Urbánní mýty o organickém farmaření

„Jakým datům a jakým tvrzením můžeme důvěřovat?“ To je častá otázka nejen v redakci Vesmíru. Nejbezpečnější odpověď – totiž nedůvěřovat žádným údajům – bohužel běžnou práci příliš neusnadňuje. Navíc každý, kdo musel opustit spolehlivé území teorie a řešit reálný problém, ví, kolika zamlčenými předpoklady jsou mnohá tvrzení zatížena a jak je někdy obtížné empirická data interpretovat. Ivan Boháček

Velmi rozšířené je přesvědčení, že organické zemědělské systémy s nízkým výnosem jsou k životnímu prostředí ohleduplnější a udržitelnější než zemědělské systémy intenzivního typu. Proti současným cílům organických systémů – zachovat vysokou úrodnost půdy, vyhnout se znečištění, využívat střídání plodin, starat se o blaho zvířat apod. – by stěží mohl někdo něco namítat. Pravidla a předpisy, podle nichž má být těchto cílů v organickém farmaření dosahováno, připadala dokonce i jednomu přednímu organickému výzkumníkovi „málo vědecká“, zavádějící „spoustu nelogičností a matení zejména v některých oblastech výroby“.

Ve skutečnosti se organické farmaření od ostatních způsobů obhospodařování liší jen ve dvou principech: Zaprvé jsou zakázány rozpustné minerální látky (viz rámeček 1), zadruhé jsou odmítány syntetické herbicidy a pesticidy ve prospěch pesticidů přírodních (rámeček 2). Zemědělství založené na těchto dvou principech však produkuje dražší výrobky, zejména kvůli nižším výnosům a neefektivnímu užívání půdy.

Organické zemědělství se vyvinulo z filozofických názorů Rudolfa Steinera a Eve Balfourové, která ve čtyřicátých letech minulého století založila ve Spojeném království Sdružení zemědělců (Soil Association). Toto sdružení udílí licenci asi 70 % britských organických produktů a vysílá na farmy inspektory, kteří sledují dodržování předpisů. Propagátoři organického zemědělství tvrdí, že je tento systém lepší než ostatní způsoby farmaření, toto tvrzení však není dostatečně doloženo vědeckými studiemi.

Konvenční zemědělství je soubor rozmanitých technologií, které používají nejlepší dostupné znalosti a jejich cílem je bezpečné a účinné zajištění potravin v dostatečném množství a za co nejnižší cenu. Jako u všech technologií spočívají i v konvenčním zemědělství problémy často v tom, jak se tyto technologie používají. Odmítnout technologii kvůli tomu, že by mohly vzniknout problémy, ovšem zároveň znamená ztratit potenciální užitek.

Mnozí lidé se domnívají, že organické farmaření je vůči životnímu prostředí šetrnější. Omezené užívání pesticidů na organických farmách (viz rámeček 2) sice údajně vede k tomu, že se na těchto farmách vyskytuje více hmyzu a hnízdí tam více ptáků, současné syntetické pesticidy však přetrvávají v životním prostředí velmi krátce (jsou velice nestabilní) a udává se, že úbytek většiny polního hmyzu bývá (i při plném dávkování pesticidů) jen přechodný. Podobně by nižší četnost mšic na organických farmách mohla docela dobře být odrazem nižšího obsahu dusíku a proteinů v organických plodinách a nižších výnosů. Rozdíl v poměru výnosu plodin k četnosti mšic je zanedbatelný. Často se také přehlíží, že některé druhy konvenčního smíšeného farmaření mohou zachovávat druhovou rozmanitost. Například konvenční smíšené farmaření na menších plochách (tj. s větším počtem mezí) nebo zemědělství založené na tradičních pícninářských postupech (např. podsívání pšenice luštěninami) zachovává konvenční výnosy a nízké náklady. Prospěch pro divokou zvěř se vyrovná prospěchu z organického zemědělství, ale při mnohem nižších nákladech pro konzumenty.

Naproti tomu praktiky organického zemědělství nezachovávají životní prostředí pokaždé. Konkurenční organičtí farmáři udržují svá pole bez plevele častým mechanickým odplevelováním (to škodí hnízdícím ptákům, červům i bezobratlým), a tedy vyšší spotřebou fosilních paliv, což zvyšuje znečištění oxidy dusíku. Jednoduché ošetření biodegradabilním herbicidem spojené s bezorebným konvenčním farmařením tyto škody nepůsobí a zachovává organický materiál na povrchu půdy. Používání hnoje na organických polích sice znamená větší množství prospěšných dešťovek, ale i s hnojem bývají problémy (rámeček 3) včetně možných negativních vlivů na lidské zdraví. Další spornou otázkou je, že pravidla organického zemědělství zakazují používat rozpustná minerální hnojiva. Minerální látky, které z půdy odeberou vyprodukované plodiny, musejí být nějakým způsobem vráceny zpět. Organičtí zemědělci se zpravidla spoléhají na fixaci dusíku luštěninami, na dešťovou vodu nebo na recyklaci minerálních látek na farmě. Několik detailních propočtů ukazuje, že na organických farmách bývá sice malý, ale postupně narůstající nedostatek minerálních látek, zejména draslíku a fosfátů. Po organických farmářích se žádá, aby se pokoušeli vyvážit na své farmě produkci a spotřebu hnoje a slámy. Vzhledem k tomu, jak se klima i zemědělská produkce rok od roku liší, nebývá často na vyrovnání schodku ani dost organického hnojiva, ani dost slámy. A tak jsou nakonec mnohé organické farmy závislé na produktech, které se získávají konvenčně, s anorganickými minerálními hnojivy.

Vývoj v posledních 25 letech ukázal, že konvenční zemědělství může být udržitelnější a vůči životnímu prostředí přátelštější než zemědělství organické. Konvenční farma může dosáhnout úrody organické farmy při využití pouhých 50–70 % půdy. V Evropě je nadprodukce potravin, takže vlády farmáře povzbuzují k tomu, aby ponechávali až polovinu své půdy pro rychle rostoucí vrbiny, které se pak často prosekávají a dřevo se využívá jako palivo. Při tomto novém konvenčním přístupu (v Evropě již provozovaném komerčně) je oproti organickému zemědělství mnohem menší nejen celková spotřeba fosilních paliv, ale i celkové emise oxidu uhličitého, a protože se recykluje uhlík, je vlastně konvenční zemědělství mnohem udržitelnější. Vysazování vrbin spolu s podrostem bylin, hnízdišti ptáků a útočištěm pro savce (až po vysokou zvěř) i hmyz předčí organické zemědělství v libovolných biologických měřítkách diverzity. Tyto praktiky však závisejí na efektivním využívání půdy k produkci potravin.

Každý ekologický přístup je spojen s nejistotami. O ekosystémech se předpokládá, že je jejich stabilita zajišťována druhovým bohatstvím. Moderní zemědělství se systémem monokultur pokládají zastánci organického zemědělství za vnitřně nestabilní a neudržitelné. Je pravda, že (kulturní) plodiny rychle mizí z úhorů, protože nemohou konkurovat plevelům, ale divoké stabilní monokultury druhů, jako jsou rákosiny, plané obilniny, (geneticky uniformní) spartina (travina) a mangrove naznačují, že ekologické stabilitě dobře nerozumíme. Navíc i když smíšené pěstování plodin (o němž se předpokládá, že napodobuje ekologickou rozmanitost) může redukovat choroby, jiné kombinace plodin mohou šíření chorob urychlovat. Farmy jsou systémy hospodaření s krajinou určenou k produkci potravin, v nichž farmářova činnost nahrazuje zpětnovazební řízení normálních ekosystémů.

Při hledání způsobů citlivějších k životnímu prostředí kombinuje integrovaná zemědělská produkce nejlepší metody tradičního farmaření s odpovědným používáním moderních technologií. Tento systém slučuje péči o životní prostředí s bezpečnými, účinnými metodami výroby. Podrobné informace o struktuře půdy a úrodnosti se využívají k cílenému používání minerálních hnojiv, integrovaná regulace škůdců řídí používání pesticidů, aby se zabránilo plýtvání. Zdůrazňuje se pružnost, aby bylo možné brát ohled na místně specifické faktory v rámci ochrany habitatu divoké zvěře. Integrovaná zemědělská produkce je nejkrásnějším příkladem zachování prospěchu z technologie při minimalizování problémů. V protikladu k organickým farmářům, kteří na konverzi dostávají peníze, nedostanou ti, kteří se dobře chovají k životnímu prostředí, od britské vlády žádný příspěvek – a neexistuje ani vládní podpora, která by farmářům umožnila naučit se integrovanému řízení farmy.

Běžný je argument, že organické farmaření je holistické, a tedy nadřazené redukcionistickému „chemickému“ zemědělství na konvenčních farmách. Dichotomie vedená mezi redukcionistickým a holistickým pohledem je však falešná. Nadřazeno není ani jedno z nich. Organický systém je ve skutečnosti pouze soubor opatření zajišťujících účinné využití zdrojů a jako takový se neliší od integrovaného řízení farem. Organická komunita se pitvání svého systému brání např. tvrzením, že přímo porovnávat organicky a konvenčně obhospodařované krajiny je nevhodné a že porovnávat lze pouze celé systémy. Odpor k porovnání a zkoumání je ale zdrojem podezření. Každý řádný systém má být podroben analýze, aby se určily jeho meze. Pravý holistický přístup zdůrazňuje důležitost kontextu systému. Pružný, místně specifický přístup integrovaného řízení farem se chová podle kontextu, což organické farmaření postupující podle striktních pravidel nedělá.

Organické zemědělství bylo původně formulováno jako ideologie, ale dnešní globální problémy, jako jsou změna klimatu či růst populace, vyžadují zemědělský pragmatizmus a pružnost, nikoli ideologii.

/Nature 410, 409–410, 2001; přeložil Ivan Boháček/