Úloha expertů

Při hledání moudrých rozhodnutí o technologických projektech je nezbytná rada expertů. Jen ti jsou s to zhodnotit možné výhody a nevýhody nových projektů. Experti mají mravní povinnost předkládat svá doporučení co nejsprávněji a nejpečlivěji, nesmějí zakrývat problémy ani zvětšovat výhody. Široká veřejnost má povinnost věnovat radám expertů pozornost za předpokladu, že jsou podány střízlivě a odpovědně. Ale experti nemohou být soudci ve vlastní při. Nejsou nutně výjimečně moudří, jakož ani výjimečně chytří. Problémy vidí nevyhnutelně ze své vlastní perspektivy a zaujetí pro technický a vědecký pokrok může jejich etický soud porušit nebo od něho odvést. Experti musí být ochotni vést dialog se širokou veřejností a zvažovat otázku, zda některá jednotlivá věc, která je možná, má být také skutečně realizována.

Projekt sestrojení první atomové bomby v Los Alamos představoval pravděpodobně největší soustředění vědeckých talentů, jaké se kdy shromáždilo k společnému cíli. Problémy spojené se záměrem a konstrukcí byly velice provokující. Vědecký ředitel projektu Robert Oppenheimer řekl, že věda je „velmi sladká“. Mnozí přední pracovníci tohoto velkého podniku později napsali paměti o životě na tomto místě v Novém Mexiku. Byla to izolovaná a samostatná komunita jak z důvodů bezpečnosti, tak z důvodů zeměpisného umístění. Nicméně je poněkud otřesné, když si uvědomíme, že mnozí z těchto vysoce inteligentních lidí se začali vážně ptát, co to vlastně dělají, teprve když viděli první pokusnou explozi na poušti Nového Mexika, kdy už nebylo možno se vrátit, pokud šlo o využití. Zde není místo pro úvahy pro a proti samotnému projektu atomové bomby, ale experti měli nepochybně v raném stadiu brát v úvahu etické aspekty. Zdá se, že etický imperativ byl zastíněn technologickým imperativem.

Největší naděje na moudrá mravní rozhodnutí je v podpoře dialogu mezi experty a širokou veřejností v co nejranějším stadiu, nejraději ještě předtím, než je technologie připravená k užití. Společnost potřebuje místa setkání, kde by se takové diskuse mohly vážně a realisticky konat. Střetání nátlakových skupin s jediným řešením, kdy jedna skupina tvrdí, že X je nejlepší věc na světě, a druhá, že X je nejhorší věc na světě, sotva povede k moudrým závěrům, protože prakticky v každém pokroku je rovnováha potenciálních zisků a potenciálních ztrát, která vyžaduje odpovědné etické zhodnocení.

/John Polkinghorne: Věda a teologie, CDK, Brno 2002, s. 152–153/