Na večeři se slovníkem

„Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,“ praví jedno přísloví, „ale na platu to stejně nepoznáš,“ dodávám já. Možná při jídle… Zatímco nakrmit Angličana či Američana ve mně je celkem jednoduché, Francouze nebo Itala dřímajícího v mém žaludku hned tak něco neuspokojí. Podnikám proto občasné výpady do českých restaurací, abych se seznámil s novinkami světové kuchyně, které zabloudily v posledních letech na náš stůl.

V jedné z hradeckých kaváren hraji pravidelně tuto hru: „Prosím jedno macchiato,“ dožaduji se svého přídělu kofeinového nápoje, který dostal název od italského slova macchia (čti makchia a makchiato) čili skvrna. ¹⁾ „Cooo?“ ptá se pokaždé nechápavě servírka. „Tohle,“ ukazuji prstem na svou oblíbenou kávu. „Jooo mačjááátooo!“ I když jsem do kavárny přinesl jednou i slovník, pro tuto mladou dámu zůstane skvrnitý životabudič navěky věků „mačjáto“ a vysvětlení „pan vedoucí to tak říkal“ je víc než pochopitelné. S italštinou však nejsou celkem žádné gastronomicko-lingvistické problémy. Tiramisu se jmenuje stejně tady jako kdekoliv na Apeninském poloostrově a přilehlých ostrovech (ponechávám stranou, jestli i stejně chutná). Málokdo váhá s výslovností, když chce pizzu frutti di mare („to jsou ty mořský potvory, co máš tak ráda, mámo“), jen tu a tam bývají problémy s pizzou quatro staggioni (čtvero ročních období, čti kvatro stadžóny), ale mnohý Ital by mohl být příjemně překvapen.

Zato Francouz a jeho národní ego trpí, když slyší, že jdeme nakupovat do Carrefour. Většina našinců vysloví název tohoto obchodu anglicky jako „kérfůr“ (mezi východočeskými matkami bývá často nazýván „kefír“), ačkoliv správná výslovnost je „kárfůr“, což (takto vysloveno) je křižovatka. Z francouzštiny toho v poslední době k nám zas tolik neproniklo. Vždycky mi cukají koutky, když babička přede mnou ve frontě chce „krojsant“ místo „kruasán“. Vcelku také můžeme opominout zabydlené označení pro předkrmy hors d’ovre, což se snad léta již nikdo nepokouší ani vyslovit. Milý čtenář nechť laskavě vyslovuje „ordévr“, ale není vůbec jisté, jestli vám budou v restauraci rozumět, někdy je lepší píchnout prstem do jídelníčku a eventuálně říci číslo pokrmu. Kamenem úrazu bývá trochu pojem Cordon Bleu, „modrá stuha“. Jde o označení řádu, který se uděloval výjimečným kuchařům, a přeneseně to znamená pochoutku. K nám se to dostalo do mnoha restaurací jako Gordon Blue čili modrý Gordon. Nevím, čím si to pan Gordon zasloužil, či jestli jde o zcela jiný pokrm.

Často bývám překvapen, s jakou rychlostí si vymýšlíme české „přezdívky“ pro lahůdky, které se k nám sotva stačily dostat. Není mi ani jasné, jak dlouho je dost dlouho, aby název zdomácněl a dostal český kabátek – třeba z beef steaku na biftek. U jiných slov je to zase naopak. Z málo světáckých chlebíčků jsou v módních časopisech rázem kanapky (podle francouzského canapé). Mnohý sice netuší „vo co go“, ale kanapky jsou víc „in“ než chlebíčky, připomínající socialistickou minulost a předvánoční fronty na veku.

Zkuste si však zajít do mexické restaurace, kterých v posledních letech vyrostlo jako hub po dešti, a objednat si po několika lekcích španělštiny pro samouky třeba tortillas (čti tortyjas) nebo fajitas (čti fachitas). Do češtiny tyto placky penetrovaly jako tortilas. U fajitas to bývá různé a někdy se setkáváme i se správnou výslovností. Ostatně stejně nebohý osud jako tortillas postihl mnohem dříve například Sevillu nebo Mallorku, kde se dvojité „l“ v zemích Koruny české na rozdíl od zemí Koruny španělské nevyslovuje jako „j“. Vzpomínám si, jak jsem kdysi na Kubě stál neskutečně dlouhou frontu na zmrzlinu (kdybych vám řekl jak dlouhou, budete si myslet, že si vymýšlím), a když na mne přišla konečně řada, chtěl jsem kopeček jedné, která měla v názvu dvojité „l“. Dodnes netuším, jaký to byl druh, ale zmrzlinář mi ji odmítl prodat a stejně tak i jakoukoliv jinou, dokud jsem jméno správně nevyslovil. Vzpomínka na tento zážitek mne dodnes budí ze spaní. Takhle krutou výuku jazyků jsem od té doby nezažil, a to mám za sebou i několik kol soutěže Puškinův památník… Na hraně též balancuje mojito (čti mochito), báječný nápoj z kubánského rumu a máty proslavený Ernestem Hemingwayem, který jej s oblibou popíjel v jednom baru ve staré Havaně. ²⁾ U nás barmani vycházejí vstříc českému živlu a nápoj uvádějí často jako mochito (čti močíto), čemuž se blíží leckde i chuťový vjem. Nápoj u nás stojí mezi 70 a 100 korunami, a když objevíte močíto, tak raději šetřete.

Myslím, že by mělo být někde dole v jídelním lístku upozornění – například „nazýváme věci pravými jmény“. Strávník by pak neměl strach objednat si v původním znění bez rizika, že bude obsluhou šikanován, jak se to stalo jednomu mému kamarádovi. Přítel, který servírku přiváděl k šílenství právě poučováním o správné výslovnosti mexických pokrmů, odběhl krátce poté, co dojedl stejné fajitas jako my ostatní, na onu místnost, odkud si s námi dobrou hodinu jen esemeskoval. Servírčina pomsta byla krutá. Pouze blížící se zavírací doba jej přiměla opustit skrýš. Příhoda ho zcela zbavila chuti na jazykové korektury jídelníčků. Do restaurací chodí zřídka. Pije pivo a k jídlu si zatím objednává utopence. Než mu je nová evropská vrchnost zakáže…