Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kosmologie a kultura 21. století

 |  3. 4. 2003
 |  Vesmír 82, 193, 2003/4

V epoše informace máme sklon považovat naši generaci za nejlepší a nejvzdělanější, jaká kdy žila. Přesto mnozí lidé v moderní západní kultuře nemají nejmenší představu o tom, jak náš vesmír vypadá nebo jak by měli začít uvažovat o způsobu, jímž my lidé zapadáme do kosmu. Všechny tradiční kultury, které jsou známy antropologům, měly svoji kosmologii – příběh o tom, jak svět začal a trvá, jak vznikli lidé a co od nás očekávají bohové. Kosmologie dává obyčejnému světu smysl tím, že určuje širší kontext a že v tomto velkém schématu zakládá lidské chápání reality, identitu a způsob, jak by se lidé měli chovat. Podobně jako moderní věda zahrnuje i kosmologie každodennost do neviditelné reality: zatímco moderní věda vysvětluje pomocí nespočetných molekul, africké kosmologie vysvětlují pomocí nespočetných duchů. V tradičních společnostech přijímají obyčejní lidé odpovědnost za zachování samotného kosmu rituálním opakováním příběhů o stvoření pro každou novou generaci. Tak věděli, kdo jsou. To, že by kosmologie chyběla, bylo stejně nepředstavitelné, jako kdyby chyběla řeč. Jejich obrazy vesmíru nebyly tím, co bychom dnes považovali za vědecky přesné, ale byly pravdivé podle měřítek jejich kultury.

Věda v renezanci, staletí předtím, než byla schopna vytvořit svůj vlastní obraz, všechny tradiční obrazy vesmíru podkopala. Kosmologie může být brána vážně jen tehdy, jestliže je věrohodná, a po vědecké revoluci se naše měřítka věrohodnosti provždy změnila. Po čtyři století nebyla vědecká kosmologie brána vážně, protože naprosto převládala teorie jen minimálně založená na empirických údajích. Zdá se však, že věda dnes dospěla k příběhu o počátku, který skutečně může být pravdivý – k příběhu, který odolá nejpřísnějším testům a který bude akceptován ještě po staletí, podobně jako Newtonova teorie zůstává (v známých mezích) platná pro sluneční soustavu. To je v moderní vědě nejvyšší možný stupeň pravdy. Moderní kosmologie je uprostřed vědecké revoluce. Nové přístroje produkují první detailní data o vzdáleném vesmíru. Protože světlo putuje konečnou rychlostí, je nahlížení do prostoru totéž, jako kdybychom se dívali nazpět v čase. Dnes můžeme pozorovat každou jasnou galaxii ve viditelném vesmíru, a dokonce se můžeme dívat nazpět až do dob kosmického temna, do dob před vznikem galaxií. V nepatrných rozdílech teplot kosmického reliktního záření se učíme číst příběh geneze expandujícího vesmíru.

Výsledný příběh o počátku bude vůbec jako první založen na vědeckém základu a vznikne ze spolupráce lidí různých náboženství a ras celého světa, jejichž příspěvky respektují stejné standardy verifikovatelnosti. Nový obraz reality nikoho nevylučuje a bere všechny lidi za sobě rovné. Revoluce v dnešní vědecké kosmologii může otevřít dveře věrohodnému obrazu širší reality, v níž jsou zakotveny náš svět, naše životy a všechny naše kultury.

Náboženství a kosmologie

Když lidé v biblických časech vzhlíželi k modrému nebi, chápali modř jako vodu, jež je držena pevnou, průhlednou klenbou, která pokrývá celou plochou Zemi. Král Jakub ve svém překladu bible do angličtiny tuto klenbu nazývá „firmament“ – opora. Podle prvního příběhu o stvoření na počátku Genesis Bůh vytvořením této klenby oddělil vody „nahoře“ od vod „dole“ a stvořil prostor pro suchou zemi a povětří.

Zhruba ve stejné době, kdy příběh Genesis nabyl podoby, v níž jej známe, žili řečtí filozofové v jiném vesmíru, ve kterém Země nebyla plochá a pod klenbou, ale byl to kulatý nebeský objekt. Pro židy, muslimy stejně jako pro křesťany se nezpochybnitelným obrazem vesmíru stal řecký obraz koncentrických sfér, a nikoli biblická plochá Země pod klenbou.

Tak ve středověké Evropě za jasné noci viděl člověk hledící na oblohu řadu v sobě obsažených pevných průhledných sfér obkružujících střed vesmíru – Zemi. Každá sféra nesla planetu, Měsíc nebo Slunce. Nebesa samotná byla bezprostředně za nejvzdálenější sférou, která nesla „nehybné hvězdy“. Hierarchie církve, šlechty a rodiny tuto kosmickou hierarchii zrcadlila. Každá věc, každé stvoření ve vesmíru směřovalo k svému vlastnímu místu pro lásku boží.

Stabilní střed byl ze středověkého vesmíru odvržen na počátku 17. století, když Galileova pozorování dalekohledem ukázala, že Ptolemaiův obraz se Zemí jako středem byl chybný. Galileo zesměšnil převládající kosmologii ve svém „Dialogu o dvou největších systémech světa“ (1632), ale katolická církev ho donutila odvolat a uložila mu doživotní domácí vězení. Tato událost vědce celé Evropy odstrašila a způsobila jejich vystřízlivění. Nakonec věda následovala Bacona a Descarta a chránila se tím, že de facto uzavřela pakt o nevměšování: věda omezí svoji autoritu na materiální svět a náboženství si podrží neotřesenou autoritu u spirituálních problémů. Když se narodil Isaac Newton – v roce 1632 – ruiny reality byly rozděleny. Svět fyziky a svět lidských významů byly nyní oddělená království.

Nový obraz vykreslil vesmír jako nekonečný prázdný prostor s náhodně rozptýlenými hvězdami. Tento obraz v lidském srdci nikdy zcela nenahradil středověký vesmír, částečně proto, že byl pociťován jako neúplný. V tomto vesmíru nebylo zvláštní místo pro lidi, žádné místo pro Boha a žádné vysvětlení počátku vesmíru. V polovině 17. století Blaise Pascal [Pensées, 1670] vyjádřil pocit ve středověku neslýchaný: „…jak nepatrný je prostor, který vyplňuji, a dokonce i ten, který vidím, jak je utopený v nesmírné nekonečnosti prostorů, o nichž nevím a které nevědí o mně, děsím se a žasnu, že jsem spíš zde než tam… Věčné mlčení těch nekonečných prostorů mne děsí.“1) Newtonovská kosmologie byla první, která neměla co říci o člověku, a ti, kteří ve vědu věřili, už ani nemohli pojmově uchopit starý ideál lidí žijících v harmonii s vesmírem.

Proč by dnes měl být příběh o počátku důležitý? Pro většinu lidí na západě je „vesmír“ vedlejší, s výjimkou toho, že je hřištěm pro fantazii. Snad až na to, aby demonstroval slávu stvořitele, nehraje vesmír žádnou roli v hlavních náboženstvích. Kolik lidí uznává možnost posvátného vztahu mezi tím, jak funguje expandující vesmír, a tím, jak by se lidské bytosti měly chovat? Která náboženství učí, že toto by mohlo být zdrojem harmonie mezi lidmi?

Namísto toho v 21. století většina vzdělaných lidí žije v kosmologii založené na obrazu vesmíru pocházejícího ze 17. století, na obrazu chladného, dosud prázdného prostoru spolu s fragmenty tradičních příběhů a pochybami o tom, co je reálné. Mnozí ještě plně neabsorbovali téměř sto let staré objevy o stáří a rozměrech vesmíru; kontroverze mezi vědou a náboženstvím se často skutečně soustředily na konfliktní příběhy o počátku. Současná kosmologická revoluce může poprvé za 400 let poskytnout šanci k tomu, aby se vyvinula sdílená kosmologie. Existuje však morální odpovědnost, která se týká pohrávání s oporami reality, jak to nyní činí vědecká kosmologie. To, jak dobře je povstávající kosmologie interpretována v řeči smysluplné pro obyčejné lidi, může mít vliv na to, jak dobře budou chápány její základní pojmy, které naopak mohou ovlivnit, jak pozitivní budou její důsledky pro společnost. Bude nový vědecký příběh podporovat znovuzrození tvořivosti a naděje ve vyvstávající globální kultuře, anebo si ho přivlastní mocní a využijí ho pro útlak nevědomých, tak jako byl využit středověký hierarchický vesmír k ospravedlnění rigidních sociálních hierarchií? Budou zprávy o nových objevech o vesmíru pouhou zábavou pro vzdělanou menšinu, aniž by měly – podobně jako metafyzika nebo science fiction – něco společného s „reálným světem“?

Všechny možnosti jsou dosud otevřené, protože význam této nové kosmologie není ve vědě zahrnut. Vědecká kosmologie se – na rozdíl od kosmologií tradičních – nepokouší spojit příběh kosmu s tím, jak by se lidé měli chovat. Úlohou učenců, umělců a dalších tvůrčích lidí je pokusit se porozumět vědeckému obrazu a pochopit a vyjádřit v něm smysl člověka. Živá kosmologie pro kulturu 21. století se objeví, když se vědecká podstata vesmíru pro lidské bytosti stane osvícením.

To se nestane snadno. Výsledkem staleté separace vědy a náboženství je, že obě strany podezřívají tu druhou z toho, že zasahuje na její zahrádku. Program „Dialog o vědě, etice a náboženství“ Americké společnosti pro pokrok vědy (AAAS) v roce 1999 sponzoroval třídenní veřejnou konferenci nad otázkami: Měl vesmír počátek? Byl vesmír zkonstruován? Jsme [ve vesmíru] osamoceni? Nepřekvapuje, že v žádné z těchto otázek nebylo dosaženo shody. Přestože cílem byl „konstruktivní dialog“ mezi vědou a náboženstvím, někteří účastníci si stěžovali, že dialog probíhal jednosměrně – věda vždy požadovala, aby se náboženství přizpůsobilo novým objevům. Věda přirozeně neusiluje o změnu svých metod, aby se přizpůsobila náboženským zájmům. Avšak kosmologie, která nepočítá s lidskými bytostmi nebo která nás nepoučuje o roli, jakou ve vesmíru můžeme hrát, nebude nikdy splňovat požadavky na funkční kosmologii, které se náboženství snažilo splňovat po tisíciletí. V tomto článku je místo pouze na jeden z možných příkladů, jak by mohla vyvstávající vědecká kosmologie poskytnout základ pro živou, funkční kosmologii pro 21. století, která by – podobně jako staré kosmologie – pomáhala vést lidskost.

Přechod od kosmické inflace k expanzi jako model pro Zemi

Standardní teorie velkého třesku vysvětluje vznik lehkých prvků v prvních třech minutách, ale nevysvětluje, co mu předcházelo ani co následovalo. Gravitace samotná nemohla vytvořit složité velkorozměrové struktury ani proudy galaxií, jejichž existenci pozorujeme. Kdyby z velkého třesku vzešla absolutně rovnoměrně rozdělená hmota, gravitace by nemohla dělat nic než ovlivnit rychlost všeobecné expanze. Tudíž gigantické struktury ve vesmíru, jež dnes pozorujeme, vytvořil buď nějaký kauzální jev, jako jsou „kosmické struny“ působící po velkém třesku (což vypadá čím dál podezřeleji, protože takové teorie jsou v rozporu s novými pozorováními reliktního záření), anebo gravitace musela mít od samého počátku co do činění s nějakými rozdíly v hustotě. Takové prvotní rozdíly mohla způsobit kosmická inflace. Teorii kosmické inflace navrhli před dvaceti lety Alan Guth, Andrej Linde a další. Je to jediné vysvětlení, které dnes máme pro počáteční podmínky, jež vedly k velkému třesku. Říká, že po extrémně malý zlomek sekundy po začátku velkého třesku vesmír expandoval exponenciálně, a při tom docházelo k „nafukování“ nespočetných náhodných kvantových událostí, jež zanechalo nově vytvořený prostoročas, slabě zvrásněný na všech měřítkách velikosti. Všechny velké struktury v dnešním vesmíru vyrostly z těchto kvantových fluktuací, enormně „nafouknutých“ o mnoho řádů.

Inflace tak je řídící metaforou naší současné éry. Nejenom lidská populace exponenciálně roste; stejně tak roste to, co průměrný jednotlivec technologicky dokáže a kolik zdrojů spotřebuje. Lidstvo se stalo závislým na exponenciálním růstu, ale to zjevně nemůže pokračovat dnešní rychlostí. V konečném prostředí musí inflace (pozn. překl.: exponenciální růst) skončit, ať jakkoli důmyslně odkládáme nebo zakrýváme nevyhnutelné.

Jednou z nejdůležitějších otázek pro současnou generaci patrně bude, jak globální civilizace může elegantně přejít z exponenciálně rostoucí spotřeby k spotřebě udržitelné. Kosmický přechod od inflace k pomalé a stálé expanzi, která následovala po velkém třesku, ukazuje, že ukončení inflace nemusí znamenat, že se veškerý růst zastaví, i když lidé pokoušející se zachránit planetu to předpokládají. Inflace transformovaná v expanzi může pokračovat po miliony let. Zpracovávání informací, jímž se zabývá stále větší a větší část světové populace, nemusí být náročné na životní prostředí. Lidský život může být pozvedán na vyšší úroveň, pokud naše tvořivost v obnovování Země bude stát nad materiálním růstem.2)

Poznámky

1) Blaise Pascal, Myšlenky, Mladá fronta, Praha 2000, s. 66; přeložil Miloslav Žilina.
2) Science 293, 1769–1770, 2001, přeložil Ivan Boháček

Osvícenské řešení a jeho problémy

Obyčejné osvícenství doufalo a předpokládalo, že nový vnější systém bude mít tutéž nespornou, jasnou autoritu, jaká obklopovala starý hierarchický zjevený kosmos. Doufalo se, že bude existovat nová vize obdařená veškerou autoritou, která kdysi charakterizovala vizi starou. Jistěže by se lišila obsahově a byla by spořádaná a rovnostářská, nicméně měla hrát pro nově osvobozené lidstvo tutéž roli, jakou sehrávala stará vize pro lidstvo zotročené králi a kněžími. Měla být uznána, prozkoumána a ratifikována svým novým typickým odhalením, rozumem. Lišila by se od staré autority tím, že by nebyla vrtkavá. Nevyžadovala by privilegia ani by jim nedala vzniknout.

To všechno se však nemělo stát. Nové zjevení se ukázalo být hluboce poškozeno svými vlastními kritérii a standardy. Nemohlo dodávat, nebo alespoň nemohlo zaručit, co se po něm žádalo. Nová příroda v sobě nenechala místo na nové zjevení; nové zjevení nepotvrdilo přírodě platnost a neposkytlo jí záruku. Největší osvícenští myslitelé byli ti, kteří tuto vnitřní krizi odkryli.

Je zde také související problém univerzalismu a relativismu. Nová vize si činila nárok na univerzální platnost (stejně jako to činili její skripturálně náboženští předchůdci a sociální předkové). Bez takového nároku by stěží mohla ospravedlnit svou vlastní silnou a nadšenou dychtivost získávat stoupence. Encyklopedičtí propagátoři v Paříži věděli velmi dobře – s nádechem hořkosti a obav –, že to, co se jim zdá samozřejmé, je pro obyčejné lidi, pro masy těžko uvěřitelné nebo dokonce těžko pochopitelné. Přáli si obrátit všechny lidi, ale když zamýšleli přesvědčit své prostší a méně vzdělané spoluobčany, shledali, že to je skličující a děsivý úkol. Museli se však obávat nejen lehkověrnosti nevzdělaných, ale také seberozleptávajícího kritického ducha mužů jim rovnocenných.

Zároveň však v době, kdy připisovali nové koncepci přírody univerzální platnost, tato koncepce sama zahrnovala jako svou integrální část názor, že všechno vědění je funkční. Vědění samo je přirozenou součástí fungování každého biologického nebo sociálního organismu. Avšak organismy obou druhů se od sebe značně liší. Dá se očekávat, že každý druh bude mít své vlastní adaptivní kognitivní praktiky a kritéria. Logicky lze tedy uvnitř přírody očekávat kognitivní různorodost, všeobecný relativismus. Každý organismus, každá kultura by podle tohoto očekávání měla svou vlastní vizi, funkční a závaznou pro daný organismus nebo kulturu a pouze pro něj nebo pro ni. Avšak vize přírody samotné, která nevyhnutelně zahrnovala takový relativistický důsledek, také zároveň předpokládala, že je sama platná jako jediná…

Hume ani Kant se s problémem takového druhu relativismu jaksepatří nevyrovnali. Měli však řešení pro první dva problémy, které se v jejich mysli vznášely jako přízraky. Řešení, která nabídli, si byla dosti podobná, bez ohledu na skutečnost, že je dějiny filosofie obvykle uvádějí spíše jako soupeře než jako spojence. Rozdíly mezi nimi však spočívají spíše v důrazu a ve způsobu vyjadřování než ve skutečné podstatě. Podobnosti jsou mnohem hlubší a významnější.

Řešení je jednoduché. Připusťme, že příroda, tj. spořádaný a srozumitelný systém přístupný lidskému chápání není žádným způsobem sebezaručující. Ani příroda sama, ani žádná jiná vyšší autorita nepotvrdila a nemůže potvrdit, že takový systém je k mání. Požadovat nebo očekávat takovou záruku znamená předpokládat, že existuje nějaká konečně a definitivně poznatelná základní skutečnost, která může ještě dřív, než se událost stane, předepsat to, co může být objeveno kognitivním bádáním. Takové tvrzení znamená popírat autonomii vědění a podřídit je jakési prekognitivní fundamentální nebo zakořeněné přirozenosti věcí. Bádání nemůže být zároveň svobodné a přitom zaručené a spolehlivě potvrzené, i když si mnozí filosofové zřejmě přejí, aby bylo obojí.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kosmonautika

O autorech

Nancy Ellen Abramsová

Joel R. Primack

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné