Někdy koktám

Stál jsem ve frontě v lékárně. Její poklid narušil příchod dvou rozjívených mladíků nevábného vzhledu. „Ahoj, čau,“ zdravili nahlas. Nikdo se k nim nehlásil, ale jim to moc nevadilo. Hlasitě se bavili a také si všímali ostatních zákazníků. „Jedny holsky,“ řekla dívka u pultu. „Cože? Jaký housky?“ ozvalo se za mnou. Nějaký pán chtěl něco na nachlazení. „Kup si becherovku!“ dostal radu od mladíků. Byl jsem na řadě. Nebylo mi nejlíp a zvědavé uši za mnou mi taky nepřidaly. Asi proto jsem promluvil mnohem hůře než obvykle, jedna blokáda stíhala druhou. Lékárník si rovnal na pultu letáčky. Když jsem skončil, žádného komentáře jsem se nedočkal. Hoši byli ticho, teprve po chvíli se začali znovu bavit, docela polohlasně. Snad jsem udělal radost alespoň lékárníkovi. V lékárně by měl být klid.

Dočetli jste drobnou denní příhodu ze života někoho, kdo má potíž „s tou zamotanou řečí“. Česky takovým lidem říkáme nepěkně koktaví, v křížovkách kokta, a je to snad jediné postižení, jemuž se nepokrytě od srdce a s chutí zasmějeme.

Pavel Kohout v jedné ze svých knížek píše: „Jiří měl vadu řeči, považovanou v Čechách za rozkošnou, protože ji Smetana zhudebnil v Sabinově Prodance. On však kvůli ní neudělal pár zkoušek, přestože byl vždy příkladně připraven.“

Žádný balbutik (koktavý) by se spisovatelovým textem nesouhlasil. Na koktavosti on ani jeho okolí neshledávají nic rozkošného a mnohý z balbutiků se k nějakým zkouškám ani nedopracoval. Vada řeči mu tvrdě zasáhla do života. Mentálně retardovaný Vašek z Prodané nevěsty už mizí z obecného povědomí spolu s kdysi obecně známou operou. Obtížněji však mizejí zahnízděné náhledy na koktavost, na její příčiny i možnosti úpravy. Českým logopedům i samotným balbutikům by měly pomoci překladové tituly, objevující se sporadicky i na našem knižním trhu. Většinou pocházejí z dílny „Stuttering Foundation of America“, nevýdělečné organizace, která se snaží zlepšovat pomoc balbutikům již od roku 1947. Je trochu úsměvné, je-li čeština třináctým jazykem (hned po jazyce zulu), do kterého byl přeložen titul americké publikace „Self-Therapy for the Stutterer“ („Čtení o koktavosti“, Portál, Praha 2002). Kniha je přednostně určena dospělým balbutikům. Ti se mohou poučit také v práci kanadské provenience, která u nás vyšla pod titulem „Jak žít s koktavostí“ (Grada Publishing, Praha 1998). Věk řečově hendikepovaného je signifikantním ukazatelem. Rodiče dětí předškolního věku se již před časem seznámili s textem „Stuttering and Your Child“, resp. s jeho českým překladem „Koktavost a vaše dítě“ (Votobia, Olomouc 1994).

S aktuální nabídkou přichází brněnské nakladatelství Paido. Z nizozemského originálu oklikou přes anglickou verzi „Sometimes I just stutter“ vydává barevně poutavě vyvedenou brožuru „Někdy koktám“. Ta je určena dětem od 7 do 12 let a jejich rodinám. Rodiče si v ní mohou přečíst: „…vy sami nejste příčinou koktavosti svého dítěte, ale jste jeho nejbližší a nejlepší oporou na cestě k plynulejší řeči“. Být oporou je rozhodně lepší pocit než se hroutit pod stále valeným balvanem rodičovského selhání. Vše je vysvětlováno realisticky, bez zbytečných těšínských jablíček. Hlavním adresátem knížky je samo řečově handikepované dítě. Není trpným pacientem, nebohým chudáčkem, ale človíčkem burcovaným k vlastní odpovědnosti podporující jeho sebevědomí. ¹⁾