Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Příroda na Šumavě

(Ad Vesmír 83, 86, 2004/2)
 |  12. 4. 2004
 |  Vesmír 83, 185, 2004/4

Autorka článku Tereza Stöckelová analyzuje věcně postoje jednotlivých – dosti četných – kontrahendů týkajících se koncepce tohoto chráněného územního celku a z nich plynoucí zásahy. Jde o rozbor sociologický, ale uvítat by ho mohl, včetně závěrů, i přírodovědec. S argumenty „Příroda nezačíná tam, kde končí lidská intervence“ a „…nestojíme před rozhodnutím, zda zasahovat či nezasahovat, ale jak zasahovat“ bude snad i většina přírodovědecké komunity srozuměna. Nebude, doufám, mít ani mnoho námitek proti tomu, co autorka označuje (spolu s jinými sociology) za kolektivní management: alespoň v západní Evropě většina vědců o spoluúčast veřejnosti v diskusi o roli vědy v nejvlastnějším zájmu usiluje.

Tendenční výklad obrázků použitých k dokumentaci jistě nebyl v úmyslu autorky. U textu k pohledu z vrcholku Luzného směrem k Březníku (Pürstlingu) by ale takový výklad byl možný. Sám vrchol Luzného v popředí snímku je tvořen, nejméně od třetihor, žulovými bloky pocházejícími ze strarých (snad paleozoických) hlubinných vyvřelin. Luzenské údolí na severním úpatí Luzného rovněž není plocha mrtvého lesa v dnešním smyslu, tj. vzniklá odumíráním lesního porostu, ale útvar starý již nejméně půldruhého století, částečně ještě mnohem déle. Bezlesá část údolí rozděleného v západovýchodním směru Březnickým potokem (Schwarzbach) je ve své severní části mýtina z dob schwarzenberského panství (vznikla-li jako taková či byl-li tam původně jen přízemní porost, nelze dnes bez důkladného studia říct), na níž byla vystavěna – snad před polovinou 19. století – dřevařská osada s rozsáhlou myslivnou. Jižní část až k úpatí Luzného tvoří mokřiny a slať (zvaná dnes Hraniční, dříve Kaltstaudenská), která sahá na sever k zmíněnému Březnickému potoku a protéká jí další potok, Luzenský. Podél západního okraje této bezlesé horské mokřiny vede cesta (v nadmořské výšce 1100–1200 m), která přetíná bavorsko-českou hranici u další menší slatě zvané Stangenfilz. Tento bod se nazývá podle historického hraničního kamenu „Bei den blauen Säulen“ a je snadno dosažitelný ze strany bavorské, bohužel nikoliv však české. V důsledku poněkud přehnaných ochranářských snah a snad i nezkušenosti s režimem chráněných území byla tato nepřílis schůdná a pro běžné turisty málo atraktivní stezka uzavřena. Odtud dále vede tzv. Böhmerweg přes bavorské osady Waldhäuser a Schönau dále do vnitrozemí – kdysi část Zlaté stezky. O nějaké novodobé odumírání lesa zde tedy nešlo; již znalec šumavské krajiny Karel Klostermann popisuje tento kout ve známém románu Ze světa lesních samot z roku 1892 takto: „Na bavorské straně pak sklání se půda dosti příkře a všechny svahy jsou podnes hustým vysokým lesem, z velké části míchaným, porostlé, kdežto česká strana vykazuje jen málo lesa, zato divoké houštiny, bujnou, vysokou trávu, místy černou, rašelinatou půdu, klečí porostlou. Zde bývalo druhdy mnoho srnců, kteří tu hojnou mívali pastvu; sem i mířily výlety bavorských pánů pytláků a území kol Modrého sloupu, označující hranici obou států blíž cesty do bavorské Šenavy vedoucí, bývalo nejednou dějištěm krvavých srážek.“ Snímky již z počátku 20. století jsou podobné zmíněnému uveřejněnému pohledu. Od té doby jich byly pořízeny snad statisíce (jde o opravdu krásný kout přírody) a žádné podstatné změny v nich nejsou rozeznatelné. S jednou výjimkou – kromě polorozpadlé myslivny nezbylo z bývalé osady v Březníku v důsledku ostražitosti neblaze proslulých Pohraničních útvarů zhola nic, stejně jako z jiných šumavských samot. Lidský prvek v přírodě, o kterém se ostatně autorka sympaticky vyjadřuje, přišel tu tedy zkrátka.

Je to snad dnes lepší? V jistém smyslu jistě ano, osobně se ale nemohu zbavit pocitu, že ochrana přírody spočívá v něčem jiném než v regulaci lesního hospodaření, v uzavírání co největších ploch veřejnosti pod záminkou jejich ochrany či v „adaptivním managementu“. Neshoduje se to ani s dlouhodobou a do velké míry úspěšnou koncepcí zemí se starou tradicí národních parků – USA a Kanady. Ale i alpské země prosazují jinou strategii (uzavírání jen malých ploch bezprostředně ohrožených sešlapem, vysoušením atd. a vylučování nadměrné turistické a hospodářské infrastruktury na plochách podstatně větších); podobná strategie existuje ostatně i na druhé – „sesterské“ – straně hranice šumavského parku, v Bavorském lese. Kilometry asfaltovaných lesních silnic protínajícich českou Šumavu, ochotně převzatých dnešními orgány lesní správy od bývalých střežitelů hranic (s možností pořádat na nich v letních měsících převážně městskými turisty krkolomné cyklistické závody), přírodu narušují mnohem více než několik odvážných turistů, kteří by se vydali po neschůdné stezce k Modrému sloupu. Ochrana přírody pozůstává především a nejúčinněji ve výchově nás všech k tomuto cíli – a to je úkol zdlouhavý a neobyčejně obtížný.

Vladimír Pliška

Wallisellen, Švýcarsko

Článek Terezy Stöckelové „Příroda v Národním parku Šumava“ je tak úplně zaostřen na české postoje k Národnímu parku Šumava, že to oslabuje smysl obsahu. Článek se zabývá jen naší částí Šumavy a zcela opomíjí skutečnost, že naše republika není izolována od ostatního světa, ale že v cizině jsou tisíce přírodních rezervací a parků, z nichž některé existují mnohem déle než šumavský NP. Jejich zkušenosti a výsledky by měly být přínosné pro postup správy našich přírodních parků. Zvláštní význam pro úvahy o Šumavě by pak měl mít postup ochrany přírody v německém parku Bavorský les, který k šumavskému NP přiléhá. Jejich postup se zásadně liší od postupu bývalé správy našeho parku. O tom není v článku ani zmínka. Významný by měl pro nás být i celkový postoj evropských a celosvětových institucí ochrany přírody. Ty daly zřetelně najevo, že naše politika kácení smrků jako ochrana proti kůrovci je postup ležící mimo evropskou ochranářskou praxi. Také politika a zkušenosti s ochranou přírody v USA, například výborné výsledky rozhodnutí Yellowstonského parku nehasit lesní požáry způsobené bleskem nebo zkušenosti americké organizace The Nature Conservancy s rekonstrukcí a obnovou ekosystémů, by neměly být bez vlivu na naši ochranu přírody.

Přirozený les má vedle stromů různého věku také křovinné a bylinné patro, které by mělo být v ochraně přírody stejně ceněné jako stromy. Pro hospodářský les, který je příliš často monokulturou stromů stejného věku, je existence a kvalita křovinného a bylinného patra irelevantní. Ve zmíněné zkušenosti Yellowstonského parku to bylo právě zvýšení kvality bylinného patra a celkové zvýšení druhové pestrosti, které bohatě ospravedlnily politiku nekontrolovat přirozené požáry – přírodní děj daleko „destruktivnější“ než náš kůrovec. V článku Mgr. Stöckelové není o ochraně nebo rekonstrukci bylinného a křovinného patra v šumavském parku skoro nic, stejně jako o rozdílnosti mezi přirozeným lesem se stromy různého věku a vysazeným stejnověkým lesem, byť také druhově odrážejícím původní les.

Tak úzce pojatý článek je nutně zavádějící, ale ještě více překvapuje, že v článku o lidském postoji k přírodě se mezi aktéry ochrany přírody nevyskytuje zmínka o konfliktu jako nedorozumění mezi lesníky a ochránci přírody. Přitom konflikt mezi bývalou správou parku a ochránci přírody byl vyvolán právě rozdílnou zkušeností a vzděláním obou skupin. Lesníci vystudovali lesnické školy, lesní inženýrství apod. a měli zkušenost s pěstováním komerčního lesa. Ochránci přírody měli zkušenost s ochranou mokřadů, xerotermních stepí a dalších ekosystémů. Exploatace těchto rozdílných zkušeností na nevyzkoušené podmínky šumavského NP vedla k popsanému konfliktu.

Je škoda že v Čechách nebyla silná skupina se zkušeností obdobnou zkušenosti The Nature Conservancy s rekonstrukcí ekosystémů. Asi by to zkvalitnilo debatu a rozhodování. A je škoda, že vliv zkušenosti s naší izolací železnou oponou do jisté míry trvá a pohled na celosvětovou zkušenost ochrany přírody hrál tak malou roli, včetně pohledu autorky článku.

RNDr. Michal Wagner, CSc.

(michal.wagner@volny.cz)

O autorech

Vladimír Pliška

Michal Wagner

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné