Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Normální a abnormální

 |  2. 2. 2003
 |  Vesmír 82, 63, 2003/2

Stane se pánem a vládcem prostoru a času, minulosti

a budoucnosti, a vysušené jevy jsou poslušny jeho vůle.

Vilém Flusser, Příběh ďábla

Pamatuji se, jak před lety slavný český psychiatr profesor Vondráček, dlouhý štíhlý muž s donkichotovským plnovousem, zahájil svou přednášku o duševních úchylkách slovy: „Kdyby mi někdo řekl, že jsem normální, urazil by mne!“ Vtip je v tom, že v obecném povědomí se má to, co je normální, jaksi za dobré či správné. Říká se přece: „Jsi ty vůbec normální?!“ nebo „To je přece zcela normální!“, popř. „V normální slušné rodině by se to nestalo.“ Normálnímu se nedivíme; čemu se divíme, jsou věci abnormální – divné, nepatřičné, mimořádné.

Normální je také pravděpodobné, aspoň ve smyslu běžné mluvy, v níž pravděpodobným nazýváme to, s čím se v životě setkáváme nejčastěji. Normální proto není totéž co průměrné. Průměrnost se vypočítává a jen tak se s ní nesetkáme jako s uskutečněnou. Průměrováním lze totiž vyrobit i něco, co neexistuje. Kde jsou jen obři a trpaslíci, nenajdeme nikoho s průměrným vzrůstem. K lidem patří, že jsou různí, a průměrného člověka bych nerad potkal – byla by to beztvará, bezbarvá a bezduchá statistická zrůda.

Žijeme v unikátním světě, který je v jednom smyslu nejpravděpodobnější (protože jiný neexistuje), v jiném smyslu zcela nepravděpodobný (protože by mohl být jiný nekonečně mnoha způsoby). V tomto zdánlivém paradoxu se odráží napětí mezi dvěma světy: na jedné straně je to jedinečný, aktuální svět, v němž se odvíjí konkrétní život člověka, stejně tak historie lidstva, života, vesmíru. Na druhé straně je to teoretický svět „vysušených a zkrocených jevů vědy“ (slovy V. Flussera 1) ). Jestliže jistý J. R. Gott jednoho konkrétního dne opravdu navštívil berlínskou zeď, 2) cožpak to lze jen tak snadno považovat za jednu z nekonečně mnoha stejně hodnotných, stejně zajímavých a stejně pravděpodobných teoretických „návštěv“ téhož místa (v daném časovém intervalu)?

Udivilo vás někdy, jak nesmírně krátce zde existujeme my pozemšťané ve srovnání s trváním vesmíru od Velkého třesku? Bylo by přece daleko pravděpodobnější, kdybychom tu již nějakou delší dobu pobývali. Běžně takto neuvažujeme, museli bychom totiž být vždy znovu překvapeni i něčím zcela samozřejmým – totiž že vůbec jsme, místo abychom jednoduše nebyli (varianta antropického principu).

Co platí pro nás, platí i pro mne. Ani já nežiji v trvalém údivu, že jsem to právě já, kdo jsem. Být je pro toho, kdo je, přece normální. Nejen to, každý z nás si bez ustání podvědomě vytváří své individuální normy – své představy o tom, co všechno je normální. Pokud se někdo jiný chová výrazně jinak, než jak bych se na jeho místě choval já, začnu se podivovat – pochybovat o tom, že je normální. Slyšeli jste však někoho v plné vážnosti tvrdit o sobě samém, že není normální? Ani profesor Vondráček to přímo neřekl, uchýlil se k bonmotu.

Máme ovšem dostatek svobody kdykoliv vybočit z toho, co u sebe považujeme za normální. To však nemusí znamenat nic jiného, než že změníme, třeba jen dočasně, normu svého individuálního chování. Na žádné statistiky se nelze odvolávat. Jsme prostě normální, tečka.

Podobně jako nejsem překvapen, že jsem to já, nejsem ani překvapen, že jsem zrovna zde a právě nyní. Připouštím, že o tom, že bych třeba mohl být jinde a jindy, mohu teoretizovat. Tak jako J. R. Gott mohl klidně teoretizovat o množině svých potencionálních návštěv u berlínské zdi. Pak ovšem tím návštěvníkem nebyl on, nýbrž jakýsi jeho abstraktní dvojník, a nebyla to ani ona historicky konkrétní berlínská zeď. Navíc musel ze svého světa odpreparovat vše, co mohlo souviset s uskutečněním jeho návštěvy právě tehdy a nikoliv jindy. Tím zkrotil a vysušil jedinečný, aktuální svět na svět abstraktních objektů. Získal tím ovšem něco jiného: možnost formálně definovat pravděpodobnost jevů a zavádět obecné statistické zákony.

Přírodní vědci si kolem vědeckých zákonů vytvářejí svá vlastní pojetí „normálního“ – jako toho, co je těchto zákonů nejvíce poslušno. Pokoušejí-li se pak své teorie přiložit k aktuálnímu světu, překvapí je jevy, které se jejich zákonům vymykají – jevy abnormální. Bude na vědcích, jak s nimi naloží: buď takové jevy prohlásí za falešné, podvržené či prostě nejsoucí, a jako takové je hlasitě odmítnou; nebo je po špičkách obejdou a tajemně o nich pomlčí; ale mohou také zkusit své teorie obměnit a jevy ze sféry abnormálního přetahovat do sféry normálního.

Poznámky

1) Příběh ďábla (přel. J. Fiala), GemaArt 1997, s. 94.
2) Viz esej Ludvíka Basse, Vesmír 82, 68, 2003/2.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné