Mozaika

Je Země ve vesmíru kuriozitou?

Pátrání po jiných rozumných světech již patří k serióznímu vědeckému výzkumu. Vesmír však zatím mlčí, po nějaké cizí civilizaci nikde ani stopa. Pesimisté z toho vyvozují, že mimozemský život je vzácnost, v této části vesmíru jsme možná úplně sami… Optimistů je víc, vždyť už jsme u jiných hvězd v okolí nalezli přes stovku planet. Jenže jsou to samé obří planety, plynné koule, na nichž se nedá žít.

Nedávno se na konferenci o výzkumu Měsíce a planet v texaském Houstonu přidal k pesimistům Thomas Clarke z Floridské univerzity. Upozornil na to, že drtivá většina planet u cizích hvězd má podobu našeho Jupitera, Saturnu, Uranu apod. (Při návštěvě jiných hvězd bychom neuviděli obdobu sluneční soustavy, ale malinkou „vařící“ se planetu poblíž hvězdy, pak rozsáhlý mrak drobných planetek a na okraji soustavy plynné planetární giganty – žádný Mars, žádnou Zemi.) Planety podobné Zemi jsou prý vzácné. Nemohou se zrodit bez pomoci další hvězdy, umírající hvězdné „porodní báby“. Tou by byla supernova, která by při svém zániku vybuchla náhodou poblíž své sousedky kandidující na vytvoření planety pozemského typu. Umírající hvězda by své okolí zaplavila nejen zářením, ale i radioaktivními prvky. Tyto prvky, zvláště hliník, by roztavily planetky, které by se srážely, tavily a proměňovaly v planetu typu Země. Podle toho by utváření „zemí“, a tedy i vznik prostředí, v němž by se mohl zrodit a vyvíjet život, bylo velice řídkou událostí.

Poselství jiných rozumných bytostí se asi hned tak nedočkáme. „Hadrovité jupitery“ mlčí. Život je nejspíš převzácná věc, které bychom si měli víc vážit. Co když jsme v celé Galaxii – hvězdném ostrovu tvořeném stovkou miliard hvězd – opravdu sami? ¹⁾

Svědectví dávných hvězd

„Uviděli jsme stopy po hvězdě, jež zanikla, když byl vesmír ještě v dětském věku,“ říká astronom Ian Rondon z Edinburku, který zahlédl mračna hvězdného prachu, svědčícího o dávné vesmírné katastrofě. Obrovské množství prachu existuje u kvazaru, od nějž k nám letí světlo téměř 13 miliard let.

Prach byl vyvržen v době, kdy měl vesmír za sebou pouhou patnáctinu dnešního věku, tedy 900 milionů let po velkém třesku. Taková spousta prachu se mohla vytvořit pouze při výbuchu velmi hmotné hvězdy, která tehdejší vesmír zkrášlila gigantickým divadlem supernovy. ²⁾

Jak se malárie sžívala s lidstvem

Odkdy malárie sužuje člověka? Donedávna v tom vědci neměli jasno. Podle jedněch se prvok Plasmodium falciparum začal z Afriky šířit před 6000 lety, podle jiných před 100 000 lety, možná ještě dřív.

Teprve nedávno se zjistilo, že ve skutečnosti mají pravdu obě skupiny. Mezinárodní tým studoval DNA Plasmodium falciparum v místech jeho výskytu po celé planetě a došel k závěru, že se prvok šířil ve dvou vlnách. Nejprve před 60 000–180 000 lety, pravděpodobně hned s prvními prapředky člověka, když se vydali z Afriky osídlovat zeměkouli. Podruhé před 10 000 lety, kdy zaútočil výrazněji, malárie tehdy patrně zaplavila svět v souvislosti se vznikem prvních zemědělských kultur.

Poškozuje olovo inteligenci milionů dětí?

Při vystavení předškolních dětí vlivu olova není ani malá dávka zcela bezpečná. Vyplývá to z výzkumu, který uskutečnili u 172 dětí ve věku 3–5 let badatelé z Rochestru ve státě New York. Pravidelně dětem měřili obsah olova v krvi a zároveň testovali jejich inteligenční kvocient. V úvahu samozřejmě brali i další faktory ovlivňující inteligenci, jako jsou příjem rodiny a vzdělání rodičů.

Podle Světové zdravotnické organizace by měla být hladina 10 mikrogramů olova v decilitru krve neškodná. Přesto měly děti, v jejichž krvi bylo zjištěno 10 mikrogramů olova, inteligenční kvocient o 7,4 bodu nižší než děti, které měly v krvi pouze 1 mikrogram. Naproti tomu děti, jimž bylo naměřeno 10 až 30 mikrogramů olova, měly IQ zhoršený pouze o dalších 2,4 bodu.

„Těžko tedy lze říci, že by obsah olova po určitou hranici mohl být bezpečný,“ konstatuje Američan David Bellinger, člen poradního výboru pro prevenci dětí před otravou olovem. Studie je založena na poměrně malém počtu respondentů, nicméně kdyby její závěry byly pravdivé, trpěly by otravou olovem miliony dětí na celém světě. Podle nových výsledků není ve Spojených státech situace u dětí do pěti let dobrá: přes 10 mikrogramů tam má sice „jen“ každé padesáté dítě, ovšem přes 5 mikrogramů již každé desáté. V méně rozvinutých zemích, kde jezdí méně aut, mají děti v krvi méně olova, nicméně i ony mohou být olovem ohrožovány, např. z velmi starých vodovodních potrubí či z olovnatých barev.

Prapředek člověka byl možná vegetarián

Čím se živili tvorové, ze kterých se o mnoho milionů let později vyvinuli lidé? Snad tu a tam potlačili hlad nějakým plodem, našli vypasenou housenku, ulovili zvíře…

Jedním z našich prapředků prý byli savci podobní dnešním lemurům. Dnes je známe jako čeleď primátů z podřádu opic. Tito noční živočichové žijí v pralesích na Madagaskaru. Paleontologové Jens Franzen a Voler Wilde prozkoumali ostatky tvora podobného lemurům, který žil na naší Zemi před 49 miliony let. Fosilie pochází z německého Hesenska z okolí Darmstadtu. Živočich zůstal zachován tak dokonale, že mohla být určena i potrava v jeho žaludku. Dnešní lemuři jsou všežravci jako my, tento dávný tvor však měl v žaludku jen ovoce a listy, žádný hmyz. „Oběd“ dávného pralemura je tedy překvapením.

Kdy vymřel dicynodon?

Plaza dicynodona známe z geologického údobí svrchního permu. Paleontologové s bujnější fantazií ho líčí jako bizarního tvora připomínajícího savce, s tělem prasete, nosem želvy a kly mrože.

Tony Thulborn a Susan Turnerová z Univerzity v Melbourne věnovali pozornost šesti fragmentům zvířecích kostí nalezených v australském Queenslandu už v roce 1914 a uchovávaných bez velkého zájmu v depozitáři. Nejspíš se jim to vyplatilo. Tvrdí, že toto zvíře, které žilo v koutu prakontinentu Gondwany před 105 miliony let, je dicynodon, který však měl vymřít už před 220 miliony let. Představa, že se dicynodon mohl pohybovat na naší planetě jako současník dinosaurů, je prý pro paleontologii šokující. V každém případě to prý stojí za delší zevrubný výzkum.

Zobrazení amerického boha staré 4250 let

Tým amerických a peruánských archeologů zkoumal v oblasti vzdálené 200 km od Limy starobylé zavlažovací stavby dávné andské kultury. Konkrétně studoval oblast řeky Patavilca. Toto území bylo v letech 2600 až 2000 let př. Kr. hustě osídleno. Lidé tu už dokázali budovat velké kamenné stavby a pyramidy, i když ještě neuměli kámen zdobit a neznali keramiku. Zato dovedli zobrazit svého boha. Na dvou úlomcích dýně je vyryta postava v podobě člověka s velkou hlavou a rozeklanými zuby. Značně se podobá božstvům, jak je známe od Inků z doby, než jejich říši v 16. století rozvrátili Evropané.

Analýza pomocí radioaktivního uhlíku prokázala, že dýně pochází z doby 2250 let před naším letopočtem, tudíž jde o dosud nejstarší zobrazení boha na americkém kontinentu. Prokazuje se, že náboženství tu vzniklo daleko dřív, než se dosud soudilo. Takový náboženský symbol svědčí už o složitěji organizované společnosti.

Pohled do 400 000 let proměn Sibiře

Z věčně zmrzlé sibiřské půdy byla získána DNA rostlin a zvířat obývajících toto území před 10 000 až 395 000 lety. Nalezené fragmenty DNA slibují dosud nepředstavitelnou možnost rekonstrukce dávných ekosystémů.

Dán Eske Willerslev z Kodaňské univerzity odebral na sibiřském pobřeží, táhnoucím se 1200 m, vzorky zmrzlé půdy z vrtů hlubokých 31 m. Ve vzorcích nalezl 28 čeledí stromů, keřů, mechů a bylin, které byly staré 300 000 až 400 000 let, a devět druhů savců včetně mamutů, bizonů a turů starých až 30 000 let.

„Byli jsme překvapeni značnou biologickou rozmanitostí,“ konstatoval E. Willerslev, „i tím, že jsme nacházeli stopy jak velkých, tak malých tvorů. (Obdobně jeho tým zkoumal usazeniny na Novém Zélandu a získal odtud DNA 20 druhů rostlin a 2 druhy ptáka moa.)

Willerslevova studie prokazuje až šokující proměny vegetace Sibiře v uplynulých 400 000 letech. Když tam v nejstarších dobách vládly byliny, hrály mechy a keře vedlejší roli. Pak začalo bylin ubývat ve prospěch keřů. Je možné, že kromě příčin vymírání rostlinných druhů tu lze najít i klíč k odhalení příčin vymírání velkých savců.

Willerslevovi kolegové z jiných zemí vyslovili pochybnosti, zda vzorky nebyly nadměrně znečištěny současnou DNA, a to přímo při vrtu. Proto byly jeho analýzy ověřovány v britském Oxfordu, kde Thomas Gilbert dospěl ke stejným výsledkům (i on např. našel DNA mamuta). V každém případě jde o vynikající výsledek, jak konstatoval mimo jiné evoluční biolog z Kalifornské univerzity v Los Angeles Robert Wayne.

Kutálely se mince už před 3200 lety?

Peníze jsou zase starší, než jsme si mysleli. Měli se s nimi těšit i trápit na území dnešního Izraele a Palestiny 1200 let před Kristem. Nyní se tu našly kousky stříbra s cejchem. což mohou být první mince světa. Byly by o šest století starší než mince, které se používaly ve starém Řecku a Lýdii, tedy v zemích, které byly dosud považovány za „vynálezce“ mincí.

Do úhlednosti mají nalezené kousky stříbra daleko, ale cejch na nich už prý měl zaručovat váhu i obsah stříbra. Christine Thompsonová z Kalifornské univerzity v Los Angeles je přesvědčena, že se tyto kousky stříbra s cejchem směňovaly na tržištích za zboží a staly se vzorem pro řecké a lýdské mince.

Obnova Ráje

Co s Irákem, aby se proměnil opět v prosperující stát se zdravou společností a prosperující stabilní ekonomikou? Dvacítka vědců vedená Azzamem Alwashem, americkým inženýrem iráckého původu, a jeho ženou Suzie, která působí na El Camino College v kalifornské Torrance, shromáždila techniky, ekology, hydrology a pedology. Chtějí obnovit mokřady u soutoku Eufratu (největší řeky Přední Asie, dlouhé 2760 km) a Tigridu (dlouhého 1950 km). Ještě v roce 1973 šlo o nejrozsáhlejší mokřad Středního východu, který zadržoval vodu přitékající z horstev Turecka a Íránu. Povodí Eufratu a Tigridu umožnilo vznik starověkých civilizací – Mezopotámie s mnoha proslavenými centry, např. Babylonem a Urem. Křesťané sem umístili rajskou zahradu Eden a potopu světa.

Srovnání map soutoku Eufratu s Tigridem z r. 1973 a r. 2000 poskytuje smutný pohled. Ještě před čtvrtstoletím mokřady zabíraly plochu přibližně 200 krát 200 km. Existovala tu řada velkých jezer. Nyní jsou tu jezera malá, navíc je lze velmi rychle spočítat, a mokřady téměř vymizely. Nešlo přitom o nějaký neuvážený ekologický zásah, vše má prý na svědomí genocida páchaná vědomě Saddámem Husajnem na místním arabském obyvatelstvu, které zde žilo po tisíciletí.

Zmíněný tým chce mokřady do krajiny vrátit v rámci projektu Obnovený ráj (Eden Again). Navrhuje prolomit hráze, které nechal vybudovat Husajn, otevřít znovu propusti, přebudovat síť kanálů, zaplavit vysušené území a obnovit v mokřadech život. Návrat k zemědělskému a rybářskému využití by měl představovat významný přínos irácké ekonomice a stabilizaci země.

Azzam Alwash se snaží prokázat, že mokřady jsou obnovitelné. Je to překvapivé, konstatuje Curtis Richardson, ředitel centra pro mokřady na Dukeově univerzitě v severokarolínském Durhame, ale uspěchanost, se kterou Husajn nechal mokřady vysoušet, nyní může usnadnit jejich obnovu. Systém jako mokřad má svou paměť, říká poradce projektu Obnova ráje Thomas Crisman z floridského Centra pro mokřady v Gainesville. Na periodická vysoušení je mokřad zvyklý. Dlouhodobé sucho dokážou překonat i stromy, jako jsou tamaryšky a bavlníky. Americké ženijní armádní sbory by mohly odstranit i škody spáchané na tomto území v době irácko-íránské války v osmdesátých letech.

Jako první by se měl obnovit mokřad Haurá, který leží mezi Tigridem a hranicí s Íránem. Toto území je prý postiženo nejméně, udrželo si vysokou biodiverzitu, a dokonce i menší část mokřadu. Půda tu není nadměrně zasolena ani poškozena pesticidy. Voda by se sem mohla začít valit už v listopadu 2003. S obnovou bývalého centrálního mokřadu mezi Eufratem a Tigridem a jižního mokřadu Hammard to bude náročnější. Místy tu hrozí i zamoření sírou, která by se mohla přeměnit na kyselinu sírovou a přežívající vegetaci zahubit. Metodiky návratu mokřadů by samozřejmě musely být vyzkoušeny na malých modelových územích. Předpokládá to i zájem budoucí irácké administrativy, americké vlády, soukromých společností a místního arabského obyvatelstva.

Vědci jsou přesvědčeni, že by irácká ekonomika z tohoto území mohla díky rybolovu a zemědělství získávat ročně na 620 milionů dolarů. Irák by se mohl stát opět významným vývozcem datlí. Irácké řeky by byly čistší. Připomeňme písečnou bouři, která zbrzdila postup americké armády na Bagdád – i tyto přírodní katastrofy by ubraly na intenzitě.

Projekt by se samozřejmě potýkal i s problémy, např. s možným obnovením ohnisek malárie. Složité by bylo jednání s Tureckem, které na svém území zadržuje dost vody Eufratu a Tigridu ³⁾ (Husajnovi to moc nevadilo).

Státy Evropské unie by měly v roce 2010 dávat na vědu 3 %

V komuniké „Investování do výzkumu. Akční plán pro Evropu“, publikovaném 30. dubna, se navazuje na barcelonské setkání Evropské rady z března 2002. Tam se odsouhlasilo, že Evropská unie musí nutně zvýšit výdaje na výzkum a vývoj z průměru 1 % hrubého národního důchodu na 3 % v roce 2010. Je to nutné? Je to realistické?

Na evropském summitu v Lisabonu v březnu 2000 se ambiciózně hovořilo o cíli vybudovat dynamickou ekonomiku založenou na vědě, která by se ve světě dostala na první místo. To by se ovšem bez zmíněného zvýšení výdajů na výzkum a vývoj neobešlo.

Ve srovnání se Spojenými státy a Japonskem poskytuje Evropa na vědu výrazně méně prostředků. Propast mezi těmito státy a Evropou by bylo zapotřebí překonávat každoroční sumou 120 miliard eur. Přitom zaostávání zemí Evropské unie jako celku vzrůstá, i když např. Finsko nyní dává na výzkum 3,4 % svého hrubého národního důchodu, Švédsko 3,8 % a Německo 2,5 %. Spojené státy na výzkum přispívají 2,7 % hrubého národního důchodu a Japonsko 3 % (a právě v těchto dvou zemích se prokazuje, jak účinným motorem může být výzkum pro dynamiku rozvoje národního hospodářství).

Oněch 3 % by v Evropské unii mělo být dosaženo ze dvou třetin zásluhou průmyslu. Výdaje veřejného sektoru by se měly zvyšovat každoročně o 6 % a soukromého sektoru o 9 %. Jedině to by umožnilo dohnat Spojené státy, Japonsko a některé další asijské státy.

Podle lisabonského prohlášení potřebuje Evropa podpořit svá střediska výzkumu natolik, aby získala potřebný vliv a účinněji podněcovala rozkvět vědy, těsněji spolupracovala s průmyslem a více podporovala vědce.

Jak ale jednotlivé členské státy Evropské unie (včetně těch budoucích) přimět, aby podporu vědy prozíravě zvyšovaly? Zjistilo se, že se výzkum a špičkové technologie podílejí na růstu ekonomiky z 25–50 % a že zvýšení výdajů na 3 % už samo o sobě umožní každoročně zvyšovat hrubý národní produkt o 0,5 % a vytvářet 400 000 nových pracovních míst. Jsou však tyto poznatky dostatečně přesvědčivé?

Evropské unii jde samozřejmě o trend, nikoli o to, aby 3 % dosáhly r. 2010 všechny státy, včetně dnešních kandidátských. Vždyť např. Řecko i Litva nyní vynakládají na vědu a výzkum 0,5 % hrubého národního důchodu, Polsko 0,7 %, Slovinsko 1,5 % a Švédsko 3,8 %. Slovinsko by chtělo do r. 2010 dospět k 2 %, Polsko do r. 2006 k 1,5 %. Evropský vědecký management si dobře uvědomuje, že podíl investic do vědy závisí na podobě národního hospodářství, na jeho technologiích.

Gorily mají ještě špetku naděje

Zoologové se obávají, že vyhynutí lidoopů je neodvratné. Tito tvorové, vývojově nejbližší člověku, mají na rozdíl od ostatních savců nápadně vyvinutý mozek. Jsou nám blízcí i tím, že žijí pospolitě. Jejich představiteli jsou orangutani z Bornea a Sumatry a gorily i šimpanzi, jejichž domovem je tropická Afrika.

Výzkum životního prostředí goril v Gabonské republice před dvaceti lety vyzněl optimisticky. Žilo jich tam tehdy dost. Před pěti lety provedl třicetičlenný tým vědců v Gabonu znovu výzkum a zjistil, že skupiny goril zůstaly pouze na severovýchodě a jihozápadě státu. Celkem se populace goril ztenčila o 56 %, každoročně jich ubylo téměř 5 %. „Proč?“ ptají se vědci. „Zhoršil se v Gabonu stav přírody?“ Satelitní snímky však prokázaly, že příroda není poničena natolik, aby lidoopů muselo tak prudce ubývat. Může to být tím, že zde vznikla hustší síť silnic, po nichž se ke gorilám mohou snadněji přiblížit pytláci. Na druhou stranu už dnes bývá účinná i ochrana lidoopů. Jenže potom se k pytlákům přidal ještě virus Ebola, jehož se obávají i lidé.

Ze skupiny 143 goril v konžské oblasti Lossi uhynulo na tuto nemoc během pouhých tří měsíců sedm jedinců. Odborníci na ochranu přírody se obávají, že by během tří generací mohlo ubýt 80 % goril. V příštích deseti až dvaceti letech tedy bude nutné omezit pytláctví (což je snazší než vymýtit virus Ebola).

Sandy Harcourtová z Kalifornské univerzity burcuje: vyhubení těchto zvířat by nás vzdálilo od ostatního zvířecího světa. Nicméně to, že gorily byly schopny přežít vybíjení během několika válek, které běsnily v jejich domově, prý naznačuje, že „situace je sice horší, než si myslíme, ale přece není beznadějná“.