Matoušův efekt

Kdykoliv se vědci baví o vědcích, obvykle se brzo vynoří chytlavé téma: jak mají mezi sebou poznat, kteří jsou lepší a kteří horší. Je to jasné, poznat to přece dovedou ti lepší – a už je tu bludný kruh. Řešení: najít exaktní spočítatelná kritéria – počet publikací, počet citací na ty publikace, počet citací na časopisy, kde ty publikace vyšly atd. – a ostatní nechat na počítačích, které nikomu nenadržují. Jenže toto řešení, jak ostatně známe i ze stránek Vesmíru, je tématem ještě chytlavějším. ¹⁾

Ono je asi třeba se na to podívat úplně jinak a představit si, že k vědě patří také vědci, jejich skupiny a instituce, jejich chování, nálady, zvyky a mnoho dalších faktorů (nenapadá mě jiný zastřešující termín), které se vzájemně všelijak ovlivňují, přetahují a přetlačují. Zda jsou někteří vědci lepší, zda jsou za lepší považováni, kým jsou za lepší považováni a proč jsou za lepší považováni – to v tom všem hraje jistě velkou roli, nelze to však jen tak odpreparovat od všech ostatních faktorů a jejich vlivů, tahů a tlaků. Takto aspoň, soudím, vidí vědu sociolog vědy a takto se pokusím o vědě mluvit dnes (jinak si klidně mysleme dál, že věda je až to, co je uloženo v knihách, a lidi jsou jen k tomu, aby bylo po kom pojmenovávat rovnice).

Koncem února zemřel v krásném věku 92 let jeden z nejvýznačnějších sociologů Robert K. Merton. ²⁾ Právě on byl zakladatelem sociologie vědy a nedalo mi, abych si nepřečetl aspoň dvě z jeho prací. Nejsa sociologem, uvítal jsem místo tabulek, grafů a statistických dat spíše hloubkovou analýzu, kterou bych nejraději označil jako „kontemplativní“ a která odhaluje přirozenou logiku závislostí (mnohdy skrytých) a vazeb (mnohdy zpětných). Empirické studium je zde spíše heuristickým pramenem, nikoliv cílem. Takovýmto pramenem – pro úvahy na téma tzv. Matoušova efektu (záhy popíši, co to je) – jsou záznamy rozhovorů s řadou laureátů Nobelových cen, které uskutečnila jeho žena H. Zuckermanová začátkem 60. let. ³⁾

Instituce Nobelových cen nás přivádí k jednomu z význačných faktorů ovlivňujících dění ve vědě, totiž k uznanému a veřejně deklarovanému úspěchu. Ve vztahu k vědci jako jednotlivci můžeme mluvit o řadě dalších faktorů, například o věhlasu, prestižní adrese, publikační plodnosti, pracovních podmínkách, finančním zajištění, aktuálnosti oboru, problematičnosti tématu, veřejné popularitě, ale i o spíše intimních rysech badatele, jako je jeho nadání, vzdělání, píle, zvídavost, posedlost, ctižádost. Můžeme vymýšlet dál, ale raději si všimněme, že snad každý ze všech těchto faktorů ovlivňuje přímo či nepřímo (a kladně či záporně) některé jiné faktory (ne-li všechny).

Zatímco při matematickém modelování je důraz na měřitelné veličiny, mezi nimiž se nacházejí funkční závislosti, v tomto případě je tomu trochu jinak: snadno ze zkušenosti a logiky věci vytušíme, co asi ovlivňuje co, avšak ona „co“ neumíme ani dost přesně definovat, tím méně měřit. A tak místo zákonů a rovnic máme před očima spíše jevy a efekty. Příkladem budiž proslavený Matoušův efekt, formulovaný Mertonem v roce 1968.

Je známo (a dotyční nobelisté to doložili na vlastní zkušenosti), že nový objev, je-li učiněn či publikován uznávaným badatelem, je mezi specialisty vysoce ceněn, zatímco stejný nebo srovnatelný objev málo známého badatele zůstává nepovšimnut – jako by to bylo odvozeno z teze z Evangelia sv. Matouše uvedené v našem mottu. Jakmile vyřčeno, zdá se to samozřejmostí a není náhodou, že to připomíná známou tautologii darwinizmu: „čím lepší, tím lepší“. Jakmile vyřčeno, lze ovšem nacházet další a další důsledky a souvislosti. Například známé dilema dvou spoluobjevitelů, z nichž jeden je slavnější: bude-li uveden jako spoluautor publikované práce, zastíní méně známého, byť třeba i nadanějšího kolegu; nebude-li uveden, nikdo si práce nevšimne. Jak vůbec nastartovat cyklus úspěšnosti u schopného začátečníka? Jak modifikovat citační analýzu, má-li být užita k hodnocení? Hodnocení čeho? Jak vidno, věc se zkomplikuje, rozšíříme-li časové měřítko na celoživotní tvůrčí dráhu badatele. Uplatní se pak princip „rohatky“ (již dosažená vědecká prestiž zpravidla neklesá), který dovolí zasloužilým, aby se věnovali podivnostem, což může být dobře nebo ne (podle vkusu).

V propletenci všech možných faktorů dynamiky vědeckého dění existuje mnoho zpětných vazeb, kladných i záporných (Matoušův efekt je příkladem kladné), a to nejen na úrovni jednotlivců, ale i vědeckých komunit, institucí, disciplín, vlastně i na úrovni problémů samotných. Zjitřenou mysl jednotlivců a kolektivů ve stimulujícím prostředí mohou více lákat důležité, byť těžké problémy než problémy jednoduché a spolehlivě řešitelné.

Možná že dnešní téma je poněkud vzdálené našim českým, z minulosti ještě deformovaným poměrům. Budiž, ale minulost se vzdaluje, mladí nastupují, věda se globalizuje, a tak postupně i u nás začíná platit to, o čem píší sociologové vědy ve světě.