Poprask kolem člověka z Flores

Vesmír: V loňském září nalezla skupina badatelů z Indonésie a Austrálie nezkamenělé pozůstatky „dosud neznámého“ příslušníka rodu Homo (viz také článek Vladimíra Blažka na s. 672). Tento člověk byl popsán v Nature z 28. října 2004 ¹⁾ jako nový druh Homo floresiensis sp. nov., člověk floreský. Senzační zprávy obletěly před měsícem snad všechna média a z jejich referátů by se dala sestavit báječná „tichá pošta“, nad níž by žasli jak nálezci (P. Brown, T. Sutikna, M. J. Morwood, R. P. Soejono, Jatmiko, E. Wayhu Saptomo a Rokus Awe Due), tak sami mladopleistocenní Floresané.

Orientovat se ve vrstvách jeskyně Liang Bua asi nebylo jednoduché a datování nálezů (pomocí luminiscence a hmotnostní spektrometrie) je dost široké – připouští stáří od 12 do 88 tisíc let. Nález evokuje řadu úvah, všimněme si alespoň některých:

O lebce označené LB1 se hovoří jako o nejpozoruhodnějším objevu paleoantropologie za poslední půlstoletí. Malé špičáky jsou charakteristické pro rod Homo, stehenní kosti však byly postaveny odlišně, stejně jako pánev, znaky na spodině lebeční a tvar i robusticita lebky. Zájem vzbudila malá mozkovna (pro rozvoj lidských vlastností je typické zvětšování mozku) a v jedné z úvah se hledala příčina ve „zkrácení doby puberty, během níž mozek nejvíce roste“.

Morfologie Homo floresiensis řadí nález do linie Homo erectus. Objev podporuje představu, že rod Homo má mnohem pestřejší evoluční strom. Souhlasí i s představou, že extrémní klimatické změny posledního milionu let podpořily šíření, někde také izolaci člověka, a proto mohly vyústit v lokální evoluci. Opět ožívá otázka, zda se Homo sapiens vyvíjel multiregionálně z mnoha populací Homo erectus, jejichž izolace byla minimální či chyběla, a proto se Homo sapiens mohl globálně vyvíjet „jedním směrem“, či zda máme hledat svůj původ v africké pramáti. Co může k této paleoantropologické senzaci říci badatel, který měl ve svých rukou většinu významných pozůstatků lidského vývojového stromu?

Emanuel Vlček: Není snadné odpovědět v tomto stadiu výzkumu, kdy nejsou k dispozici ani metrické údaje. Stavět úvahy pouze na základě anatomie lebky a několika dalších kostí by bylo velmi odvážné. Nedostatek evolučně morfologických důkazů nutí badatele řadit nálezy do umělých celků vytvořených na ohromné časové a vývojové škále.

Jen zřídka se objevují zbytky vymřelých populací člověka v reprezentativním výběru, který umožňuje sledovat důležité znaky. Objevené série spolehlivě zařaditelných lidských forem jsou velmi vzácné, nejisté bývá i časové srovnání se sériemi jinými. Většinou jsou objevovány jen části lebek nebo koster, u nichž nelze s jistotou prokázat návaznosti a podobnosti se známým taxonem z rodokmenu člověka. Proto se popisují taxony stále nové a nové.

Velmi poučné je hodnocení pleistocenních populací na území Evropy. Dnes již klasické nálezy člověka neandertálského, heidelberského, steinheimského, kromaňonského, krapinského ad. jsou roztříděny podle jejich stáří určeného geologickými a fyzikálními metodami a podle socioarcheologických výzkumů prováděných přímo na nalezištích. Celý vývoj člověka vytváří řeku, která vyvěrá z hlubin geologického času a chrlí do stran své proudy – jednotlivé skupiny populací. Jsou závislé na celkovém pohybu biocenózy, která odráží kolísání podnebí rozmachem nebo ústupem fl óry a na ní závislé fauny a umožňuje vznik izolovaných populací. Ty na určitém místě v určitém čase po nějakou dobu přežívají. Buďto se začnou mezi sebou potkávat a vytvářet nové skupiny, nebo vyhynou a jejich lokální význam (a tím i posun celé populace dopředu) skončí. Těchto „zastavení“ bylo ve vývoji člověka bezpočet v čase i prostoru.

Nejstarší z takových nálezů se pak stávají reprezentanty jejich systematického zařazení do jednotlivých taxonů. Pro Evropu to byl především člověk neandertálský (Homo neanderthalensis) a člověk kromaňonský (Homo sapiens), pro Asii pitekantrop a sinantrop (Homo erectus)

Tato tři původní „patra“ vytvořila pro naše poznání první „systematický žebřík“. Další nálezy, tentokrát z Afriky, posunuly poznání lidského vývoje k předchůdcům – australopitékům. Do výkladu a řazení nových objevů čím dál více vstupovaly pohledy kulturní antropologie ve spojení s archeologií, paleontologií, geologií a moderními fyzikálními metodami. Vraťme se ale k Evropě. Vedle jasných taxonů Homo sapiens reprezentovaných kromaňonskými, brněnskými a dolnověstonickými lovci byl ustanoven taxon neandertálce (H. neanderthalensis), jehož klasická forma se vyhranila především v Německu, ve Francii a v Belgii, zatímco ze Španělska známe jeho formy nejmladší (stáří 80–30 tisíc let). Ve vývoji jim předcházely preneandertálci či anteneandertálci. Jsou to objevy z Gibraltaru, Gánovců (Slovensko, Vesmír 74, 615, 1995/11), Krapiny (Chorvatsko), Saccopastore a Circea (Itálie) a jejich stáří je do 100 tisíc let. Další etáž představují nálezy staré okolo 200 tisíc let: Weimar – Ehringsdorf a Steinheim (Německo) a Swanscombe (Anglie). Formy odtud již mají řadu vysloveně sapientních znaků a jen rezidua znaků neandertálských. Pokračující vývoj dokládají objevy z Moravy (z jeskyní Šipka, Ochoz a Kůlna), ze Slovenska (Šaľa) a z Maďarska (Subalyuk), které morfologicky souvisejí s populacemi palestinskými (Skhul, Tabun) a krymskými (Staroselje, Kiik-Koba). Stáří se pohybuje mezi 100–40 tisíci lety.

V Evropě tedy máme morfologicky vyjádřené větve sapientní a mladší neandertálské, obě jasně vyhraněné. Těmto větvím předcházejí nálezy staré 400–200 tisíc let: Petralona (Řecko), Vértesszőllős (Maďarsko), Bilzingsleben (Německo), Arago (Francie) a Atapuerca (Španělsko). Některé z nich lze bez potíží přiřadit k starším erektovým formám pocházejícím z Afriky (Olduvai, Bodo, Broken Hill). Některé – např. bilzingslebenské pozůstatky (Vesmír 73, 135, 1994/3) – se velmi shodují s nálezy z Olduvaie, se sinantropem, s nálezy z Hexienu ad. To znamená, že i v Evropě žily v době před 400–200 tisíci lety dvě morfologicky odlišné skupiny vyspělých sapientů a erektů. V posledních letech jsou tyto nálezy označovány jako Homo heidelbergensis. Je ironií, že pro stanovení taxonu posloužila toliko spodní čelist z Maueru. Žádná lebka ani nic z kostry. Tyto nálezy z Evropy (a některé z Afriky) byly na nalezenou mandibulu „navěšeny“ jen zbožným přáním. Mauerská čelist je masivní, ale má drobný chrup. Je sice pravda, že je nejstarší z uvedené skupiny (stará asi 500 tisíc let), ale nelze ji pokládat za formu erektovou.

Musíme uvést i novější evropské nálezy, a to Homo cepranensis z Ceprana v Itálii a dítě z jeskyně Atapuerca v závrtu Gran Dolina ve Španělsku, jejichž stáří bylo určeno na 800 tisíc let. Oba objevy lze zařadit k formám Homo erectus, ale Španělé pro svůj nález vytvořili taxon Homo antecessor. Staré populace do Evropy průkazně neexpandovaly, nemáme žádný nález jako např. z Dmanisi (Homo georgicus), který je morfologicky řazen k Homo ergaster z doby před 1,6 milionu let.

Mnohočetnost forem, kterou ukazuje Evropa, předvádí i Afrika, a především Asie sériemi nálezů z Číny a Indonésie. Velké a Malé Sundy, zdá se, budou poskytovat další a další morfologické i evoluční poznatky z vývoje asijského člověka. Proto také budeme sledovat další výsledky studia nálezu člověka z Flores.