Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Proslovy ekonoma, který se nebojí moralizovat

LUBOMÍR MLČOCH: Moc slova, Karolinum, Praha 2002, 268 stran, cena 240 Kč, náklad neuveden, ISBN 80-246-0587-2
 |  19. 1. 2004
 |  Vesmír 83, 55, 2004/1

Od února 1997 do ledna 2003 stál v čele Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy profesor Lubomír Mlčoch. Vykonával funkci, která je formálně vzato úřednická. V životě je to jinak: Co udělá a řekne děkan, má u členů akademické obce váhu. Zvlášť oděje-li se do taláru, úboru evokujícího začátky úctyhodné tradice středověkých univerzit, a doprovodí-li jeho slova fanfáry a pěkně vyšňoření pedelové třímající insignie. To se stává při slavnostních příležitostech fakultního života, pravidelně při promočních aktech. Znám studenty a vím, že nepodléhají situačním sentimentům. V takových chvílích však přece ustupuje mladistvá blazeovanost stranou a mysl se na chvíli pootevírá i předsevzetím.

V úvodu sbírky svých promočních a inauguračních proslovů Lubomír Mlčoch píše, že právě při takovém rozpoložení auditoria se chopil „příležitosti k nesmělému připomenutí toho, co trvá a nepomíjí“. Těm, kdož autora znají, připadne poznámka o agitační taktice nešikovná. Není to tak, že by se snad Mlčoch uchýlil k rafinovaným praktikám slavných kazatelů, kteří věděli, kdy mají na duši uhodit; že by se odvážil demagogicky vyrukovat s arzenálem křesťanské lásky pod ochrannou atmosférou citů zaplavujících Karolinum. Myšlenky vyslovené ve slavnostních promluvách šíří Mlčoch bez ohledu na situaci a na složení posluchačů. Moc slova není sbírkou výjimečných řečí, vyjadřuje Mlčochovo životní krédo, kritérium jeho práce a veřejného působení.

Pětašedesátkrát předstoupil profesor Lubomír Mlčoch před seřazené studenty, před jejich rodiče a kamarády, tak jak je milou povinností akademických hodnostářů. Od mnohých kolegů se lišil v tom, že si, navlékaje talár, nezopakoval několik bonmotů, povzbudivých obecných slov. Vždy měl v ruce proslov nový, promyšlený i procítěný.

O orientaci tohoto děkana se na Karlově univerzitě leccos ví předem. Přesto si umím představit, že četní přítomní sotva věřili svému sluchu: „…politický svůdce, svůdce, kalkuluje dokonce s tím, co je v člověku nejhorší, s nejnižšími pudy a instinkty, se závistí, nenávistí, pýchou. Prapravzorem svůdce je ďábel. Satan sám“ (s. 95), nebo „… mír bychom měli vnímat jako nesamozřejmost, jako nezasloužený dar pro nás hříšné…“ (s. 194).

26. března 2002 promoval děkan Mlčoch čtyřikrát. Pokaždé si připravil jinou promluvu, ač s jednotícím tématem. Tím byla LÁSKA. Absolventi magisterských studií byli nuceni poslouchat o lásce jinak, než jak jsou zvyklí. Vyslechli úvahy nad novozákonními myšlenkami, vyjádřenými Tomášem Kempenským. Magistrům mezinárodních teritoriálních studií děkan tlumočil, že a proč „moudrost bez lásky činí vychytralým“. Přála bych si být ten den v Karolinu jako pozorovatelka. Jak se asi tvářila ta postmoderní mláďata, třeba absolventi ekonomie, když jim jejich učitel na cestu do praxe vštěpoval, že „majetek bez lásky činí lakomým“? Jak přijali budoucí novináři – magistři mediálních studií – že „pravda bez lásky činí nelítostně kritickým“?

Jsem přesvědčena, že mnozí z promovaných slyšeli něco podobného poprvé v životě, že se někteří ošívali či ušklíbali, ale také že mnozí jiní naslouchali s dychtivostí. Nevěřím, že doba v nás živí jen cynizmus; jindy probouzí k radikálnímu hledání.

Je škoda, že Mlčoch hovořil jenom ke studentkám a studentům své fakulty. Chladní by k jeho slovům nezůstali ani absolventi technického učení nebo studenti přírodních věd, kteří jsou fascinováni vtipným podáním absolutní sociobiologické skepse. Škoda také, že studenti slyšeli Mlčochova nabádání až při odchodu z univerzity, kdy už neměli možnost probrat je na chodbách a po hospodách. Právě proto je dobré, že promluvy jsou zachovány tiskem. Nyní jde o to, aby knížka nezanikla v záplavě dalších titulů. Sama zadám některé stránky k povinnému čtení jako podnět k diskusím na seminářích.

To, co Mlčoch označuje jako „nesmělé připomenutí“, je řeč bez bázně čelící vychytralosti, kultu sobectví, chamtivosti individuální i institucionální. Je známo, že v pověstných půtkách o mezifakultní dělení univerzitního rozpočtu děkan Fakulty sociálních věd skutečně nebyl, ač ekonom, tím očekávaným soupeřem. Jde-li o vztah mezi fakultami, má na srdci něco jiného: Základem mezifakultních kontaktů by měl být pokus o integraci oborů, které jsou na univerzitě pěstovány. Nejen pro ni samotnou. Univerzita je svou tradicí zavázána k tomu, aby byla kulturní a civilizační silou integrující celou společnost.

Mlčoch nezůstává v rovině deklarace tohoto cíle. Jako znalec poměrů na univerzitě a na jednotlivých fakultách hledá zdroje takového sdružování (s. 209 a další). Nabízí se možnost integraci začít a inspirovat sloučením tří teologických fakult. Prý aby se o dosud oddělených bratřích a sestrách mohlo na celé univerzitě říkat – tak jako o společenstvích prvotních křesťanů – „pohledťe, jak se milují!“ Typické velké přání Mlčochovo. Ani zde ale není formulováno jako pouhá výzva, je konkrétně podloženo: Aby se integrace podařila, musela by ekumena na jednotné teologické fakultě respektovat historicky vzniklé rozdíly v dogmatice, liturgice a tradici.

Spojující roli na univerzitě by mohly převzít také filozofické obory, ale „filozofie ztroskotala ve své roli integrující vědy snad ještě žalostněji…“ Existují i důvody, pro něž si lze představit, že by se o integraci fakult mohla pokusit sociologie či ekonomie, a Mlčoch je konkrétně i s docela praktickou představou o realizaci dokládá a vysvětluje.

Vůbec je silnou stránkou těchto netypických promočních a inauguračních promluv, že jsou navzdory apelativnímu tónu věcné. Když Mlčoch polemizuje s důsledky tvrdých liberálně ekonomických konceptů, ale i jinde, mimo sféru ekonomiky, přináší konkrétní údaje, přesnou a logickou argumentaci. Se smyslem pro historiografickou věrnost obrací pozornost k dějinné kontinuitě univerzity, k jejím středověkým institucionálním kořenům a k jejím starým úlohám (např. s. 146 a následující či 164). Vpravdě křesťanský smysl pro spravedlnost vede Mlčocha k tomu, že připomíná dnes málo zajímavé, polozapomenuté postavy akademického i církevního prostředí, například Josefa Hlávku, Františka Noska, Jana Evangelistu Urbana. Kdo by si, nejsa 26. září v Karolinu, vzpomněl na publicistu dr. Alfréda Fuchse, umučeného v roce 1941 v Dachau? Mlčochovy texty jsou věrohodné i tam, kde vyjadřují omezený význam vědy pro hodnotný lidský život (s. 219–220).

Přece se však posluchač/čtenář tu a tam cítí být vtažen do polohy, na niž obtížně přistupuje: Mlčoch ví o riskantních stránkách lidské podstaty i o síle bludných ekonomických a společenských pohybů, které nás manipulují; hovoří o nich naléhavě a často, ale nepřináší reflexi důsledků. Jako by dával do závorky krajní obtížnost proměn, kterých je třeba, ne-li přímo neschůdnost úkolu, před nímž stojíme. Odvolávaje se na slova Hannah Arendtové, popírá přiměřenost a význam kierkegaardovských pochybností a zápasu (s. 217). V implicitně ostré polemice s Fundovou tezí Znavená Evropa umírá (Karolinum 2001) uvádí bez hlubšího vysvětlení jako vzor křesťanského přístupu náhled Mikuláše Lobkowicze (Duše Evropy, Vyšehrad 2002), který spočívá v prostém přimknutí k Bohu (s. 156). Co si má čtenář a skeptický promovaný představit pod „novými vykročeními“ (s. 157)? Máme a smíme předem vytěsnit neúspěch, o němž je přesvědčen Funda a jehož riziko připouští i krajní optimista Teilhard de Chardin?

Sama bych se ve chvílích promoce rozpakovala možnost takového ztroskotání připomínat. Pokud nám však Mlčoch své proslovy/texty předkládá ve vší závažnosti, tj. pokud v nich nemáme předpokládat situační cenzuru, překvapí nás, jak dokáže zapomenout na velikost tíhy doléhající na dnešní svět, kterou exponuje jinde. Patrně na ni nezapomíná, setřásá ji záměrně a vybízí nás k postojovému skoku myškinovského prosťáčka vyhlížejícího „milost shůry“ (s. 218). Je však pro čtenáře netrénovaného ve šťastném způsobu františkánské víry a pro ateistické či agnosticistické uši promované v roce 2001 tato naděje přesvědčivá? Aby se takovou stala, dnes by i ona potřebovala, zdánlivě v rozporu se svou podstatou, reflektovanou obhajobu.

Tím, že radu k nekomplikované radostné důvěře vyjadřuje Mlčoch protikladem k Fundově temné vizi, paradoxně a patrně nechtěně opomíjí naději obsaženou v názoru jiných hledajících myslitelů (explicitně např. Bernharda Welta: Světlo z nicoty, Zvon 1994): naději plynoucí z kvalitativního skoku, k němuž je nutná právě nesnadná lekce chaosu a těžká cesta hlubokou krizí.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Hana Librová

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., (*1943) vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UJEP (dnes MU) v Brně a absolvovala vědeckou přípravu v oboru sociologie na Filozofické fakultě J. A. Komenského v Bratislavě. Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně založila obor humanitní environmentalistika. Zabývá se sociologickými aspekty ekologických problémů, zvláště ekologicky příznivými životními způsoby. Napsala knihy Sociální potřeba a hodnota krajiny (1987), Láska ke krajině? (1988), Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994), Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné