Umění architektů

Slyším-li malíře, hudebníka, spisovatele či literárního teoretika, jak se chlubí, že pravidelně čte Vesmír, potěší mě to víc, než když vidím Vesmír v rukou přírodovědce; pro toho by to totiž mělo být takříkajíc profesionální samozřejmostí. Vzdělanec, který se nezajímá o věci na míle vzdálené jeho vzdělání, se rychle mění v nevzdělance. Ty míle jsou totiž domnělé.

Před třinácti lety jsme se rozhodli v každém čísle využít poslední dvě strany obálky a esej na poslední textové straně k prezentaci výtvarného umění. Kolega Jiří Fiala, matematik a filozof, poté věnoval nejradostnější chvíle svého života promyšlenému výběru ukázek děl vždy jednoho reprezentanta soudobého českého nebo slovenského malířství či sochařství a sepsání vlastní úvahy inspirované umělcovým dílem. Na pokračování tak vznikala malá encyklopedie našeho výtvarného umění, čítající dobrých 160 umělců (nikdo ovšem netvrdí, že se dostalo na všechny, ba ani že byli vybráni ti nejlepší – s Jiřím Fialou spolupracovala i náhoda a technické možnosti).

Třináct let je dlouhá doba, 160 velké číslo, a je tedy na čase, abychom přesunuli zorné pole na další oblast umění. A tak hodláme, počínaje tímto číslem, dát prostor architektuře.

Architektura má zvláštní postavení mezi uměními. Stará se totiž nejen o tvary, mezi nimiž se člověk pohybuje a které vnímá, ale také o prostor, v němž se ocitá a který obydluje. Jako obor hraničí architektura s fyzikou (např. statikou), technologií (inženýrstvím), krajinnou ekologií (zasazením do terénu), ekonomií (jsou to drahé věci), psychologií (týká se to člověka), sociologií (týká se to lidských komunit), filozofií (jako všechno) a další si můžete domyslet. Vyjmenoval jsem však obory, pro něž je místo i „uvnitř" Vesmíru, na posledních stránkách bychom proto měli hledět na architekturu především jako na žánr umělecký.

Výtvor architekta je ovšem specifickým typem umění. Ve srovnání s obrazy, sochami, hudebními skladbami, literárními díly a divadlem je architektonické dílo daleko pevněji a trvaleji svázáno se svým reálným okolím, které je mu pozadím, kontextem, partnerem v dialogu, oponentem i spoluhráčem. Známý americký architekt Steven Holl napsal: „Architektonická syntéza popředí, středního plánu a pozadí spolu se subjektivními vlastnostmi materiálu a světla utváří základ celkového vjemu." Proto abychom architektonické dílo opravdu prožili, měli bychom se s ním osobně setkat v jeho reálné podobě, vstoupit do něj a stát se přímo jeho účastníkem. Nákresy, vizualizace a fotografie (které ve Vesmíru nabídneme) to umožní též, od čtenáře si však vyžádají určitou představivost a schopnost vcítit se do prostoru – jako by do virtuální reality obrazu vysílal svého pomyslného, leč vnímavého dvojníka.

Architektonická díla často přetrvávají horizont lidského života, ba i života kultur. Stávají se tak navíc i součástí lidské kulturní historie – kdo navštívil Egypt či Řecko, ví, o čem mluvím – a dějepisci mohou ze zdánlivě duchaprázdných kamenných zdí, sloupů, chodeb a bran odečítat ducha dávných dob. Rozhodli jsme se, že se přesto – či právě proto – zaměříme na architekturu současnou, která nám může leccos prozradit o duchu dnešní doby.

Nebudeme se pak totiž divit, nalezneme-li v dílech architektů stopy jejich zájmu o vědu a filozofii posledních desetiletí. Tyto stopy mohou nabývat různých podob, od poetických metafor až po inženýrské problémy. Příkladem prvého typu je poznámka výše citovaného S. Holla: „Kvantová teorie nás vyzývá, abychom přijali myšlenku paralelních světů ve smyslu fotonů a chvění vln světla a stínu. Tajuplnost fyziky světla se blíží fyzické rozkoši z přirozeného světla v architektuře: tlumená záře odraženého světla, lesk sádrové omítky ozářené sluncem nebo hra tmavých a světelných stínů s odrazy různých barev." Příkladem druhého typu je jiná věta téhož architekta z popisu práce na konkrétním projektu: „Pokoušeli jsme se modelovat světlo pomocí počítačů, ale záhy jsme pochopili, že potřebujeme fyzické modely."

Podobně jako v dosavadní „encyklopedii" výtvarného umění dáme ve Vesmíru přednost architektům a architektkám českým a slovenským, nemíníme se však vyhýbat tvůrcům zahraničním, jejichž díla byla u nás realizována.

Výběr architektonických děl a jejich textový doprovod si vzala na starost teoretička architektury Monika Mitášová. ²⁾ Doufám, že to budou nejradostnější chvíle jejího života, a věřím, že ji čtenáři potěší nejen svým zájmem, ale i svými ohlasy, reflexemi, názory, náměty a stesky.