkosti. Za těchto okolností nemusí sameček svou oběť hledat daleko: když se pokusí o znásilnění, nemají co ztratit. Proto odměna – v podobě dalších potomků – nemusí být zrovna obrovská, aby takové chování přetrvalo.

Jak ale víme, že si o to samičky ve skutečnosti samy neříkají? Sexuální nátlak je vždy těžké posoudit: vzpouzení neznamená vždy neochotu. Mnoho samiček se však vzpírá, když skutečně nechce. Třeba humr americký [Homarus americanus]. Samičky se mohou pářit ihned poté, co vyměnily krunýř, stejně tak, jako když mají krunýř pevný. Samičky, které se chystají krunýř měnit, navštěvují samečky, a když najdou někoho, kdo se jim zamlouvá, dají si s ním říct a nijak se nevzpouzejí. Jestliže si chce samička s tvrdou schránkou zadovádět, nabídne samečkovi zadeček zase jen po kraťounké předehře. Neochotná samička však bude před samečkovými sbližovacími pokusy utíkat. On ji bude pronásledovat, a možná se dokonce pokusí vytáhnout ji ze skrýše. Nebo třeba srpice. Samičky létají k samečkům, kteří nosí potravu, a páří se s nimi během jídla; od samečků s prázdnýma rukama odlétají. Pokud se těm podaří samičku lapnout, ta pak divoce bojuje, aby unikla, zmítá se a kroutí zadečkem, aby se vyhnula pohlavnímu spojení. Když se samička vlhy páří se svým „manželem“ – což dělá každých několik hodin a zároveň klade vajíčka – dovolí mu, aby ji nakrmil hmyzem, pak zvedne ocas a drží, zatímco on za ní kmitá. Obtěžují-li ji však jiní samečci, prchne. A jestliže se na ni přitlačí, přitiskne zadeček pevně k zemi a drží ocas dole, což je pozice, která páření znemožňuje. Než opustí hnízdo, navíc ještě zapíská. Je-li její „manžel“ poblíž, pískání ho přivolá a on ji může doprovázet, což je dobrý nápad: samičky s doprovodem jsou zřídkakdy znásilněny.

Toto vše spolu se zlomkem pokusů o znásilnění, z nichž vzejdou potomci, navrhuje hypotézu, že kladení odporu není trik, jak přilákat samečkovu pozornost. Místo toho, aby si samičky lehly a podvolily se, většina z nich přijme „raději smrt než ostudu“. To nabízí další důležitou otázku. Může-li mít kladení odporu za následek vážná zranění nebo smrt, proč se tedy samičky nepodvolí? To se bohužel příliš nestudovalo. Vsadím se však, že podvolení bude často něco stát – něco, co ve výsledku převáží riziko zranění či smrti. O takové „ceně“ se můžeme jen dohadovat: vzpomeň si, že samečci některých ptáků, kteří podezřívají svou samičku z nevěry, se nebudou tolik snažit nakrmit mláďata, jež pak mohou zahynout hlady. Samičky některých druhů srpic žijí ze samečkova úsilí zajišťovat potravu, takže se vůbec nemusejí namáhat při jejím shánění, což by zvýšilo riziko, že se stanou pavoučí potravou. Samička, která nedokáže odolat pokusům o znásilnění, by si buď musela shánět potravu sama, anebo by jí nezbylo než hladovět. A my víme, že samičky některých druhů přijde pěkně draho, když jim partnery někdo – například vědec – podstrčí, než když si je vybírají dobrovolně. Samičky jak octomilky (Drosophilla melanogaster), tak i cvrčka (Gryllus bimaculatus), jimž je sameček přidělen, mají méně potomků než ty, které mají možnost výběru.

Mohou-li samečci ptáků, humrů, srpic a cvrčků (Cyphoderris strepitans) získat tím, že samičky k páření přinutí, jak je tomu pak u lidí? Je mi jasné, že myšlenka, že by znásilnění mohlo být přirozené – tedy skutečně vyvinutá část lidského chování – je nechutná, ba dokonce urážející. Ale možné to je. Evoluce neposlouchá lidské představy o morálce a lidská morálka stejně tak neodráží žádný přírodní zákon. Kdyby se přihlíželo k tomu, co je v evoluci běžné, za smrtelné hříchy by bylo považováno něco úplně jiného. Chtíč by se například považoval za ctnost; zdrženlivost by se odsuzovala. Znásilňování by se pravděpodobně mohlo vyvinout u lidí stejně tak jako u jakýchkoli jiných živočichů: kdyby měli násilníci v průměru více potomků než jiní muži, veškeré geny, zásadní pro toto chování, by se rozšířily.

Tato logika je neoddiskutovatelná. V současné době se toho o genetice znásilňování u žádného zvířete, neřkuli u člověka, mnoho neví. Předpokládejme však, že se neukáže, že jsou muži nositeli genů, které je předurčují ke znásilňování. Stalo by se pak takto znásilnění přijatelným? Samozřejmě že ne. Až jednoho dne pochopíme evoluci a genetiku člověka, dozvíme se, proč jsme tací, jací jsme. Nevypoví nám to však nic o tom, jací bychom být chtěli.

Děvčata, chcete-li profil typického násilníka, pak vám nemohu sloužit. V některých společenstvech to jsou zoufalí ztroskotanci, v jiných ženáči. A ještě v dalších někdy používají násilí všichni samci, ať už jsou mladí, staří, podřízení či dominantní. Žádné obecné pravidlo neexistuje. Tak co má holka dělat? Zde je můj Průvodce sebeobranou:

1. Nepřitahuj pozornost. Schovej se nebo buď jinak nenápadná.

2. Nechoď z domova sama. Najmi si doprovod, a pokud to nevyjde, drž se spolu s jinými samičkami.

3. Vyhýbej se skupinám zahálejících samečků. Shromáždí-li se na místě, kam jít musíš, snaž se načasovat svůj příchod zároveň s příchodem jiných samiček.

4. Měj s sebou zbraně. Samečci bývají podlézaví, jsou-li samičky dobře vyzbrojeny.