Sysel obecný

Jedno z předních míst mezi ohroženými druhy naší zvířeny zaujímá sysel obecný (Spermophilus citellus, syn. Citellus citellus). Je to středně velký hlodavec s nenápadným zbarvením a zajímavým osudem, v jehož pozadí vždy stál člověk.

Sysel patří do čeledi veverkovitých, ale od blízce příbuzné veverky obecné se dost liší jak vzhledem (má krátký ocas, malé boltce a přiléhavou srst), tak způsobem života. Nastěhoval se totiž pod zem, a navíc vyhledává společnost žije v koloniích čítajících desítky, ba i stovky jedinců. Z ochranářského pohledu je pozoruhodnou ukázkou toho, jak se z polního škůdce může zakrátko stát mizející, kriticky ohrožený druh.

Poprvé člověk zasáhl do osudu sysla někdy ve středověku. Těžiště jeho výskytu leželo (a leží) v jihovýchodní Evropě a Malé Asii. Odtud se až v historických dobách (pomineme-li předchozí epizodická šíření v meziledových obdobích) dostal do střední Evropy. Kdy přesně se to stalo, zůstává otázkou, nabízí se však souvislost s příchodem prvních zemědělců, mýcením původních lesů a šířením kulturní krajiny. Z nejstarších soupisů naší savčí fauny vyplývá, že už koncem 18. století u nás sysel nebyl žádnou vzácností. Nejpříznivější podmínky pro něj zřejmě nastaly v 19. století, kdy pronikl i do odlesněných středních poloh (500-600 m n. m.). Překážkou na cestě střední Evropou se pro sysla stala naše pohraniční pohoří, pouze v Krušných horách se dostal až na severní svahy, do Saska.

Výrazný zvrat ve vývoji našich syslích populací nastal po druhé světové válce, kdy jejich početnost prudce vzrostla. V té době se sysli stali nepříjemnými škůdci většiny zemědělských plodin, snad s výjimkou okopanin (lze-li věřit dobovým pramenům). Napadali šťavnaté vegetační vrcholy vojtěšky, obilovin, kukuřice i okurek či dýní a postižené rostliny usychaly, nebo alespoň výrazně méně plodily. Pozemky byly rozhrabávány tak intenzivně, že se nory propadaly, což ohrožovalo zvláště silniční a železniční náspy, ale i zástavbu. Z předválečného období katastrofické zprávy o přemnožení syslů chybějí, a tak se zdá, že jejich osud příznivě ovlivnila první fáze kolektivizace zemědělství. Scelování pozemků a způsob využívání úhorů, mezí či luk zřejmě syslům poskytly lepší nabídku potravy i útočiště pro zakládání kolonií, a populační exploze z nich pak učinila nežádoucí polní škůdce.

Syslí boom ovšem netrval dlouho. Pokračující devastace kulturní zemědělské krajiny v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, jejímž výsledkem byly nedozírné lány zamořované metráky hnojiv a pesticidů, naopak syslům životní prostor ubrala. Tak člověk vstoupil do běhu jejich života potřetí. Bez většího zájmu veřejnosti i odborníků syslové z většiny míst postupně vymizeli, a když jsme počátkem devadesátých let po necelém půlstoletí provedli podrobnou inventuru jejich stavu, napočítali jsme sotva 100 lokalit (nanejvýš 9,4 % území ČR). Ústup druhu a fragmentace areálu pokračovaly i nadále a při posledním sčítání (2000/2001) bylo zaznamenáno pouhých 26 lokalit (3,8 % území ČR). Zároveň se ukázalo, že se i tyto zbylé kolonie zmenšily, málokterá z nich přesahovala 100 jedinců.

Kromě změn v charakteru naší kulturní krajiny se na vymizení syslů bezpochyby odrazily i jiné technologické postupy zemědělské velkovýroby. Nasvědčuje tomu skutečnost, že většina zbývajících kolonií je dnes soustředěna na pozemcích s pravidelně a často sečenými travnatými plochami. Paradoxně to jsou převážně místa využívaná člověkem sportovní letiště, dostihová závodiště, golfová hřiště, tábořiště, a dokonce i městská sídliště (např. u Mladé Boleslavi).

Snad každý absolvent Přírodovědecké fakulty UK přišel poprvé (a možná i naposled) do styku se sysly během letního soustředění na Albeři, kde jejich kolonie sídlí na travnatém pozemku uprostřed tábora. Příčiny tohoto stavu se zdají být jasné na nesečených plochách syslové nenalézají dostatek mladých šťavnatých výhonků travin a jiné vegetace (na suchých stanovištích získávají vodu výhradně z potravy) a zároveň v přerostlých porostech nemají při častém panáčkování možnost vizuálního kontaktu.

Existuje však i další možný důvod, proč syslové mizí. Střední Evropa představuje okrajovou oblast jejich výskytu a je známo, že se u řady druhů hranice rozšíření mění (pulzuje), někdy krátkodobě u nás např. u myšice temnopásé (Apodemus agrarius) někdy dlouhodobě. Jelikož podobné problémy mají se sysly i v jiných regionech střední Evropy, nelze vyloučit, že současný ústup areálu sysla má i jiné (vnitrodruhové) příčiny a antropické faktory jej pouze urychlují. Bez zajímavosti není, že vymizení syslů je doprovázeno populačním poklesem tchoře stepního (Mustela eversmannii), který je považován za jejich hlavního predátora.

Ke zlepšení popsané situace zatím mnoho možností nemáme. Pouhá zákonná ochrana sysla nic nezmůže a pozitivní výsledky nepřinesly ani opakované pokusy s vysazováním (reintrodukcí) syslů odchycených na silných lokalitách do míst, která obývali dříve (Český kras, Křivoklátsko, Strakonicko). Vypuštěná zvířata buďto vymizela hned, nebo krátce přežívala, ale ani v jednom případě nevznikla pokud je známo nová soběstačná populace. Teoreticky můžeme naplánovat hustší síť udržovaných travnatých ploch a biokoridorů umožňujících jejich propojení, ale výsledky takového počínání jsou rovněž nejisté.