Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Normální a abnormální

 |  2. 2. 2003
 |  Vesmír 82, 63, 2003/2

Stane se pánem a vládcem prostoru a času, minulosti

a budoucnosti, a vysušené jevy jsou poslušny jeho vůle.

Vilém Flusser, Příběh ďábla

Pamatuji se, jak před lety slavný český psychiatr profesor Vondráček, dlouhý štíhlý muž s donkichotovským plnovousem, zahájil svou přednášku o duševních úchylkách slovy: „Kdyby mi někdo řekl, že jsem normální, urazil by mne!“ Vtip je v tom, že v obecném povědomí se má to, co je normální, jaksi za dobré či správné. Říká se přece: „Jsi ty vůbec normální?!“ nebo „To je přece zcela normální!“, popř. „V normální slušné rodině by se to nestalo.“ Normálnímu se nedivíme; čemu se divíme, jsou věci abnormální – divné, nepatřičné, mimořádné.

Normální je také pravděpodobné, aspoň ve smyslu běžné mluvy, v níž pravděpodobným nazýváme to, s čím se v životě setkáváme nejčastěji. Normální proto není totéž co průměrné. Průměrnost se vypočítává a jen tak se s ní nesetkáme jako s uskutečněnou. Průměrováním lze totiž vyrobit i něco, co neexistuje. Kde jsou jen obři a trpaslíci, nenajdeme nikoho s průměrným vzrůstem. K lidem patří, že jsou různí, a průměrného člověka bych nerad potkal – byla by to beztvará, bezbarvá a bezduchá statistická zrůda.

Žijeme v unikátním světě, který je v jednom smyslu nejpravděpodobnější (protože jiný neexistuje), v jiném smyslu zcela nepravděpodobný (protože by mohl být jiný nekonečně mnoha způsoby). V tomto zdánlivém paradoxu se odráží napětí mezi dvěma světy: na jedné straně je to jedinečný, aktuální svět, v němž se odvíjí konkrétní život člověka, stejně tak historie lidstva, života, vesmíru. Na druhé straně je to teoretický svět „vysušených a zkrocených jevů vědy“ (slovy V. Flussera 1) ). Jestliže jistý J. R. Gott jednoho konkrétního dne opravdu navštívil berlínskou zeď, 2) cožpak to lze jen tak snadno považovat za jednu z nekonečně mnoha stejně hodnotných, stejně zajímavých a stejně pravděpodobných teoretických „návštěv“ téhož místa (v daném časovém intervalu)?

Udivilo vás někdy, jak nesmírně krátce zde existujeme my pozemšťané ve srovnání s trváním vesmíru od Velkého třesku? Bylo by přece daleko pravděpodobnější, kdybychom tu již nějakou delší dobu pobývali. Běžně takto neuvažujeme, museli bychom totiž být vždy znovu překvapeni i něčím zcela samozřejmým – totiž že vůbec jsme, místo abychom jednoduše nebyli (varianta antropického principu).

Co platí pro nás, platí i pro mne. Ani já nežiji v trvalém údivu, že jsem to právě já, kdo jsem. Být je pro toho, kdo je, přece normální. Nejen to, každý z nás si bez ustání podvědomě vytváří své individuální normy – své představy o tom, co všechno je normální. Pokud se někdo jiný chová výrazně jinak, než jak bych se na jeho místě choval já, začnu se podivovat – pochybovat o tom, že je normální. Slyšeli jste však někoho v plné vážnosti tvrdit o sobě samém, že není normální? Ani profesor Vondráček to přímo neřekl, uchýlil se k bonmotu.

Máme ovšem dostatek svobody kdykoliv vybočit z toho, co u sebe považujeme za normální. To však nemusí znamenat nic jiného, než že změníme, třeba jen dočasně, normu svého individuálního chování. Na žádné statistiky se nelze odvolávat. Jsme prostě normální, tečka.

Podobně jako nejsem překvapen, že jsem to já, nejsem ani překvapen, že jsem zrovna zde a právě nyní. Připouštím, že o tom, že bych třeba mohl být jinde a jindy, mohu teoretizovat. Tak jako J. R. Gott mohl klidně teoretizovat o množině svých potencionálních návštěv u berlínské zdi. Pak ovšem tím návštěvníkem nebyl on, nýbrž jakýsi jeho abstraktní dvojník, a nebyla to ani ona historicky konkrétní berlínská zeď. Navíc musel ze svého světa odpreparovat vše, co mohlo souviset s uskutečněním jeho návštěvy právě tehdy a nikoliv jindy. Tím zkrotil a vysušil jedinečný, aktuální svět na svět abstraktních objektů. Získal tím ovšem něco jiného: možnost formálně definovat pravděpodobnost jevů a zavádět obecné statistické zákony.

Přírodní vědci si kolem vědeckých zákonů vytvářejí svá vlastní pojetí „normálního“ – jako toho, co je těchto zákonů nejvíce poslušno. Pokoušejí-li se pak své teorie přiložit k aktuálnímu světu, překvapí je jevy, které se jejich zákonům vymykají – jevy abnormální. Bude na vědcích, jak s nimi naloží: buď takové jevy prohlásí za falešné, podvržené či prostě nejsoucí, a jako takové je hlasitě odmítnou; nebo je po špičkách obejdou a tajemně o nich pomlčí; ale mohou také zkusit své teorie obměnit a jevy ze sféry abnormálního přetahovat do sféry normálního.

Poznámky

1) Příběh ďábla (přel. J. Fiala), GemaArt 1997, s. 94.
2) Viz esej Ludvíka Basse, Vesmír 82, 68, 2003/2.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné