Poznámky k článku „Nejcitovanější čeští vědci“

Z názorů a připomínek, na něž již nebylo možné vzít v plné míře zřetel při přípravě článku „Nejcitovanější čeští vědci“ na s. 508, uvádíme následující výběr. Odkaz na podrobnější diskusi naleznete v budoucnu na webovské stránce Vesmíru.

Jiří Bičák

• Myslím si, že citační ohlas je zajímavý a ne nepodstatný kamínek do mozaiky vědce či univerzitního učitele, ale není to víc než onen kamínek či kámen. A to nejen z důvodů, které dobře popisujete (organizace, popularizace, přednášení – k tomuto snad jen že bych asi změnil pořadí a dodal ještě vedení studentů). Domnívám se totiž, že ve stejném oboru (myslím teď ne na tak širokou oblast, jako je teoretická fyzika, ale třeba jen matematická relativita) může být člověk se 100–200 citacemi výrazně hlubší a znalejší než třeba někdo s 1000 citacemi. Zdejší lidé (nijak mladí) na Einstein-Inst., jako jsou Helmut Friedrich nebo Alan Rendall, tvoří zásadní a složité práce o globální existenci řešení Einsteinových rovnic, jsou „ve světě“ velice „uznávaní“, a přitom nemají (zatím) těch citací více než právě 100–200 (vím to, protože se jim „posmívají“ zdejší strunaři) – nejen proto, že v té oblasti nepracuje příliš lidí, ale také proto, že ty články jsou tak složité, že se ne mnoho lidí odvažuje do nich nějak proniknout a na ně navázat.
• Móda hraje v citacích obrovskou roli. Můj velmi sympatický (ač ne nejlepší) student Tomáš Doležel se u nás během diplomky a po ní naučil zacházet s kosmologickými perturbacemi v „klasické“ kosmologii ve 4 dimenzích; poté je v závěru doktorátu v letech 2000–2002 (napůl v Praze a napůl v Paříži) použil v článcích s Nathalií Deruellovou v tzv. bránových kosmologiích ve vyšších dimenzích a dnes už jsou jeho práce více než 100krát citovány. Samozřejmě že pospíchám říct, že z toho mám velkou radost (ne už z toho, že Tomáš asi nezůstane ve vědě)! Ale je to jasný příklad módnosti oboru. Bránové kosmologie možná za pár let vymizí, ale Einsteinovy rovnice zůstanou přinejmenším dobrou aproximací. Totéž o módnosti samozřejmě platí o strunách (jejichž matematické krásy a složitosti si velmi vážím) atp.
• Myslím, že množství citací lze získat i velice důležitou, leč intelektuálně nepříliš složitou prací jako publikací katalogu, pozorovacích dat atp., které se pak užívají a tradičně citují.
• Osobně mne těší mnohem více citace v monografiích např. Chandrasekhara či Novikova a Frolova (nebo nedávno méně známého Punslyho o Black-hole magnetohydrodynamics, kde celou jednu kapitolu založil na našem článku s Leošem Dvořákem z roku 1976), než když se citace objeví mezi dalšími 20 v textu typu: „see Refs. 1–20“.
• I v rámci vámi uváděných oborů, jako je třeba teoretická fyzika, se průměrné počty citací velmi liší – třeba v high-energy (nuclear) či condensed matter a material physics a třeba právě v matematické relativitě.
• U nás se v posledních letech o citacích dost mluví. Nevím ale o jediné zahraniční univerzitě, kde by pro „postup“ byly citace nějak brány v úvahu. (Určitě ne ve Švýcarsku, v Anglii, ne na německých univerzitách, ani na amerických, i když tam se to může lišit podle univerzity…)
• Přesto když už se u nás na vědecké radě MFF toto uvádí, opakuji, že počet citací je důležitá část „mozaiky“ – zvláště v tom smyslu, že jistě je podstatný rozdíl mezi tím, když někdo byl citován 160krát a jiný 8krát.
• A přirozeně mě potěšilo, že z vámi zjištěných nejcitovanějších teoretiků v astronomii (Ivan Hubený) a ve fyzice (Petr Hořava) jsou oba absolventi naší teoretické fyziky.

Emil Paleček

• Domnívám se, že v odstavcích, v nichž je diskutována zaslouženost či nezaslouženost získaného počtu citací, by mělo být také řečeno, že je určitý rozdíl mezi citacemi prací vycházejícími z autorovy laboratoře a těmi, které jsou publikovány zahraničním pracovištěm a jméno jediného českého vědce se na nich objevuje mezi větším počtem zahraničních autorů. V r. 1963 jsem byl jako postdok spoluautorem práce (na 3. místě) z laboratoře prof. J. Marmura, která přinesla výsledky zásadního významu pro rozvoj molekulární biologie. Nikdy jsem si však tuto práci příliš nepřivlastňoval, protože většinu idejí přinesl J. Marmur. Je zajisté záslužné, když se student nebo postdok významně uplatní ve výtečném kolektivu, jeho další vědecký vývoj však musí ukázat, zda byl jeho úspěch podmíněn náhodnou shodou okolností, či zda podobných úspěchů bude později dosahovat i ve své vlastní laboratoři.

Jiří Bartek

• K celkové koncepci chci jen dodat, že bylo dobré srovnat vědce pracující doma i „venku“ a zároveň si uvědomit, že i ti, kdo pracují v ČR, jezdí velmi často na Západ a často ty nejlepší výsledky získali tam, takže ten rozdíl není tak zcela „definován“. Tím chci jen říct, že by nebylo dobré se soustředit jen na ty tzv. domací, i když to mají bezesporu těžší. Ale zvláště teď, kdy se Česká republika chystá do Evropské unie, budeme brzy srovnáváni jako rovnocenný partner se Západem, a tudíž je prospešné pro mladší vědce se srovnávat spíše globálně než jen doma. Na druhé straně jsem sám doporučil ty neljepší domácí vyzvednout, už z hlediska motivace pro mladé, jako vzory a důkazy, že i v ČR se dělá výborná věda…
• Za další chci upozornit na jeden aspekt vysoké citovanosti špiček v určitých směrech výzkumu. Nechci naznačit, že ta vysoká citovanost je nezasloužená. Každý se nejprve musí tím vůdcem oboru stát. Ale pak se uvede do chodu i psychika badatelů v oboru, a ti často přednostně citují práce těch špiček už z toho důvodu, že je považují za pravděpodobné „referee“ svých článků, a snaží se naklonit si jejich přízeň citováním jejich prací. Zvláště díky striktní limitaci počtu citací v řadě časopisů musí autoři velmi zvažovat koho citovat, takže např. při více pracích na podobné téma je často zvolena citace těch nejslavnějších a na ty méně slavné zkrátka nezbude místo, čímž se rozdíl v citovanosti ještě prohlubuje.

Vladimír Sklenář

• Dá se samozřejmě očekávat řada záporných reakcí, především od veličin, které na seznamu chybějí. Nejsem si ale jist, jestli použití kolektivního jména I. Faktor je nejšťastnější. Z důvodů výše uvedených očekávaných reakcí tento postup chápu. Na druhé straně ale právě anonymita autorů, kterých zase není tolik, aby je nebylo možno uvést, povede nutně ke spekulacím, kteří z nejcitovanějších si snaží udělat reklamu prostřednictvím tohoto textu. Býti autory, asi bych volil otevřený přístup a svoje jména přinesl i s kůží na trh.