Ricin a jiné přírodní jedy

Během miliard let vývoje živých organizmů vytvořila dobrotivá matka příroda tisíce látek, které jsou pro lidi mimořádně jedovaté. Některé jsou schopny zabít člověka už v množství kolem jednoho miligramu nebo ještě menším.

Často se vyskytují v rostlinách, které jsou okrasou našich zahrad a parků nebo je člověk pěstuje z jiných důvodů. Příkladem může být skočec obecný (Ricinus communis), který se pěstuje ve velkém jako zdroj technicky velmi ceněného ricinového oleje. Olej se lisuje z jeho semen, která připomínají malé fazole. Ve zbylých pokrutinách zůstávají všechny glycidy a proteiny, mezi nimi i dva prudce jedovaté toxiny – ricin a RCA (Ricinus communis agglutinin). Ty je možné vyloužit ze surových pokrutin vodou a poměrně snadno koncentrovat v opravdu nebezpečný nálev. Odhaduje se, že člověka může zabít už jeden miligram ricinu, a RCA je asi ještě účinnější (ale na rozdíl od ricinu se musí dostat do krevního oběhu jinak než zažívacím traktem, např. vpichem).

Semena skočce, jichž se ročně sklízí kolem 200 000 tun, obsahují každého z těchto jedů přibližně 1 %. Jen v odpadu po výrobě zhruba 100 000 tun ricinového oleje je tedy kolem 2000 tun samotného ricinu, což by stačilo na 320 smrtelných dávek pro každého člověka na Zemi. Přesto jsou smrtelné otravy tímto jedem vzácné – lidé totiž jeho účinky znají a obezřetně se mu vyhýbají. Zatím se naštěstí nenašlo dost zločinců, kteří by jím chtěli neadresně vybít velký počet obyvatel.

Takových jedovatých látek existuje v přírodě mnoho. Vzpomeňme jen nesčetné alkaloidy (opiáty, kokain, atropin, strychnin, nikotin, akonitin, námelové alkaloidy), jiné rostlinné jedy (abrin, digitoxin, taxol), bakteriální jedy (botulotoxin, difteriální jedy), houbové jedy (muskarin, phalloidin), hmyzí a živočišné jedy (kantharidin, bufotoxin) a další.

Je opravdu hloupé horovat pro blahodárné přírodní látky a stavět je do kontrastu s nepřátelskou „chemií“. Zmíněné jedy jsou přírodní a vznikly dávno předtím, než se vůbec vynořil pračlověk – určitě bez viny chemiků. Ti nás naopak naučili jedy rozeznávat, určili jejich struktury a nacházejí proti nim účinné obranné prostředky. V živých organismech se jedy vyvinuly většinou jako pasivní obrana proti specifickým nepřátelům a jistě bez záměru škodit člověku. Takový záměr mohl pojmout pouze člověk, resp. někteří představitelé tohoto druhu, naštěstí ale existuje mnohem více lidí, kteří se snaží přírodní jedy využít k dobrému, zejména k léčení (proti některým druhům zhoubného bujení se využívají taxol, ricin, abrin, popř. nigrin – ten je téměř nejedovatý, ale strukturně příbuzný ricinu). Přírodní jedy mohou lidem sloužit, nebo je zabíjet, záleží na záměrech uživatelů.

Než podlehneme iracionálnímu děsu či zotročující panice, které se často šíří prostřednictvím novinářských lovců senzací, je rozumné hledat informace v seriózních pramenech. Většinou se ukáže, že takové hrozby není moudré ani podceňovat, ani přeceňovat, musíme ale být dobře informováni.

Ricin v encyklopediích, učebnicích a na webu

• World Book Encyclopedia, svazek C, s. 208 a svazek P, s. 604–605; World Book Inc., USA 1990 (22 svazků, asi 15 000 stran):

  „Ricinovník (Ricinus communis), stromovitá rostlina, která v tropických oblastech (Brazílie, Indie) dosahuje až 12 m výšky. V chladnějších oblastech dorůstá kolem 4,5 m ročně. Má vějířovité sedmilaločné listy, její plody jsou ježaté nažky s jedovatými semeny podobnými fazolím. Z nich se získává ricinový olej (lisováním a extrakcí).“ Přehled dvaceti čtyř nebezpečně jedovatých rostlin lze najít v téže encyklopedii ve svazku P na s. 604–605. Mnozí se podiví, jaké běžné rostliny mohou být smrtelně jedovaté.

• Malá československá encyklopedie, svazek Pom­S, s. 654, Academia, Praha 1984 (6 svazků, asi 6000 stran):

  „Skočec obecný (Ricinus communis), dvouděložná rostlina z čeledi pryšcovitých. Známý je jediný druh (ale má nejméně 270 variet). Původem z východní a severní Afriky, Jemenu a Blízkého východu. Semena obsahují 40–70 % ricinového oleje a 20 % bílkovin. Po odstranění jedovatého ricinu se pokrutiny používají jako krmivo.“ [Ricin je v této encyklopedii mylně zařazen mezi alkaloidy, ve skutečnosti jde o protein.]

  Informace naznačuje, že ricin je možné zneškodnit poměrně jednoduchým způsobem. V encyklopedii se to sice neříká, ale nejjednodušší je prostá denaturace, v tomto případě varem s vodou, popřípadě za přísady vápna či jinak – například taninem apod. (Ostatně co bychom si počali s desítkami tisíc tun jedovatého odpadu, kdyby tato možnost nebyla?) Je pravděpodobné, že by tepelná úprava potravin a nápojů kontaminovaných ricinem zabránila smrtelným otravám. Neradím nikomu, aby to zkoušel sám na sobě nebo na jiných lidech, ale tato možnost by mohla podstatně zmenšit obavy ze zneužití ricinu teroristy. Na druhé straně všechny potraviny a nápoje, které se konzumují bez převaření, by se mohly stát ideálním prostředkem hromadného šíření libovolného toxinu proteinové povahy.

• L. F. Fieser, M. Fieser: Organic Chemistry, kapitola 16 „Fats and Waxes“, D. C. Heath and Comp., New York 1950:

  „Roku 1950 se vyrobilo asi 75 000 tun ricinového oleje. Díky obsahu až 90 % kyseliny ricinolejové je obzvlášť cenný jako mazivo a technická surovina.“

• Web of Science (WOS), Inst. for Scientific Information, citační databáze, internet.

  Tento pramen je obzvlášť monumentální. Od r. 1980 systematicky registruje veškeré přírodovědecké publikace. Dnes je jich už osmnáct milionů a každým rokem jich téměř milion přibude. Přitom po zadání správného hesla vyhledáte během několika desítek sekund všechny články týkající se dané věci a zjistíte jejich celkový počet. V jednoduché verzi (Easy Search) dostanete většinou ihned i abstrakt kteréhokoliv z prvních 100 článků na dané téma. Ve Full Search je možné vyhledat ty zbývající, ale to už není tak snadné. Prohlédněme si pasáž o ricinu.

  Samozřejmě ani hodně zvídavý čtenář tak podrobné informace vyhledávat nebude, nemá možnost je všechny prostudovat. Měl by však vědět, že existují. O vysvětlení pak může požádat odborníky na vysokých školách nebo v ústavech Akademie věd.

• Vybráno z dalších publikací registrovaných ve WOS:

  — Semena rostliny Ricinus communis jsou jedovatá pro lidi, zvířata i hmyz, naproti tomu jsou téměř neškodná pro bakterie. Hlavní jedovaté složky jsou ricin a RCA (Ricinus communis agglutinine). První je velmi účinný cytotoxin, ale nevyvolává shlukování ani hemolýzu červených krvinek, zatímco RCA je mocný aglutinátor a je jen nepatrně cytotoxický. RCA vyvolává shlukování červených krvinek a jejich následnou explozivní hemolýzu. Ricin účinkuje požitím nebo vdechnutím aerosolu, zatímco RCA trávicím traktem do těla neproniká, avšak po vstříknutí do krevního oběhu je ještě nebezpečnější než ricin. V ricinových semenech je v průměru obou jedů dohromady až 5 váhových procent. Obsah ricinu se však v různých varietách dosti liší. Například v jedné publikaci se popisuje srovnání 263 variet Ricinus communis z genofondu USA a zjišťuje se, že v nich obsah ricinu kolísá mezi 0,2–1,6 %. Člověka může zabít pravděpodobně už jediný miligram ricinu. Ještě jedovatější (asi pětkrát tolik) je abrin.

  — Struktura ricinu je známa (velmi složitý polypeptid, skládá se ze dvou makromolekulárních větví, každá s molekulovou hmotností asi 30 000), znám je i mechanizmus jeho toxicity (zastavuje syntézu proteinů nevratným poškozením eukaryotických ribozomů), ví se, jak enzymaticky působí na ribonukleovou kyselinu a jak probíhá jeho biosyntéza v rostlině. Má velmi četné příbuzné, z nichž někteří jsou stejně, nebo i více jedovatí (i když třeba jiným mechanizmem), např. abrin a RCA. Jiní příbuzní jsou téměř nejedovatí (nigrin), přestože rovněž mocně ovlivňují biosyntézu proteinů. Je pozoruhodné, že jedna makromolekulární větev, charakteristická pro ricin, se vyskytuje i v dalších zrninách, např. v pšenici a ječmeni, které však jsou naprosto nejedovaté.

  — Příznaky otravy ricinem: Projeví se během několika hodin po požití bolestí břicha, zvracením a průjmem, který je často krvavý. Během několika následujících dnů dochází k těžké dehydrataci, úbytku moče a poklesu krevního tlaku. Nedojde-li k úmrtí během 3–5 dnů, oběť se zpravidla vzpamatuje bez dalších následků. Není známo žádné léčivo, které by bylo účinné poté, co se ricin vstřebá ze zažívacího traktu!

  Strukturně příbuzný ricinu je ještě jedovatější abrin. Ten je ovšem daleko méně dostupný. Vyskytuje se v semenech tropické popínavé rostliny sorotek růžencový (Abrus precatorius). Semena jsou pestře zbarvená, nejčastěji černo-červeně pruhovaná nebo žíhaná, a proto je domorodé kmeny od nepaměti používaly jako ozdobný element. Později se z nich hromadně vyráběly modlicí růžence. Odtud též jejich populární názvy jequirity bean nebo (častěji) rosary pea. Pokud semena zůstanou vcelku, jsou prakticky neškodná, ale požití (rozžvýkání i polknutí) jediného rozdrceného „hrášku“ stačí zabít dospělého člověka. K otravám přesto dochází jen výjimečně. Metodou pokusu a omylu se o tomto nebezpečí lidé dávno přesvědčili a nenechali si tuto vědomost pro sebe. Ostatně velmi nebezpečně jedovaté jsou i takové rostliny jako oleandr, rododendron nebo tis.

Dobrá rada

Nikdy nežvýkejte žádné části rostlin, o kterých bezpečně nevíte, že jsou neškodné. Kromě výše zmíněných keřů a stromů se to týká i azalky, konvalinky a řady rostlin či bylin, zejména všech cizokrajných rostlin, se kterými se můžeme setkat na cestách!

Podobných jedů je v přírodě spousta. Zatím lidstvo přežívá – postupně se naučilo s nebezpečím jedů žít, stejně jako s jinými hrozbami. Na existenci přírodních jedů nemáme vliv. Co však můžeme ovlivnit, jsou vztahy obnášející riziko zneužití jedů jako zbraní hromadného ničení. Nesmíme dát prostor zločincům, kteří se vědomě a dobrovolně vyřadili z lidského společenství a jsou ochotni terorizovat všechny lidi dobré vůle hrozbou hromadného vraždění. Žijme a vychovávejme své potomky ve smyslu Konfuciova příkazu: „Cožkoliv nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jiným.“ Účinným pomocníkem by mohla být i většina z Desatera přikázání. Lidstvo má dost problémů s přežitím neodvratných přírodních katastrof (zemětřesení, explozí vulkánů, pádů velkých meteoritů, globálního oteplování, přelidnění planety apod.) a řádění šílených masových vrahů nesmí dopustit.