Chytrá společnost

Obdivuhodný dvaadevadesátiletý Peter Drucker, vídeňský rodák, který žije v USA, publikoval během svého dlouhého života víc než 30 knih o různých aspektech společnosti a ekonomiky. V roce 2001 jej vyzvala redakce časopisu Economist, aby v rozsáhlém článku shrnul výsledky svých výzkumů a rešerší týkajících se dalšího vývoje současné, až příliš rychle se proměňující společnosti. Jako jednotlivci, zaměstnanci různých institucí i jako společnost žijeme v jednom z nejdynamičtějších období lidských dějin. Několik změn za všechny: Poprvé v historii lidé žijí déle než instituce. Poprvé se hovoří o kariéře první a druhé poloviny života, poprvé se v evropské populaci snižuje počet mladých lidí, poprvé přestáváme mít jednu hlavní, masovou kulturu. Za dvacet let budeme žít v dost jiné společnosti, než jaká tu byla koncem 20. století (a než jakou většinou očekáváme). Základní Druckerovou tezí je, že sociální změny v nové společnosti, zejména stárnutí evropské populace, budou ovlivňovat budoucí vývoj víc než nová ekonomika (existuje-li vůbec) a nové technologie.

Konec jedné masové kultury, konec „mainstreamu“

Až do druhé světové války byla společnost třídně značně rozrůzněná. Venkovská společnost a venkovský trh se lišily od maloměstské společnosti a trhu, a ty zas od zvyklostí ve městě. Společenská třída, místo původu a zaměstnání tvořily v rámci jednoho státu či regionu poměrně velké, až neprostupné sociálně-ekonomické hranice. Někdy v letech 1920–1950 vznikly v důsledku automobilové dopravy, rozhlasu, novin, státní ideologie a dalších faktorů jedna masová kultura a jeden hlavní trh. Současná společnost se dělí jednak na „mladé a staré“, jednak na „domácí a přistěhovalce“. Rozvoj mnoha tradičních firem, jako jsou Coca-Cola či Procter and Gamble v Americe, Univeler v Británii nebo Henkel v Německu, i automobilového průmyslu obecně byl silně ovlivněn růstem mladé generace v letech 1950–2000 a vlivem jedné hlavní kultury.

Konec jednoho trhu můžeme dobře pozorovat v USA, kde se obchodování s novými technologiemi týká hlavně lidí pod 45 let, zatímco lidé starší 50 let se spíš než na moderní výboje soustřeďují na jistoty různých penzijních fondů. Naproti tomu např. v Číně vyvstává „mladý trh“, kde dnes rodiče investují do jednoho potomka víc než dřív do tří až čtyř dětí. V USA pozorujeme trend, kdy se lidé středních tříd stěhují do dražších míst, která jejich dětem umožní navštěvovat lepší školy. Přestože se trh diferencuje na „mladý“ a „starý“ (dobře je to vidět na reklamách), bude „starý“ trh hrát v důsledku demografických trendů stále větší roli. Uvedu příklad: Televizní program komerčních televizí je sestaven tak, aby sledovanost byla co nejvyšší. Program a reklamy tedy musí být orientovány na větší a bohatší, to znamená starší část populace. Výsledkem je, že mnoho programů připomíná pokleslé estrády z let, kdy diváci byli ještě mladí. Vede to k tomu, že část mladší populace televizi programově odmítá. Výsledkem jsou dvě naprosto odlišné kultury a naštvaný pocit neporozumění na obou stranách.

Dva typy pracovní síly

Jedno z velmi rychle se rozvíjejících odvětví je vzdělávání již dobře vzdělaných lidí středního věku, kteří mají výhodu delší praxe a větší životní zkušenosti, jež se však v nových dobách a pravidlech přestává hodit. V budoucnosti budou téměř určitě existovat dvě hlavní třídy pracovníků:

• Mladí lidé, kteří budou potřebovat stálé zaměstnání (nebo posloupnost stálých zaměstnání) na plný úvazek a s rostoucí mzdou.
• Starší lidé, kteří budou profesionálně přizpůsobivější a vhodnější pro netradiční zaměstnání, jako jsou rychle se proměňující zkrácené úvazky, jednorázová zaměstnání, konzultační zaměstnání. Bude čím dál běžnější, že jeden člověk bude s malými pracovními úvazky pracovat pro několik firem.

Zatímco očekávaná délka života jednotlivce roste, úspěšné organizace se častěji proměňují, a tedy častěji zanikají. Člověk může dnes v práci strávit až 50 let, a tím přežít jednu či více organizaci (v dřívější společnosti naopak organizace žily déle než jejich pracovníci). Jen nemnoho obchodních i vládních organizací žije déle než 30 let. V USA se běžně hovoří o „druhé kariéře“ nebo o „druhé polovině života“. Je typické, že člověk odejde do penze tak brzo, jak to je možné, ale pak pokračuje někde jinde v práci na částečný úvazek nebo jako soukromý konzultant.

Chytrá společnost

O příští společnosti se často hovoří jako o informační. P. Drucker, který věří tomu, že budoucnost budou víc ovlivňovat lidé (respektive sociální změny) než nové technologie, používá slovo „knowledge society“ anebo o lidech hovoří jako o „knowlege workers“ či o technologiích jako o „knowledge technologies“. Poprvé tyto termíny použili již v šedesátých letech ekonom Fritz Machlup a právě P. Drucker. Nenašel jsem lepší český ekvivalent pro „společnost znalostí“, než je výše uvedená „chytrá společnost“. Jaké budou její hlavní rysy?

Před sto lety pracovala většina lidí rukama. Obchodníci, učitelé a lékaři tvořili jen pár procent populace. Před padesáti lety představovaly manuální síly asi 50 % americké populace a z toho 35 % připadalo na tovární dělníky. V dnešní Americe pracuje manuálně asi 25 % pracovníků a z nich je asi 15 % továrních dělníků. To je přibližně stejný poměr dělníků jako před 100 lety. Před první světovou válkou ani neexistovalo obecně používané slovo pro jiné než manuální pracovníky. Teprve od dvacátých let se začalo používat označení „service worker“ pro pracovníky zaměstnané ve službách. V současné době v USA prudce roste podíl jediného typu profese – chytrých pracovníků. Zjednodušeně řečeno jde o lidi za počítači – správce sítí, asistenty, lékařské techniky, kvalifikované tovární dělníky. Tvoří asi třetinu všech pracovníků, je jich tedy dvakrát tolik než dělníků. Nepovažují se za dělníky, ale za profesionály vyškolené v určitém oboru.

Chytrá společnost bude nejspíš radikálně odlišná od všech předcházejících společností. Základním zdrojem se stávají znalosti. (Chytrý čtenář si uvědomuje, že informace a znalosti není totéž.) Chytří pracovníci nejsou osamělci, ale fungují na informačních sítích, jejich znalosti jsou do určité míry kolektivní. Potřebují se navzájem. Mají proto tendenci nevytvářet hierarchie složené z vedoucích a podřízených, ale ploché hierarchie mladších a starších spolupracovníků. I zákazník je spíš vnímán jako spoluřešitel problému. Chytrá práce nerozlišuje mezi pohlavími, dobře se v ní uplatňují ženy. Ty ostatně na amerických univerzitách převládají.

V chytré společnosti vzdělání nikdy nekončí. To na sebe bere velmi různé podoby – od víkendových seminářů až po domácí sebevzdělávání. Chytrý pracovník se spíš identifikuje s oborem než s institucí. Spíš se charakterizuje třeba jako antropolog, než aby řekl, pro koho pracuje. Mzda je vždycky důležitá, ale přestává být na prvním místě. Povolání bývalo uzavíráno kvůli penězům, dnes se stává stále víc součástí života a rozvoje osobnosti. Chytrá zaměstnání umožňují raketové starty kariéry a možnost během krátké doby proniknout do intelektuální nebo finanční elity.

Možnost náhlého vzestupu vytváří obrovský stres a četná emoční traumata. Ostřeji je vnímán rozdíl mezi úspěchem a průměrem, který je stále častěji považován za neúspěch. Dříve byl někdo dobrý švec nebo průměrný švec a nebylo pro něj žádnou katastrofou být „normální“. Dnes je průměrnost často vnímána jako selhání. U některých japonských a amerických studentů vytváří silně stresující kompetiční prostředí nenávist k učení. Podobný jev neochoty až nenávisti k učení někdy pozoruji u nejlepších studentů i na našich univerzitách. Jde o určitý druh odmítání odpovědnosti a nechuti být úspěšný za cenu ztráty osobního života (či osobního pohodlí).

Tvář průmyslu proměňují nejenom nové technologie, ale snad ještě více nové koncepce, nové přístupy. Firma Toyota staví na robotech, počítačích a pečlivě promyšlené automatizaci. Ukázalo se však, že velmi drahou a složitou linku na sušení automobilových nátěrů je možné nahradit půltuctem vysoušečů vlasů koupených v nejbližší samoobsluze. Průmyslová výroba sleduje s určitým zpožděním podobný vývoj jako zemědělská výroba. Zemědělská produktivita je v západních státech asi čtyřikrát vyšší, než byla v roce 1920, a asi třikrát vyšší, než byla v roce 1950. S výjimkou Japonska má každá průmyslová země obtížně prodejné zemědělské přebytky. Na počátku 20. století nejvíc lidí pracovalo v zemědělství a zemědělská produkce tvořila hlavní součást národního důchodu. Dnes to jsou v USA mizivá 2 %.

Růst průmyslové produktivity znamená, že kolem roku 2020 se v rozvinutých zemích bude vyrábět přibližně dvakrát tolik výrobků jako dnes, ale počet pracovníků v průmyslu klesne na 10–12 %. Pokud k tomu připočteme několik procent zemědělců, bude veškeré jídlo a veškeré výrobky včetně exportu vyrábět, dejme tomu, 16 % zaměstnaných lidí. Co ale bude dělat zbytek?

Jaké instituce přežijí? Kdo potřebuje výzkumnou laboratoř?

Klasická výrobní korporace bývala pánem a zaměstnanci jejími služebníky, které bylo možné snadno obměňovat. Mocné korporace bývaly jakýmisi královstvími, kde se např. Ford Motor Company snažila vlastnit kaučukové plantáže v Amazonii, železnici na dopravu kaučuku, výrobu a prodej pneumatik. Vše mělo své dané místo. Ocelářský průmysl vyráběl ocel a výsledky výzkumu ocelářské laboratoře byly využitelné právě jen v ocelářství. Bylo jasné, čím se firma zabývá a jaký je její trh. Bylo evidentní, co se má zkoumat a kde budou výsledky využitelné.

Ještě nedávno nikdo z telekomunikačních společností nevěděl nic o skleněných vláknech vytvořených sklářskou firmou Corning. Na druhé straně vyvinuly Bellovy laboratoře výrobek, který byl pro ně pramálo užitečný – tranzistor. V podstatě zadarmo jej předaly každému, kdo o něj projevil zájem, třeba firmě Sony. Takový interdisciplinární vývoj znamená úpadek klasické firemní výzkumné laboratoře jako výdobytku 19. století. Místo toho se objevují dříve nemyslitelné aliance mezi institucemi, které zdánlivě nemají nic společného. Typické je propojování průmyslu a univerzit. Dřív skleněné výrobky soutěžily na trhu skleněných výrobků – dnes ovlivňují ceny mědi. Ocel nenahrazuje jinou ocel, ale ocitá se pod tlakem výrobců keramiky či zpracovatelů dřeva. Dům je možné postavit z cihel, ale také z mnoha jiných stavebních materiálů – plastických hmot, skla, sádrových desek.

Chytří pracovníci jsou něco jako dobrovolníci a podle toho je nutné se k nim chovat. Mohou kdykoliv odejít, měli by být spokojeni s platem a chtějí, aby ne snad oni sami, ale jejich obor byl respektován. Očekávají, že se budou průběžně učit. Přejímají odpovědnost, nechtějí, aby jim jiní diktovali, co mají dělat. Zajímají se o celkový obraz firmy, ne o své oddělení. V takto informačně propojeném „fuzzy“ prostředí fungují individuální recepty šité na míru určitých situací. Je téměř jisté, že v budoucím světě budou vedle sebe existovat úspěšné a navzájem propojené instituce s velmi rozdílnými přístupy k oborům své činnosti. To se bude týkat nejenom firem, výzkumných center, ale také bank a univerzit. Jeden univerzální model přestává platit, úspěšná instituce budoucnosti si hledá svou vizi a své místo. Důležitý je ten posun, že organizace, aby přilákala tvořivé lidi, nabízí kromě odpovídajícího platu také zajímavou či prospěšnou práci.

Fluidní společnost

Příští společnost tady ještě nemáme, ale některé její rysy se již objevují. Patří mezi ně propojování nesouvisejících oborů, vtahování univerzit do světa ekonomických a sociálních vztahů; dále pak experimentování s novými formami organizací, aliancí a partnerství. Stále panuje kult „mladých a nadějných“, kteří jsou levní, moderní a mají energii. Jenže jejich platy rostou rychleji, takže po několika letech jsou mzdové náklady stejné, a navíc některá zkušenost je nepřenosná, a tak jsou jako konzultanti opět najímáni lidé poslaní do předčasného důchodu.

Zvláštním rysem informační revoluce je to, že vedení mnohých firem je méně informováno než předtím. Mají sice víc údajů o svém oboru, ale protože podstatnější změny se dějí mimo obor, utápějí se v nepřehlednosti dílčích informací. Navíc celková informace o nějakém oboru není obvykle kodifikována, kvantifikována ani zpracována v počítačové podobě. Je ukryta v hlavách několika odborníků či rozptýlena v úvodnících a esejích, anebo se šíří ústním podáním. Skoro mám pocit, že ve věku počítačů se člověk ty nejdůležitější vize, postoje a obecné poznatky dovídá v ústní komunikaci.

Když po roce 1770 vyvinul James Watt parní stroj, kladli lidé obrovské naděje do nového zdroje energie. Ve skutečnosti pro společnost neznamenal téměř nic až do roku 1829, kdy se šťastně propojil s vynálezem železnice. Podobně ani objev počítače v roce 1940 nepřinesl až do roku 1990, kdy se masově začal šířit internet, žádné skutečně závažné sociální změny. Jsme teprve na počátku věku počítačů, sítí a informací. Objevy dozrávají desetiletí, ty nejzávažnější změny jsou teprve před námi. Můžeme si být jisti, že společnost bude v roce 2030 velmi odlišná od té současné. Asi to ale ještě nebudou postupně dozrávající informační technologie, jimž bude patřit hlavní role při vytváření příští společnosti. Život ve stárnoucí společnosti, přistěhovalectví, nové ideologie, postoje k životu, společenské teorie; prostě tu skutečnou, neodhadnutelnou změnu přinesou lidé, kultura a strategie jejich životů reagující na nové problémy.

O budoucnosti snad nejvíc uvažují (ale možná že jenom píší) dva typy lidí – technooptimisté, kteří ji vidí spjatou s novými informačními technologiemi, a poněkud ustaraní ekonomové, kteří vidí, jak se svět proměňuje. P. Drucker považuje za hlavní zdroj budoucnosti lidi. I jeho přístup však má slabinu – opomíjí obrovské proměny celého globálního systému, neuvažuje o změně klimatického režimu Země ani o dalekosáhlých zásazích do lokálního i globálního prostředí. V několika předcházejících článcích, např. o Borobuduru a o Sodomě (Vesmír 80, 196, 2001/4 a Vesmír 81, 275, 2002/5) jsem se snažil ukázat, že k největším sociálním transformacím (transformace je eufemizmus pro krizi) obvykle dochází, pokud se protnou velké sociální změny a velké změny prostředí. A to je přesně situace, ve které se nalézáme. P. Drucker nám nabídl pohled sociologa, ale k celému problému je zapotřebí se vrátit z přírodovědného pohledu.