Jen bezmoc?

Prof. MUDr. Vladimír Wagner, mikrobiolog a imunolog, v nedávno vydaných vzpomínkách popisuje svůj pestrý, košatý a dlouhý život, především profesní. Život to skutečně dlouhý je, začal ještě za císařství v roce 1911, vedl přes středoškolská studia k studiu medicíny na Karlově univerzitě a k promoci již před válkou. Jako mnoho jiných synů dobře situovaných rodičů inklinoval Wagner k levici, dokonce komunistické. Do KSČ vstoupil mimo jiné pod vlivem Svante Reinsberga, bratra týnského faráře Monsignora Jiřího Reinsberga, který se stal později populárním. ¹⁾ Pro Wagnera a jeho život je příznačné, že do KSČ vstoupil v době pro tento krok nejméně konjunkturální, totiž za nacistické okupace. S podobnou odvahou pak v roce 1946, poté, co prohlédl praktiky těch, kteří se začali přidávat k etablujícímu se zdroji moci, z této strany vystoupil. Tím jednak prokázal svoji nezávislost, jednak si založil do budoucna účet na přízeň těch, kterým patřila od roku 1948 veškerá moc.

Je jisté, že jednoduché to Wagner neměl ani s komunisty, ani s dalšími lidmi. Netají se tím, vyjadřuje se o tom otevřeně. Jde pochopitelně o vzpomínky velmi subjektivní, ale na druhé straně dík za tu otevřenost! Jsou plné údajů, které se mnozí spíše ostýchají o jiných vypovědět. V době taktických her nekomunistických přednostů z doby před osmačtyřicátým rokem i hvězdného nástupu nově se etablujících straníků byl Wagnerův postup velmi netaktický. Ovšem díky za ten spontánní postoj! Samostatně myslící, břitký, statečný a nezlomný charakter, jak Wagnera v předmluvě charakterizuje jeho žák MUDr. Radkin Honzák, to po většinu druhé poloviny dvacátého století měl v České kotlině velmi nesnadné.

I trochu méně informovaný čtenář si uvědomí spoustu věcí, které s dobou zapadly, ačkoli jsou pro pohled na čerstvější dějiny české vědy důležité. Především fakt, že mnohá budoucí velká jména české vědy jsou zatížena neslavnou historií z počátku padesátých let, plnou poklonkování lysenkizmu, mičurinizmu a slátaninám, které vycházely od Olgy Lepešinské. Fakt, že po Stalinově smrti, a zejména po roce 1956, tihle lidé otočili kormidlo směrem k standardním vědeckým postupům, a hlavně k vědeckým zdrojům na Západě, Wagnera moc neuspokojuje. Snad také proto, že se kurz sice obrátil, ale ti, kteří se dostali k pozicím určujícím nejen vývoj české vědy, nýbrž (díky své politické servilitě) i osudy českých vědců, v mocenských pozicích zůstali. Nejspíš také proto se Wagner nijak nerozčiluje nad jejich osudy po sovětské invazi v roce 1968. Pěkný to zapletenec, zejména pro mladší čtenáře.

Pro ně může být překvapením, že se za politické delikty odsuzovalo i v šedesátých letech – i tato doba, oslavovaná jako liberální, měla své vězně. Nebyli to jen Jan Beneš a Haďák, ²⁾ ale také projugoslávští komunisté (již na počátku šestého desetiletí) a mnozí další, na něž si tehdejší moc ještě došlápla. Mezi ně patřili i Vladimír Wagner a jeho skupina. Nešlo už o desetiletí nesvobody, či dokonce o krk, ale jistě i ty krátké roky či dlouhé měsíce věznění byly hrozně nepříjemné, nemluvě o zničení profesní kariéry a často i rodinného života.

Vladimír Wagner chtěl vždycky vyučovat na vysoké škole. Několikrát se k tomu otevřeně přiznává: „Vždy jsem rád sděloval druhým to, co vím – zůstalo mi to až do stáří.“ Jako nekomunista, lépe řečeno někdo, kdo z KSČ vystoupil již v roce 1946, měl k tomu ovšem málo příležitostí. Je dobře známo, že šance získat i to nejnižší učitelské místo byla na lékařské fakultě do r. 1989 pro nekomunisty velmi malá a týkala se skutečně malého procenta těch, kteří vyučovali. Nevím, jaké to bylo na jiných fakultách, řekl bych, že asi dost podobné. Proto byl Wagner tak nadšený, když mohl tu a tam vést zájmový kroužek středoškoláků, jindy nepovinnou výuku studentů univerzity. Proto taky teď tak rád sděluje svůj příběh. Není to příběh kompletní, nedělá si na něj nárok. Více než o svých slabostech podává zprávu o svých bojích. I tak je kamínek do mozaiky čerstvější historie české medicíny velmi zajímavý pro všechny, kteří se o ní chtějí dovědět trochu víc. Je toho dost – Wagnerův odborný život se odehrával mezi pražskou Všeobecnou nemocnicí, lékařskou fakultou, Státním zdravotním ústavem, plzeňskou lékařskou fakultou, nemocnicí Na Bulovce, věznicí v Ruzyni a Ilavě, pak na Krajské hygienické stanici, krátce v Akademii věd a v příbramské nemocnici uranového průmyslu, nakonec – asi po dobu patnácti let – v Krajské hygienické stanici Středočeského kraje.

Nedovedu posoudit přesnost všeho, co profesor Vladimír Wagner popisuje. Už jsem také zaslechl, že někteří pamětníci leccos hodnotí jinak. Memoárová literatura však rozhodně není literaturou historickou. Teprve sbírka těchto memoárů – a že jich v medicíně začínáme mít požehnaně – vytváří materiál, z nějž lze skutečnou mozaiku sestavit. Čteme-li Wagnera pod tímto zorným úhlem, je to četba na výsost zajímavá a podnětná. Přestože má kniha více než pět set stran, dá se přečíst za volnou sobotu a neděli. Je tomu tak proto, že je napsána neobyčejně čtivě a také – což jistě stojí za zmínku – pěknou češtinou.