Hranice výzkumu embryonálních kmenových buněk

O žádném jiném tématu se v Německu před 11. zářím 2001 nediskutovalo tak vášnivě jako o výzkumu kmenových buněk. Spolkový kancléř Gerhard Schröder označil toto téma za hlavní, jeden čas byla řeč dokonce o „duchovní občanské válce“. Vášnivá debata se bezprostředně dotýká výzkumu Deutsche Forschungsgemeinschaft (DFG), a proto se na příkladu kmenových buněk pokusím ukázat, v jak napjatých podmínkách – z právního i společenského hlediska – se biomedicínské bádání v Německu pohybuje a jaké vyvolává odezvy v médiích.

• Embryonální kmenové buňky. Získávají se po umělém oplodnění v raném embryonálním stadiu. Pět dnů po oplodnění vajíčka se embryo skládá zhruba ze 150 buněk a je viditelné pouhým okem jako tečka. Buňky uvnitř zárodku nazýváme embryonální kmenové buňky. Abychom je mohli získat, musí být embryo zničeno, a to pět dní po oplodnění. ¹⁾ Takto získané kmenové buňky se sice mohou rozmnožovat, ale již se nemohou vyvinout v dítě. Přesto se mohou diferencovat ve všechny možné tkáně a buňky (např. v srdeční svalstvo nebo v nervové buňky), a proto jsou zajímavé pro výzkum. Velké naděje se v souvislosti s tím vkládají do léčby nemocí provázených ztrátou buněk, jako jsou chronická srdeční onemocnění, určité formy epilepsie, skleróza multiplex, Parkinsonova choroba, ochrnutí způsobené porušením míchy aj. Přidáním určitých bílkovin lze kmenové buňky mimo tělo přeměnit v buňky žádoucí k vyléčení konkrétního onemocnění, a potom je „nasadit“ pacientovi. Úspěchy takové léčby jsou však zatím nejisté.
• Zralé kmenové buňky. Vedle embryonálních kmenových buněk existují také kmenové buňky, které se nacházejí v každém dospělém organizmu. Ty v určitých tkáních a orgánech vyčkávají, aby se při poškození tkáně postaraly o nápravu. Izolace dospělých (zralých) kmenových buněk je sice z etického hlediska bez problémů, protože dotyčnou osobu nijak nepoškozuje, získávají se ale velmi obtížně. V laboratoři se špatně rozmnožují a v požadované buňky (přizpůsobené konkrétnímu onemocnění) se dají přeměnit jen omezeně. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se získávaly kmenové buňky dospělého pacienta, a potom by se pro něj přeměňovaly v buňky potřebné pro konkrétní terapii. Mělo by to i tu výhodu, že by (na rozdíl od embryonálních kmenových buněk) odpadl problém s odvržením transplantovaných buněk.

  Tomuto ideálu jsme ovšem zatím velmi vzdáleni. Nejprve musíme vědět, jak se buňky diferencují. K tomu je zapotřebí zkoumat po nějaký čas obojí kmenové buňky – jak embryonální, tak zralé. Vědci by např. rádi porozuměli, jakým způsobem se dá rozvinutá buňka zpětně změnit v původní embryonální buňku, a doufají, že možnosti využití zralých buněk lze zjistit právě jejich srovnáním s buňkami embryonálními. Od r. 1996 Deutsche Forschungsgemeinschaft podporuje výzkum zralých buněk částkou okolo 42 milionů eur.

Kdy začíná lidský život?

Vzhledem k tomu, že embryonální kmenové buňky již ztratily schopnost vyvíjet se v dítě, nejsou pod žádnou právní ochranou. Proč se tedy o to v Německu vede dlouhá léta vášnivý spor? Příčinou je původ těchto buněk z embryí, která musela být usmrcena. Tím se dostáváme k diskusi, kdy začíná lidský život. Začíná již prvním dnem čili oplodněním, nebo až v okamžiku zahnízdění v děloze, 14 dní po oplodnění? Tomáš Akvinský zastával názor, že duše je mužskému embryu vdechnuta čtyřicátý den po oplodnění a ženskému až po devadesáti dnech. To platilo až do roku 1869. ²⁾ Dnes římskokatolická církev zastává názor, že embryo je subjektem již v okamžiku splynutí zárodečných buněk, tedy ode dne oplodnění. Evangelický teolog Richard Schröder se ovšem domnívá, že kdo mikroskopicky malý útvar oplodněného vajíčka oslovuje jako „spolučlověka“, a tím mu přiznává lidskou hodnotu (důstojnost), měl by dát pozor, aby tento výraz neznehodnotil (Frankfurter Allgemeine Zeitung 15. 11. 2001). Otázka, kdy se stává člověk člověkem, byla nadhozena již v sedmdesátých letech v souvislosti s potraty. Tehdy zákonodárci zvolili jako jednoznačné kritérium zahnízdění do dělohy. ³⁾ Společenský konsenzus v Německu povoluje prostředky zamezující otěhotnění, jako je spirálovité nitroděložní tělísko. Spirála embryu brání v zahnízdění do dělohy, a tím ho usmrtí. Nahlíženo tímto způsobem, může člověk s výzkumem souhlasit, vždyť 70 linií kmenových buněk, které se vyskytují po celém světě, bylo získáno ze čtyřdenních až pětidenních embryí, čili ve stadiu daleko před zahnízděním. V Německu je získávání takových embryonálních kmenových buněk zakázáno zákonem o ochraně embryí, dovoz a výzkum těchto buněk ovšem zakázán nebyl. Jde tedy o etické posouzení praxe, která je z právního hlediska přípustná: Smějí být kmenové buňky, které se v zahraničí legálně získají usmrcením embrya, v Německu zkoumány? Znamená to začátek „spotřebního využívání“ embryí?

Úloha Německé výzkumné společnosti

Proč v centru všech rozepří stojí právě Deutsche Forschungsgemeinschaft? Nejprve objasním její roli. Deutsche Forschungsgemeinschaft je centrální samosprávná vědecká organizace v Německu. S ročním rozpočtem 1,2 miliardy eur financuje výzkumné projekty na univerzitách i v jiných zařízeních, např. ve Společnosti Maxe Plancka. Ve vědeckých otázkách se na ni obracejí o radu parlament i úřady. K výzkumu lidských kmenových buněk zaujala Deutsche Forschungsgemeinschaft stanovisko 3. května 2001. Vyslovila se pro to, aby byl dovoz lidských embryonálních kmenových buněk dovolen i nadále. Kdyby se ukázalo, že jsou dovezené kmenové buněčné linie nevhodné, navrhuje Deutsche Forschungsgemeinschaft, aby zákonodárci projednali další krok – možnost získávat kmenové buňky z embryií i v Německu. K tomu by ovšem byla potřeba změna zákona o ochraně embryí. Samozřejmě že Deutsche Forschungsgemeinschaft zásadně odmítá, aby se embrya vytvářela jen pro získávání embryonálních kmenových buněk. Totéž platí pro import – měly by být dováženy jenom kmenové buňky získané z přebytečných embryí, která se nevyužila k umělému oplodnění a jsou v zmrazeném stavu uchovávána na klinikách. Deutsche Forschungsgemeinschaft vyzývá, aby každý případ zkoumala nezávislá komise na spolkové úrovni a aby byla formulována řada rámcových podmínek. K tomu například patří, aby terapeutická účinnost embryonálních kmenových buněk byla dostatečně dokumentována na zvířecím modelu a aby byl dárce embryí s účelem vědeckého zkoumání srozuměn. Deutsche Forschungsgemeinschaft požaduje, aby bylo založeno centrální veřejné registrační místo pro výzkum s embryonálními kmenovými buňkami. Ve svém stanovisku zvažuje na jedné straně právo na život „přebytečných“ embryí a na druhé straně zájem na rozvoji nových lékařských terapií. Nebylo by snad pokrytecké a nesvědčilo by o dvojí morálce, kdyby rizika výzkumu zůstala v zahraničí a Německo by z jeho výsledků mělo prospěch? Lilo Berg napsal v Berliner Zeitung (28. 1. 2002): „Představte si, že by všichni, kteří jsou dnes proti výzkumu lidských embryonálních kmenových buněk, museli podepsat, že výsledky tohoto výzkumu nebudou nikdy využívat (ani tehdy, kdyby měli dvacet třicet let trpět Parkinsonovou chorobou a věděli, že prostřednictvím embryonálních kmenových buněk mohou být vyléčeni). Vy byste to podepsali?“

Doporučení Deutsche Forschungsgemeinschaft ze 3. května 2001 se setkalo s velkou odezvou. Kmenové buňky zůstávají v médiích stěžejním tématem. Souhlasné i nesouhlasné odezvy na toto téma jdou napříč politickými stranami. Zatímco spolkový kancléř Gerhard Schröder je příznivcem výzkumu, prezident Johannes Rau, rovněž sociální demokrat, ho důrazně odmítá. Jeho předchůdce Roman Herzog s bádáním souhlasí, ačkoliv je křesťanským demokratem. Prohlásil, že nechat ostatní země, aby prováděly výzkum, a doma ho zakázat je pokrytecké. Ministryně spravedlnosti Hertha Daubler-Gmelinová se vyslovila jednoznačně proti výzkumu, protože má závažné pochybnosti o tom, zda je přípustný z etického hlediska. I kvůli dovozu buněk musí být totiž embrya usmrcována. Svůj postoj H. Gmelinová zakládá na principu lidské důstojnosti, podle nějž je jako forma lidského života hodnoceno už oplodněné vajíčko. (Tento princip prý uznávali jako základ učení o lidském životě i nacisté.) Obě největší strany v Německu – jak sociální demokracie, tak křesťansko-demokratická unie – jsou v této otázce uvnitř nejednotné. Strana Zelených (která vznikla z hnutí za mír a proti atomové energii a nyní je nejmladší vládní stranou) tento výzkum většinově odmítá, stejně tak PDS (pokračovatelka komunistické SED, státní strany bývalé Německé demokratické republiky). Naproti tomu FDP (Liberální strana Německa) výzkum jednoznačně podporuje. K zcela rozdílnému hodnocení došly dvě německé komise pro etiku. Většina členů „Komise pro etiku a právo v lékařství“ se vyslovila proti dovozu embryí, většina členů „Národní rady pro etiku“, zřízené spolkovým kancléřem, naproti tomu souhlasí. Obě církve v Německu, jak katolická, tak evangelická, zásadně výzkum odmítají, kolínský arcibiskup kardinál Joachim Meisner o něm dokonce mluví jako o kanibalizmu. „Přívrženci dovozu embryonálních kmenových buněk chtějí mít zisk ze zabíjení malých človíčků,“ uvedl.

Kritika v médiích

Poté, co byla doporučení Deutsche Forschungsgemeinschaft zveřejněna, převažovala v médiích nejprve kritika, popř. zamítavé reakce. Debata o výzkumu kmenových buněk přešla z vědeckých časopisů do politických redakcí a fejetonů, přičemž v důsledku složitosti celé problematiky byly skutečnosti často překrucovány, docházelo k nedorozuměním. S problematikou kmenových buněk se prolínaly neomluvitelné a zavrženíhodné zprávy Richarda Seeda, Severina Antinoriho a Panagiotise Zavose o „klonování lidí“, což samozřejmě vedlo k velké nejistotě. Tyto obavy Deutsche Forschungsgemeinschaft ve svém stanovisku důrazně odmítá. Za čas se tu a tam začaly nesměle ozývat i souhlasné komentáře, a dnes se dokonce zdá, že převažují. Zpravodajství (i když zprávy na toto téma jsou pořád podávány velmi emocionálně) začíná být až na výjimky dobře informované a věcné. Souhlas i nesouhlas jdou napříč jak politickým spektrem, tak zaměřením médií. Například deník Die Welt, orientovaný spíše na křesťanské konzervativní čtenáře, výzkum embryonálních kmenových buněk podporuje, zatímco Frankfurter Allgemeine Zeitung, ⁴⁾ rovněž konzervativní deník, ho vehementně odmítá. ⁵⁾

Situace se přiostřila v srpnu 2000, kdy Oliver Brüstle, bonnský lékař a vědec, požádal Deutsche Forschungsgemeinschaft o prostředky na dovoz embryonálních kmenových buněk pro svůj projekt. V roce 1999 se mu totiž podařilo přeměnit embryonální kmenové buňky myši v mozkové buňky a uzdravit zvíře s poruchou nervů. ⁶⁾ Ačkoliv mohl buňky dovézt zcela legálně, na prosbu politiků vrátila Deutsche Forschungsgemeinschaft žádost třikrát zpět a čekala na rozhodnutí parlamentu. Protože O. Brüstele chtěl materiál dovážet z Izraele, byl obviněn, že chce zahájit „dovoz potomků izraelských rodičů za účelem uspokojení spotřebitelů v Německu“ (R. Spaemann: Frankfurter Allgemeine Zeitung 7. 11. 2001). „Chcete vraždit židovská embrya, aby je mohli Němci zkoumat?“ ptali se mě rozčilení novináři po telefonu a požadovali okamžité stanovisko Deutsche Forschungsgemeinschaft. Minulé léto vešly ve známost i jiné případy vědců, kteří chtěli zcela legálně (!) dovážet embryonální kmenové buňky ze zahraničí. Die Zeit, liberální týdeník, formuloval tehdejší náladu takto: „Stále nová odhalení a podezření z minulých let zanechávají pocit, jako kdyby vědci z Lübecku, Mnichova a Kielu neměli v úmyslu dovážet buňky (což zákon nezakazuje), ale plutonium na výrobu jaderných zbraní. V této vybičované atmosféře zveřejnil Frankfurter Allgemeine Zeitung Brüstlovu soukromou adresu, takže celé jeho rodině musela být poskytnuta policejní ochrana. Jiní vědci, kteří si rovněž přáli dovážet embryonální kmenové buňky, byli v novinách označeni za kriminální živly. Pod nadpisem „Hloupost a drzost patří dohromady – já odcházím“ a s dovětkem „to, co Deutsche Forschungsgemeinschaft považuje za etiku, je hloupé a nebezpečné“ vyšel článek od nejmenovaného doktora sociálních věd, který vysvětluje, proč již nechce být k dispozici Deutsche Forschungsgemeinschaft jako expert. Mohli bychom jen vrtět hlavou nad tím, jak ten člověk dospěl k domněnce, že byl kdy pro Deutsche Forschungsgemeinschaft expertem (o tom patrně nikdy nikdo neslyšel), kdyby dále nepokračoval: „Tím, že Deutsche Forschungsgemeinschaft souhlasí s výzkumem embryonálních kmenových buněk, stírá esenciální rozdíl mezi věcí a lidským životem. Překročení této hranice má v dějinách Německa obdobu snad jen v lékařských pokusech na lidech z koncentračních táborů“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung 19. 1. 2002). Tato výtka byla navíc ještě několikrát opakována. Zamysleme se: Je utrpení zajatců při lékařských pokusech v koncentračních táborech opravdu srovnatelné se zničením embrya o 150 buňkách pátý den po oplodnění čili ve fázi, v níž jsou statisíce embryí legálně ničeny antikoncepčním nitroděložním tělískem? Není to výsměch obětem vyhlazovacích táborů, jejichž „výzkum“ sloužil ideologickým cílům?

Pro srovnání: Nedávno povolil výzkum embryonálních kmenových buněk francouzský parlament. V USA je povoleno získávat i zkoumat embryonální buňky soukromými prostředky, to znamená, že výzkum není dotován státem. Veřejně je tento výzkum dotován, jen pokud jde o buňky získané již dříve, konkrétně před 9. srpnem 2001. Ve Velké Británii, v zemi s dlouholetou demokratickou kulturou, je povolen nejen výzkum buněk, ale i výzkum samotných embryí starých do 14 dnů. Žijeme v Evropě, v kulturním společenství, v němž si zpravidla nikdo nemyslí, že má patent na své vlastní morální hodnoty. V mnoha evropských zemích (ve Finsku, Belgii, Francii, Nizozemsku, Švédsku) je dovoz embryonálních kmenových buněk zákonem povolen. Postoj národní rady pro etiku v Německu, která dovoz podporuje, je podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung vyhlášením etického bankrotu. Žijí tedy, morálně vzato, Finové, Francouzi, Belgičané, Holanďané a Švédové na stromech? A co Češi? Ani jim žádný zákon nezakazuje výzkum embryonálních kmenových buněk, podobně jako je tomu ve většině evropských zemí.

Zakázáno, ale…

Ve středu 30. 1. 2001 rozhodl otázku dovozu embryonálních kmenových buněk německý parlament. Rozhodnutí lze vyjádřit slovy: „zakázáno, ale…“, přesněji řečeno jde o zákaz s výhradou změny. Aby se zabránilo, že pro dovoz do Německa budou zabíjena další embrya, mohou být dovezeny pouze ty buněčné linie, které byly pořízeny před určitým dnem stanoveným jako mezník. Následující obsah zmíněného zákona je obdobný jako rámcové podmínky pro dovoz, které formulovala Deutsche Forschungsgemeinschaft. Oliver Brüstle tedy může začít svou práci. Diskuse v Německu tím ale nekončí, určitá stísněnost zůstává. Jen málo kmenových buněčných linií získaných před stanoveným časovým mezníkem se dá použít, protože jich je hodně zamořeno virem v důsledku smíšení s buňkami myší, a tudíž jsou pro terapeutické použití nevhodné.

Odpůrci výzkumu se obávají, že pouhé „pootevření dvířek“ způsobí „průtrž“. Filozof Jürgen Habermas považuje začátek výzkumu v Německu za „vkročení na šikmou plochu“, na níž se nebude možno udržet. Takový výzkum se podle něj může stát pokračováním tzv. liberální eugeniky. Říká: „Nedůvěřuji těm opovážlivým mezi vědci, kteří chtějí docílit dalšího kroku. Biotechnický rozvoj uvádí do pohybu sílu, jež neustále překrucuje zdlouhavé sebeurčování ve společnosti v jejích morálních cílech. Čím kratší je časový horizont, který pozorujeme, tím větší bude později moc již hotových faktů.“

Kdo se neztotožňuje s Habermasovými „opovážlivci“ a s jejich úvahami, ale ani s učením katolické církve, měl by si na příkladu debaty o kmenových buňkách znovu uvědomit, že řešení bioetických otázek nejsou a asi nikdy nebudou jednoduchá. K naší přirozenosti patří i odlišnost názorů.

/Pro Vesmír přeložil z němčiny Ondřej Bratinka/