Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

JOHN ZIMAN: Real science. What it is, and what it means

Cambridge UP 2000, 320 stran
 |  1. 1. 2003
 |  Vesmír 82, 51, 2003/1

Lidé, kteří se chtějí poučit o postavení vědy v současné civilizaci, by si tuto knihu měli určitě přečíst. Autor, známý a úspěšný fyzik, jenž se sociologii vědy začal věnovat až v druhé polovině své kariéry, jistě nemůže být jednoduše odbyt přívlastky „postmodernista“, „filozof“ apod. Chce ukázat, co má organizace vědy společného s jinými podobnými („ekleziomorfními“, jak by řekl S. Komárek) institucemi a čím se od nich liší. Kniha začíná charakteristikou „legendy“, která se o vědě traduje jak prostřednictvím vědců samých, tak – částečně – filozofií vědy. Její ambicí je rozlišit vědecké a nevědecké poznání, přičemž v silné podobě legendy je sám výraz „nevědecké poznání“ protimluvem; není reality mimo vědu. Podobné názory se mohly udržovat jen naprostým ignorováním toho, že vědu provozují lidé a existuje v jistém historickém, kulturním a jazykovém kontextu. Cílem knihy proto je věnovat se vědě vědecky, tj. sestrojit model, který lze rozebrat a opět složit. Tento „naturalistický“ model má pak nahradit legendu.

Výchozím postojem autorovým je konstatování, že předmětem legendy je vlastně něco anachronického – věda takzvaně akademická, která se ustavila v polovině 19. století na německých univerzitách, byla jako norma přejata celou západní civilizací a přestala existovat zhruba v padesátých letech století 20. Kultura této vědy se dá nejlépe charakterizovat Mertonovými pravidly. 1) Jsou to:

  • komunalizmus – výsledky bádání patří celé komunitě, nikoli badateli,
  • univerzalizmus – výsledky jsou hodnoceny jen a jen kognitivními kritérii – ne podle toho, kdo je jejich autorem,
  • nezaujatost – vědec hledá pravdu, nikoli prestiž nebo peníze,
  • originalita – výsledky nejsou plagiátem ani přežvykováním známých pravd,
  • skepticizmus – výsledky a interpretace jsou podrobeny odosobněnému zkoumání pomocí empirických a logických kritérií.

Ziman důkladně, a přitom velmi vtipným a přístupným slohem provádí analýzu a „dekonstrukci“ tohoto pojetí vědy a přiklání se k obrazu vědy jako složitého sebeorganizujícího se sociálního systému, který se pružně přizpůsobuje měnícím se historickým podmínkám. Této analýze a její konfrontaci s mertonovskými pravidly jsou věnovány kapitoly 3–9. Dozvíme se, jaký druh vědění věda poskytuje, co jsou empirická fakta atd.

Ne každý vědec, zejména pokud je jeho obraz předmětem víry, bude z této analýzy nadšen. Podívejme se například na tuto ukázku: Věda zkoumá objekty přírody vytržené z jejich normálního prostředí. V praxi tedy je vědecké poznání většinou orientováno na to, co se děje s pečlivě sestrojenými artefakty v umělém prostředí. [...] Pokus je strategie jak vyprodukovat empirická „fakta“, která jsou vědeckou komunitou uznávána za relevantní. [...] Empirická vědecká „fakta“ jsou produktem a majetkem vědeckého společenství. Vznikla ale jako produkt zkušenosti izolovaných jedinců – včetně našich předků – a jsou přijímána na základě jejich svědectví. Pozitivisté jsou touto skutečností znechuceni: Pro vědecká svědectví požadují absolutní kritéria. Teorie práva však už před mnoha staletími ukázala, že hledání absolutních kritérií skončí v džungli, ve které každá cestička nakonec vyústí v slogan typu „vždy se mu dalo věřit“ nebo „tak mi to řekli“. Jinými slovy: přijaté konzistentní, ucelené a hodnověrné svědectví od respektovaných a nezaujatých svědků je nezbytnou součástí každého praktického soudu. Vědět jak hodnotit svědectví je základním požadavkem pro členství v kterékoli kultuře.

V knize najdeme i nádherné postřehy o matematizaci poznání, tvorbě pojmů, bezrozporné komunikaci apod. V této souvislosti je velmi názorně rozvinuta metafora vědeckých teorií jako map. Mapa, jak známo, není skutečností samou, zdůrazňuje vždy jen jisté její aspekty, a co je možná nejdůležitější, je téměř nemožné ji popsat slovy, natož matematickým výrazem. Každá mapa je teorií, která vyžaduje interpretaci, teorie je generalizace prováděná za určitým účelem.

Myšlení o vědě, říká Ziman, bylo až do 60. let v zajetí legendy, která popisuje vědeckou činnost jako „objevování“. Široké intelektuální hnutí, které se někdy označuje jako konstruktivizmus, tento jednostranný pohled zpochybnilo a ukázalo, že vědu lze nahlížet jako sociální instituci organizovanou tak, aby poskytovala sociální produkty: Nelze popřít, že teorie jsou „konstruovány“ s cílem sloužit lidským potřebám. To neznamená automaticky, že vědění, které představují, není důvěryhodné. Znamená to jen, že musíme brát v úvahu také zájmy jejich tvůrců. Hlavním posláním této knihy je přesvědčit, že teorie konstruované vědeckými komunitami mají být hodnoceny v první řadě z tohoto hlediska – jako něco, co primárně slouží potřebám a zájmům a celé je to zaobaleno ve vědeckém étosu.

Kniha je prodchnuta srovnáváním takzvané akademické a postakademické vědy; kdo však nemá čas ani chuť studovat 320 stran textu, měl by si přečíst alespoň poslední, desátou kapitolu, která je shrnutím autorových myšlenek. Celou knihu, která nešetří vtipnými metaforami, bonmoty a vůbec je psána velmi přijatelným jazykem, vřele doporučuji všem, kdo rádi přemítají o tom, co je poznání, jak se ho dobereme a jak s tím souvisí věda. V rozporu s legendou není věda jedinou privilegovanou cestou k pochopení věcí, nadřazenou všem ostatním. Její základy nejsou o nic pevnější ani hlubší než základy kteréhokoli druhu lidského poznání.

Poznámky

1) Merton R. K.: The Normative Structure of Science, republished in The Sociology of Science, Chicago University Press, Chicago 1973, s. 267–278.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné