Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Český rek ve světě

 |  3. 4. 2003
 |  Vesmír 82, 237, 2003/4

Představme si hrdinného českého reka, který se vrátí z bitvy domů – a co se nestane? Po podlaze mu běhají rusi švábi, na nose mu vyráží uher, a posléze ho začne trápit francouzská nemoc. Uznejte, že v takové chvíli člověk zapomene na maďarský guláš, srbské rizoto, ruské vejce, tatarský biftek, španělského ptáčka, turecký med i holandskou cihlu. Jako neblahé cizáky vnímá utrápený rek i své české sousedy. Jeden pije jak Holendr (a vrhne jak Dán), druhý se zubí jak Němec na jelito, třetí ho švábsky odbývá a je lakomý jako Skot. Další žere jako Prajzpouští na pole Poláka (občas zabzdí). Sousedova žena lže jak Slezaňa, tlustá je jak Turkyně, kleje jak Maďarzpívá jako když v Čechách plačó (toť ovšem stanovisko Moravanovo). Pokud by náš hrdina skutečně bydlel na Moravě, svou ženu by patrně tataroval (mlátil bičem), v Čechách se to neříká, protože tak daleko Tataři nedošli. Stejně jsou to všechno mameluci (mamlasové), na čemž se překvapivě shoduje celá Evropa, neboť v odporu proti dávno zaniklým staroegyptským vojákům lze být zajedno.

Cizáci jsou všude na světě nelidští, sám sebe považuje každý národ za lidský. Mnoho kmenů si říkalo slovem znamenajícím člověk. Název Čechů, kmene sídlícího kdysi v srdci dnešního území naší republiky, podle jedné teorie vznikl ze základu čel-, který zůstal zachován rovněž ve slovech čeleď (původně „členové rodu se služebnictvem“) nebo člověk (původně „dítě rodu“). Podobnou motivaci mělo německé Deutsch (původně „patřící k národu“). Naopak náš název pro souseda Němec není nijak obdivný – znamená němý člověk, resp. ten, kdo vydává nesrozumitelné zvuky. Další všeobecně uznávanou hodnotou (kromě člověčenství) při pojmenovávání vlastního kmene byla svoboda, jak dodnes připomíná název kmene Franků (z franc – volný), po němž byla nazvána Francie.

Odpor k cizákům je patrný v mnoha jazycích. Tak třeba Francouzi mají nadávku bugre (obluda), která se snad vztahuje k někdejším divokým Bulharům (ovšem vznikla již pradávno a ve staré francouzštině označovala sodomitu). V Německu je již od třicetileté války nadávkou slovo Krobot (Charvát) a v blízkém Bavorsku prý mají ošklivou nadávku Schlawiner a ještě ošklivější böhmische Zirkel (dle P. Eisnera). Proč by kružítko mělo znamenat něco nepěkného? Inu proto, že „votočí nač přijde“.

Slováci mají sloveso ošvábiť, které znamená oklamat, ba dokonce průjmu říkají nemec. My jsme zas mívali protislovenská rčení chodí jako Slovák (v kožuchu a bos), má vlasy jako Slovák (dlouhé, neupravené), hučí jako Slovák do hodin (bezvýsledně křičí). Nekřesťanské peníze jsou nepochybně míněny protižidovsky.

Máme vůbec v češtině nějaké pozitivní představy o cizincích? Máme, ale týkají se spíš záviděníhodných vrozených dispozic (zdravý a silný jako Švajcar, jako Turek, jako Rus) nebo neméně žádoucí svobody (svobodný jak Amerika), jíž je v lidovém pojetí míněna „neženatost“. Dlužno podotknout, že i tato skrovná pozitiva jsou vyvažována negativy (pracovat „amerikou“ – chvatně, ledabyle, ukvapeně).

Stručně ještě zmiňme, jak jsme se u nás v historii potýkali s anglickou nemocí (křivicí), francouzskou nemocí, lidově francúhy či fraclemi (syfilis), španělskou chřipkou apod. Jistě se o nich mluvívalo častěji než o anglickém parku či francouzské zdvořilosti. Žádná „německá“ nemoc mě sice nenapadá, ale vzpomněla jsem si aspoň, že nejméně oblíbenému savci – potkanu – říkáme německá myš.

Trochu přeháním. Nutno přiznat, že švába (Schwabe) si uzpůsobili v 17. století Němci sami, původně se nazýval Schabe (od schaben – škrabat). Také rusa jsme převzali od Němců (Russe). Shoda názvu uhra na nose s obyvatelem země uherské budí asociace až zpětně (etymologii mají odlišnou) a maďar na nose představuje typickou žertovnou záměnu. Přese všechno však tento výběr naznačuje, že prorůstající kořeny přesvědčení o vlastní lidskosti oproti nelidskosti jiných Evropanů (a vůbec všech „němých“ za hranicemi našeho světa) sahají hluboko.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné