Brambory jsou chudým tolary

Jak naznačuje titulní lidové rčení, nejednomu Čechu již brambory pomohly přežít. Neplatilo to ale odjakživa, staročeský chuďas pochopitelně neměl o existenci výživných amerických hlíz ani potuchy. A jak už to bývá, vnitrozemský Čech si brambory nepřivezl z Ameriky, musel si počkat, až mu je některý ze sousedů přinese. Slovo brambor se vykládá jako plodina z Branibor (viz též lužickosrbské Brambor – Branibor, obyvatel Braniborska). Podle všeho se k nám brambory dostaly právě přes severní Německo, a to nejspíš někdy během třicetileté války (1618–1648). Žádnou přímou písemnou zprávu o tom nemáme, německému prostřednictví však nasvědčují výrazy branibor či brantbor v češtině, brandaburca či brandraburca v rumunštině i švábka (plodina ze Švábska) ve slovenštině.

Pojmenování (ten) brambor i (ta) brambora (obojí smíme použít, záleží na tom, odkud kdo z nás pochází) je běžné na celém území Čech, mívalo zde ale různé obměny, např. bandor, bramboro, bandur, bambol, bamboch, brambár či brambúr. Kromě pojmenování podle národa, který patrně Čechům brambory přinesl, zná čeština i názvy, jež nejspíš převzala rovnou s chutnými hlízami. V Alšově Špalíčku najdeme pasáž: „Když jsem šel do nebe, stavil jsem se v pekle, nejstarší luciper pek si tam erteple.“ Slovo erteple, odvozené od německého Erdapfel, bylo dříve i ve spisovné češtině běžné (dnes je považujeme za zastaralé) a doznalo četných nářečních obměn, jako jsou erdeptle, herteple či arteple (např. na Kyjovsku). Krom zmíněného odvození se „Erdapfel“ překládalo. Tak vzniklo moravské zemské jablko. Na rozdíl od německého kompozita však dvouslovný název lidem příliš nelezl do úst, a tak se leckde (např. na Hané) říkalo jen jablko, jablóško, jabluško. Jinde zas vypustili druhou část názvu a z adjektiva zemní utvořili zemák či Ľymńok (v lašských dialektech), zemňák (na Valašsku), zemník, popř. zemče (porůznu v Čechách i na Moravě).

Kromě „zemních jablek“ se v lidových názvech brambor vyskytuje skupina „zemních hrušek“, ani ony však nezapřou německý vzor: Grundbirne. Na Uherskohradišťsku se bramborům říkávalo grumbiry, popř. brumbiry (varianta s počátečním b- patrně vznikla připodobněním k bramborům), na Drahansku si německý název přetvořili v krumple nebo krompole. Slovenská slova krumpeľ či krumpľa dosud najdeme v běžných slovensko-českých slovnících, ve slovenské beletrii pak lze zaznamenat i jejich obměny (grumpľa, krupľa aj.).

Přejímek z němčiny bychom mezi lidovými názvy našli víc, např. kartofel či kantofel (viz něm. Kartoffel). Slovanských názvů brambor je poskrovnu, zmiňme alespoň bobále („bobule“) moravskoslovenského pomezí, pocházející patrně ze slovenštiny. Za zmínku stojí také názvy, jejichž původ není příliš jasný, jako jsou kobzol či kobzola v lašském a valašském nářečí nebo santaburák, zkráceně santák v okolí Hradce Králové.

Ač jde o potravinu v našich zemích poměrně mladou, vstoupila už dávno do lidových rčení. Cedí brambory (znamená – alespoň na Písecku – pláče, brečí), brambory by mu mohl na nohou sázet (má nohy velmi špinavé), sype brambory (vířivě bubnuje), brambory odpočítává (je velmi lakomý), dívá se jak ertepla v luži (vyjeveně, smutně), či nověji kouká jak poslední brambora ve sklepě. Kdo spadne jako pytel brambor, žuchne nemotorně, nadávkou „ty bramboro!“ bývá inzultován člověk mentálně i fyzicky „poněkud nepružný“.

Jestliže se přežívající národněobrozenská česká duše dosud přičiněním Smetanovým, resp. Sabinovým třepotá při pouhém zaslechnutí slova Branibor hrůzou, pak české tělo se již dlouhá léta nadouvá bramboračkou, bramborákem a bramborovým salátem. Ať libretistův Warneman ve 13. století napáchal cokoli, chvályhodný čin jeho hypotetických praprapotomků ze 17. století zůstává nejen nezhudebněn, ale patrně zcela zasut v propadlišti dějin.