Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Mariáš

 |  5. 9. 2002
 |  Vesmír 81, 532, 2002/9

Když na počátku roku 2000 začala Česká národní banka hrozit zrušením deseti- a dvacetihaléřových mincí, mezi protesty chudiny a obchodníků zazněly také zvučné hlasy českých mariášníků. Domnívali se, že zrušení těchto platidel přivede jejich hru k zhroucení. „Zkusili jsme si zahrát mariáš o padesátníky a po chvíli jsme se nesmírně zhádali,“ svěřil se médiím pan Bohuslav Richter, jeden z protestujících. „Částky totiž stoupaly tak rychle, že jsme po chvíli hráli o stokoruny místo o desetikoruny.“

Všimněte si prosím: Mariášníci prosí banku, aby jim nerušila drobné, jinak se pobijou; své vlastní ochotě dodržovat Desatero jaksi nevěří, když jde o stokoruny. Cosi to připomíná. Novoguinejští horalé se naučili hrát fotbal. Jsou to lidé považovaní za společensky lehce obtížné, protože mají sklon sahat po sekyrách i v situacích, které civilizovaný člověk, dejme tomu Jihočech, ještě dokáže vyřešit normálním anonymním udáním. Obvyklý závěr hry, kdy jedna vesnice po hodince zábavy vyhraje a druhá prohraje, právem shledali poněkud příliš jednoznačně směřujícím ke krvavým kmenovým konfliktům. Papuánský horský fotbal se tedy prý hraje na konstantní, předem určený počet gólů, dejme tomu 6:6. Takhle blbá hra už za masakry nestojí.

Případ s desetníky ukazuje nepříjemnou pravdu. Slušné, tedy nekonfrontační chování je nejméně riskantní. Naše všeobecná neochota podřezávat protivníkům hrdla odráží především poměr možného zisku a možných ztrát. Zdůrazňuji slovo „poměr“ – i kvůli desetníku by lidé zabíjeli, kdyby měli jistotu, že na ně kvůli tomu nebude jejich okolí hledět příliš kriticky a že je při tom oběť nekopne. A naopak, dostatečně vysoká odměna či (relativní) nemožnost trestu dělají divy: proto jsou frontoví vojáci tak nesmlouvaví, když přijde na rabování. Zrušíme-li desetníky, zvýší se počet situací, kdy se konfrontační interakce vyplácejí, konkrétně tomu, kdo v nich vyhraje.

Řekněme si to tedy jasně: konzervace drobných mincí nemá primárně smysl ekonomický, údajně „cenotvorný“, nýbrž sociální: umožňuje hrát při zemi a nevraždit se při tom. Kdyby se Česká národní banka rozhodla podílet na sociobiologickém výzkumu (a k něčemu užitečnému by taková instituce koneckonců být mohla), měla by postupně rušit další a další mince, od nejlevnějších k nejdražším, a koukat, co to udělá. Buď tu jsou nějaké vnitřní zábrany, jen mariášníci je nemají, nebo si jich aspoň nejsou vědomi (což by naznačovalo, že i mariáš je sport a jako takový vykazuje jasné genocidní tendence, viz Kdo neskáče, není Čech!). Anebo my lidé vůbec žádné endogenní zábrany nemáme, jak sami seznáme, až se ty desetníky zruší. Předpokládám, že zrušení deseti- a dvacetihaléřů povede, jak pan Richter v praxi vyzkoušel, jen k drobným lokálním konfliktům. Po zrušení padesátihaléřů a korun počne prudká reakumulace majetku jakož i hroucení tradičních rodinných struktur. Ženy s plačícími hladovými dětmi se začnou soustřeďovat v polygynních strukturách kolem úspěšných hráčů, což povede k rostoucí a společensky nebezpečné frustraci dosud monogamních (a nyní celibátních) neúspěšných hráčů i dosud monogamních (a nyní sociálně-sexuální kompeticí ohrožovaných anebo vysilovaných) manželek úspěšných hráčů, a tedy k zvýšené frekvenci násilných trestných činů. Zatímco státní orgány budou prudce ztrácet schopnost i ochotu udržovat základní zákonná pravidla hry, neboť situace, kdy obecní dojič prudce zvýší svou prestiž a bohatství nad úroveň pana krajského hejtmana, je demokratickými, mírovými prostředky těžko řešitelná. Zrušíme-li navíc i dvou- a pětikoruny, lze rozumně očekávat rozvoj společnosti somálského typu, ovládané místními warlordy a majiteli harémů a zabývající se – v přestávkách mezi partiemi mariáše – především drobnými válkami mezi Chlumem u Třeboně, Suchdolem nad Lužnicí, Třeboní a Novými Hrady, které přeruší leda společné tažení na Jindřichův Hradec, jehož starosta při posledním nájezdu na obrněných žigulících odvedl starostovi Chlumu u Třeboně oblíbenou milenku a odehnal stádo jalovic. Katastrofální důsledky zrušení všech mincí si lze jen těžko představit.

Před několika stoletími přestali Čechové válčit, neboť nebylo proč. Máme desetníky. Případ novoguinejského horského fotbalu ukazuje, že lidské společnosti k zavedení různých desetníků směřují konvergentně, a tedy jaksi spolehlivě a zákonitě. Nepochybuji o tom, že mnozí čtenáři tuto zprávu nebudou schopni vnímat jako úplně dobrou.

Ke stažení

RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...