Nádech nekonvenčnosti

Po dvou letech od pozvání se mi na podzim r. 1972 konečně podařilo vybojovat si odjezd do laboratoře molekulární biologie Medical Research Council v britské Cambridži. Vždy jsem si moc přál, abych tam po aspirantuře mohl pracovat a tuto Mekku molekulárních biologů poznat. Uvítali mě tím, že mně – jako kterémukoli svému pracovníkovi – předali patentní klíč od celé budovy, abych mohl kdykoli přijít do laboratoře, přestože jsem byl „z Východu“. Bylo to tam prostě zvykem.

Do Cambridže mě pozval Brian Clark (dnes profesor v Dánsku na Univerzitě v rhusu a prezident Mezinárodní unie pro biochemii a molekulární biologii), jehož laboratoř se zabývala proteosyntézou. Tou jsem se zabýval i já. Clarkova laboratoř byla součástí oddělení buněčné biologie, které zaujímalo jedno z pater ústavu. Za oddělení byly odpovědné dvě osoby – Francis Crick a Sydney Brenner (existovalo zde velení označované „joint heads“). Měli společnou kancelář a – jak napsal F. Crick ve své knize „What Mad Pursuit“ (1989) – S. Brenner byl Crickovým nejbližším spolupracovníkem a také (díky jasnému vyjadřování, tvůrčímu nadšení i kousavosti) ideálním kolegou. Kancelář spolu sdíleli skoro dvacet let a denně vedli dlouhé vědecké diskuse.

Už jenom příležitost vídat se často v práci s nějakým nositelem Nobelovy ceny mi připadala fantastická – komu je to normálně dopřáno? V tomto ústavu to ale nebylo nic zvláštního, nobelistů tam v té době bylo mnoho. Z ostatních, kromě F. Cricka, chci jmenovat alespoň Maxe Perutze (tehdejšího ředitele ústavu), Johna Kendrewa a Freda Sangera. Pak tam byli další, kteří (jako S. Brenner) ještě netušili, že Nobelovu cenu dostanou, např. Aaron Klug a César Milstein, nebo že ji dostanou ještě jednou, jak se stalo Fredu Sangerovi. Komu a kdy se zase podaří soustředit do jedné obyčejné budovy takový úžasný vědecký myšlenkový potenciál?

Pro většinu vědců té doby představovala molekulární biologie velmi moderní pojem. Pro Cricka (56 let) s Brennerem (45 let) to však byl pevně zakořeněný obor – genetický kód a rámcová pravidla udržení i exprese genetické informace byly už známy. Přemýšleli proto, do čeho dalšího by se měli pustit. Každý vědec, který jel z Evropy do USA nebo z USA do Evropy, se chtěl v Cambridži zastavit. V té době se tam střetávaly a „vařily“ zásadní názory i koncepce. Byla to vědecká dílna v nejlepším slova smyslu, koncipovala se v ní budoucnost vědy. Zásadní otázky se probíraly na vysoké úrovni, kterou zajišťovaly vědecké osobnosti, a to jak při přednáškách, tak při obědě a při dopoledním či odpoledním čaji nebo kávě.

Názory a koncepce se tam formovaly bez citelného nátlaku, ale s vysokým dobrovolným nasazením, spousta času se věnovala zásadním úvahám a jejich pilování v diskusi. S. Brenner byl bystrým diskutujícím a diskusí se rád účastnil. Měl za sebou už několik prací důležitých pro čtení genetické informace a řešení genetického kódu. Vyloučil myšlenku překrývajícího se kódu, navrhl existenci aminokyselinového konce adaptorové molekuly tRNA, určil sekvenci jednoho ze stop-kodonů (po práci na fágové RNA), a ačkoliv to, že kód je tripletový, prokázal Crick, název kodon pochází od Brennera. Při úvahách kam napřít úsilí se nakonec Crick s Brennerem rozhodli pro embryologii, a to v rozsahu, který se dnes skrývá pod pojmem „vývojová biologie“. Bylo však nutné vybrat pro tento směr také vhodný modelový organizmus. Po dlouhém studiu si Brenner (asi i proto, že byl především genetik) vybral hlístici Caenorhabditis elegans, červíčka s neobvyklou, ale atraktivní genetikou. V době mého pobytu měl počátečními experimenty a výsledky popsaných už několik sešitů formátu A4, ale zřejmě ještě neměl nic publikováno. Práce na hlístici rozhodně měla nádech nekonvenčnosti až podivínství i pro Angličany. Spolu jsme o jejím významu mluvili jen povrchně, pro mne to bylo zcela nové a neznámé téma. Právě pro tu originalitu však všichni Brennerovi spolupracovníci posuzovali jeho záměr s respektem (podpora originality byla ostatně charakteristickým rysem anglického vědeckého prostředí). V dnešní době se tímto červíčkem zabývá více než 1000 laboratoří na světě a téměř všechny práce vycházejí z Brennerových pionýrských studií.

S. Brenner se postavou výrazně lišil od F. Cricka, byl menší, podsaditější, trochu připomínal zálesáka. Na oddělení byl také jakýmsi „styčným důstojníkem“ pro studenty. Jeho dveře – a to si pamatuji velmi zřetelně – byly pro ně stále otevřeny. Udivovalo mě, že si pro ně kdykoli našel čas (kde ho bral?). Studenti za ním chodili nejen kvůli vědě a Brenner diskuse s nimi miloval. Zdravili se samozřejmě jako staří kamarádi: Hi, Sydney! apod.

Právě snad neformálnost ve vztazích tak významných lidí, jakými byli S. Brenner a zrovna tak M. Perutz, F. Crick a F. Sanger, ke studentům, okolí i ke mně samému, a pak pocit, že vám každý věří a vnímá, co říkáte, a proto si nemůžete nikdy dovolit mluvit nepravdu, byly nejsilnějšími dojmy, které jsem si z Anglie přivezl. Možnost žít a pracovat v Cambridži té doby ve mně zanechala pocity podobné těm, jimiž E. Hemingway vyjádřil svůj vztah k Paříži dvacátých let minulého století. Ano, byl to svátek, který se mnou jde celý život. Sydney Brenner byl jedním z aktérů, který tento pocit v ústavu pomáhal budovat. Stal se mým nepřímým šéfem. Nestýkali jsme se často, ale on věděl, kdo jsem a co dělám. Za to, že jsem to všechno mohl zažít, děkuji také S. Brennerovi a udělení Nobelovy ceny mu ze srdce přeji. Je vždycky velké štěstí potkat v životě někoho, jako je on a jeho někdejší kolegové v cambridžské laboratoři molekulární biologie.