Kde jsou včely, tam nemusí být med

Jak se „Homo sapiens městský“ (podivný to poddruh) vyvazoval ze společenství ostatních živočichů, ztrácel přehled o jejich vyjadřování. Pražský chalupář zhusta považuje štěkajícího srnce za psa, funícího ježka za prase a na zaklepání červotoče bažícího po páření odpovídá: „Dále!“ Dnes už jen slovníkové záznamy zvířecích zvuků svědčí o tom, že tomu tak nebylo vždycky. Podle J. A. Komenského (v Janua linguarum) krkavec krká, býk byčí, sova buká, včela bručí, orel zvučí, straka řehoce. V Jungmannově pojetí řehotá, křehotá, skřečí, rachá, rachtá a rochtá žába, a pokud si někdo dovolí kváknout, jsou to krkavec, vrána, havran a kavka. Pestrost zvuků je umocněna tím, že v každé zemi měli lidé jinak nastavené uši. U nás prase chrochtá, u sousedů das Schwein grunzt, český čmelák bzučí, kdežto die Hummel summt. Ani Evropská unie nesjednotí kykyryký s cocoricot, cocórócó či cock a doodle doo, i kdyby zmínění opeřenci vítali ráno v členských zemích naprosto klovalizovaně.

Hmyz býval považován za havěť, která se hemzá (hemží) a protivně bziká, bručí, břuní, bzuní, cvrkotá, hrochtá, křehtá, škranká, vrndží, vrňúchá, žižlá a žužlá. Názvoslovně byl sice hemzající svět neuvěřitelně bohatý, ale naprosto chaotický. Kdybychom chtěli podle abecedy seřadit jen lidové názvy čmeláka, patrně bychom zkolabovali už u písmene b: babák, brumberák, brundibár, brunďál, brunťa, břončák, bunčák, bunčál, bunčelák, bundžák, buňár, burda, bzučák, bzučán, bzunda, bzunták… Kdyby někdo snad přece došel až k písmenu ž, mohl by stejným způsobem zpracovat ostatní zástupce žahadlových blanokřídlých – a nakonec by to celé hodil do koše. Zjistil by totiž, že například na jižní Moravě se čmelákům říkalo vosáci, vosám sršni a sršňům vojáci. Hemzající svět byl v lidovém pojetí na nic (neřku-li na bodnutí), jen včela byla na med. Proto také nemá zmatené přezdívky, nýbrž lichotné zdrobnělinky (včelenka) a opisy sloužící k náhradě silně tabuového názvu (medová moucha, viz též fr. mouche á miel).

Základní názvy zmíněných žahadlových blanokřídlých existovaly již v praslovanštině, ba dokonce před ní. Pravděpodobně se vyvinuly ze zvuku, který tento hmyz vydával. Vyjděme od slova čmel (dělal čččmmm), k němuž byla přechýlena „ženská“ čbela (vysvětlení záměny retnic m/b vynechme), „slovansky“ pak bčela, česky včela. A jestliže v tuto chvíli zmíníme včelí bručení a vučení (uvádí Jungmann), popř. brebtání a brňání (v mor. dialektech), jsme zas doma, tj. ve světě zvukomalby. Stejnou motivaci má patrně sršeň, jeho nepříjemně ostrý hlásek nechť si každý rekonstruuje po svém. Nezvukomalebnou výjimkou v této skupině může být vosa (něm. Wespe, lat. vespa), jejíž název podle jedné teorie souvisí s tkaním (hnízda), viz německé weben. Vyšli jsme od čmela, jemuž však muselo předcházet slovo, v němž ještě nebylo „čm“, nýbrž nějaké „km“. A tak bychom v hluboké minulosti objevili nakonec i souvislost čmeláka s komárem. To není vtip! Celá ta bzikající říše má v základech zvukomalbu, např. moucha, muška, mšice, moskyt či Mücke (komár) se odvíjejí od nějakého prazvuku, který mohl znít mssssss.

Apes debemus imitari (Včely máme napodobovat), píše Seneca Mladší v obdivu k včelí píli. Ubi mel, ibi apes (Kde je med, tam jsou včely), čteme však ve Waltherovi. Spatřujeme tedy píli už od dob klasiků především u medu? Ubohé mouchy, kladouce vajíčka na substrát medu podobný jen vzdáleně, pečují o potomstvo neméně pilně, my však k nim přistupujeme nanejvýš z pozice „mouchy snězte si mě“. A to i ve chvíli, kdy zjistíme, že obráceně (Ubi apes, ibi mel) Waltherův výrok neplatí.