JANNA LEVINOVÁ: Jak vesmír přišel ke svým skvrnám. Deník o konečném čase a prostoru

Název knihy vtipně parafrázuje povídku Rudyarda Kiplinga How the Leopard Got Its Spots. Čtenář zprvu ovšem vůbec netuší, co je myšleno skvrnami vesmíru, jen podtitul naznačuje, že nějak souvisejí s vlastnostmi vesmíru jako celku, s jeho strukturou. A je to vskutku chytrý reklamní trik: zájemce je tím vtažen do záhady a nezbývá mu nic jiného než si knihu přečíst nebo ji alespoň podrobně prolistovat, aby přišel věci na kloub.

Janna Levinová je zajímavou, ba dokonce výraznou osobností soudobé kosmologie. Přes své mládí i handikep daný skutečností, že tento obor býval doposud takřka výhradně doménou mužů, si již vydobyla značné renomé. Zásluhu na tom má především řada pozoruhodných odborných prací, jichž je autorkou či spoluautorkou. Mnohé z nich byly publikovány v nejprestižnějších fyzikálních časopisech. Týkají se aktuální problematiky globální struktury vesmíru a okolností jeho vzniku. Nedávno kupříkladu spolu s Neilem Cornishem rigorózně dokázala, že velký třesk je nutně pro jistou třídu přesných řešení Einsteinových rovnic gravitačního pole chaotický.

V poslední době Levinová s kolegy rozvíjí hypotézu, se kterou přišel před mnoha lety Andrej Sacharov. Podle ní není vesmír ve skutečnosti nekonečný (v tom smyslu, že obsahuje jen konečné množství galaxií). Je prostorově konečný, přestože nemá hranice. Podle zmíněné představy je sice kosmos nekonečně veliký, ovšem tak, že je složen z nepřeberného množství kopií své základní, relativně malé oblasti. Tyto kopie jsou jistým pravidelným způsobem poslepovány dohromady. V takovém topologicky složitém vesmíru je sice možné putovat donekonečna stále dopředu, avšak po jisté době dospějeme do výchozího místa. Je to zcela podobné situaci mořeplavce, který obepluje dokola celou zeměkouli, a nakonec se ocitne opět ve svém rodném přístavu. Ty nejvzdálenější objekty ve vesmíru jsou ve skutečnosti jen zrcadlovými obrazy blízkých galaxií, jejichž světlo se kdysi v daleké minulosti vydalo na pouť okolo celého kosmu. Vidíme je proto v násobných obrazech, podobně jako nekonečnou řadu stále slabších a slabších odlesků několika málo svíček v zrcadlovém sále.

Uvedená myšlenka se může zdát bláznivá a pro řadu standardních kosmologů je kontroverzní, nelze ji ovšem a priori zavrhnout. Je to totiž vědecká hypotéza v tom smyslu, že vede k závěrům, které lze experimentálně vyvrátit. Stačí například podrobně proměřit reliktní mikrovlnné kosmické záření, jež je obrazem vesmíru z dob, kdy byl ještě nesmírně mladý a žhavý. Právě v něm by se případné násobné zrcadlové obrazy měly objevit v podobě symetrického obrazce chladnějších a teplejších oblastí. A to jsou právě ony skvrny, o nichž Levinová hovoří v názvu knihy. Statistické zpracování podrobné mapy reliktního záření by takové struktury mělo snadno odhalit. Již nejbližší budoucnost ukáže, zda je hypotéza, kterou Levinová propaguje, oprávněná či nikoli. Předběžné výsledky velice přesných měření provedených družicí WMAP, které byly uveřejněny letos na jaře, existenci žádných pravidelných vesmírných skvrn prozatím nenaznačují.

Tím více je nutno ocenit odvahu, s jakou se autorka ujala úkolu přiblížit onu neortodoxní myšlenku veřejnosti. Podle mého soudu se jí to podařilo velmi dobře. Navíc Levinová v první části knihy s dostatečným nadhledem, a přitom srozumitelně seznamuje čtenáře se základními myšlenkami Newtonovy teorie gravitace, Einsteinovy speciální i obecné relativity, kvantové teorie, ale též se standardní kosmologií, černými dírami, představou vícerozměrných prostorů či fundamentálních strun. Ve druhé části knihy pak podává hezký výklad základů topologie, která je podstatou a matematickým aparátem výše zmíněné hypotézy o konečném, ale nekonečněkrát propojeném vesmíru řady jeho zrcadlových kopií. Kniha je nadto bohatě a vhodně ilustrována obrázky a jednoduchými schématy, která pomáhají čtenáři pochopit i ty nejabstraktnější pojmy.

Dílo se od obvyklých knih popularizujících Einsteinovu teorii a kosmologii liší také svou literární formou. Jak naznačuje podtitul, má podobu deníku, stylizovaných dopisů matce, převážně z let 1998-2000. Příslušné odborné téma je tak doprovázeno či zarámováno množstvím poznámek a reflexí z osobního života autorky. Tyto poznámky mnohdy dosti otevřeně odhalují autorčiny názory, pocity a postoje, její postavení ve vědě, vztahy ke kolegům a jiným lidem. Právě tyto živě vylíčené souvislosti a osobní reflexe činí knihu zajímavější i pro čtenáře a čtenářky, kteří by jinak po suchopárné populárněvědecké knize o teoretické fyzice nesáhli.

Celá populárněnaučná řada edice Aliter, společný projekt nakladatelství Dokořán a nakladatelství Argo, je koncipována jako edice moderních myšlenek. Přináší originální témata, jež jsou neotřele, ale přitom čtivě a srozumitelně zpracována. Tak lze celkově hodnotit i tuto knihu. Výklad je fundovaný a jasný, obecně srozumitelný. Poněkud kontroverzní téma i ne zcela běžná forma nejsou na závadu, činí knihu naopak poutavější, vyděluje ji to ze záplavy obvyklých popularizujících spisů o vesmíru.