Intelektuální vlastnictví a prosperita

Připusťme pro tuto chvíli tezi, že fenomén Silicon Valley vznikl mj. proto, že v Kalifornii kvalifikovaným lidem zákony ani interní předpisy univerzit v 60. a 70. letech nebránily realizovat nápady v malých firmách. Když však univerzity ze zjištění, že by příjmy z realizace idejí svých zaměstnanců mohly vylepšit univerzitní rozpočty, vyvodí pro své zaměstnance podmínku, že veškeré výsledky jejich práce jsou majetkem univerzity – může se stát, že univerzita možná bude bohatší, ale její vědci nebudou mít ten motor, který je hnal k využití nápadu, a tím utrpí i prosperita celku.

Komu patří výsledek duševní práce? Institucionální pohled na problém intelektuálního vlastnictví demonstruje např. tento současný případ. Podle časopisu Science z 28. června vznesl americký FBI obvinění proti dvěma vědcům pro údajné zcizení obchodního tajemství vlastněného Harvardovou univerzitou a odeslání věci vlastněné Harvardovou univerzitou za hranice státu. Oba vědci, Jiang Yu Zhu a Kayoko Kimbara, byli zatčeni a hrozí jim až 25leté vězení a pokuta 750 000 dolarů. Zhu vystudoval prestižní Pekingskou univerzitu, doktorát z biochemie získal ve Filadelfii na Temple University. Roku 1997 začal pracovat v McKeonově laboratoři na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity. Kimbara získala doktorát roku 1998 na Tokijské univerzitě a koncem roku nastoupila také do McKeonovy laboratoře.

Dvanáctistránková obžaloba je viní z experimentů prováděných v noci bez vědomí vedoucího laboratoře biologa Franka McKeona. Podle obžaloby oba vědci zkoumali geny a proteiny, které by mohly být užitečné při hledání látek bránících odvržení transplantovaných orgánů. Počátkem roku 1999 Kimbara identifikovala dva slibné geny a Harvardova univerzita podala v říjnu 1999 patentovou přihlášku, uvádějící oba vědce jako objevitele. Obžaloba také tvrdí, že oba vědci podepsali prohlášení, že Harvardova univerzita má právo na všechny objevy a vynálezy učiněné na univerzitě. Od této chvíle oba vědci začali pracovat dlouho do noci a odmítali se svým šéfem vést „smysluplnou diskusi“. McKeon údajně zjistil, že mu neposkytli data o dalších slibných genech, které objevili. Dále obžaloba uvádí, že Zhu poslal nejmenované japonské biotechnologické společnosti proteiny produkované těmito geny, aby mohla vyrobit protilátky. Obviňuje jej také z odeslání 30 balíčků knih, dokumentů a biologického materiálu na Texaskou univerzitu v San Antoniu (kam Zhu nastoupil poté, co mu koncem roku 1999 vypršela smlouva na Harvardu, díky doporučení lidí z Harvardu – včetně McKeona). Nezabývejme se dále obžalobou. Ta je věcí soudu. Aby slovo neměla jen obžaloba, uveďme alespoň, že roku 1999 těsně po odchodu obou vědců z McKeonovy laboratoře nezahájila Harvardova univerzita žádné formální vyšetřování případu. Bylo to proto, že k tomu neměla žádný důvod?

Posledních 18 měsíců pracoval Zhu v laboratoři Jeany Wangové na Kalifornské univerzitě v San Diegu. Ta jeho práci oceňuje jako „výbornou“ a říká, že ji dobrovolně informoval o problémech s Harvardovou univerzitou. McKeona charakterizuje jako „brilantního, ale superparanoidního“ vědce, zejména co se týče sdílení dat s ostatními laboratořemi.

Tento konkrétní případ není jediný. V podobné záležitosti byli v květnu 2001 obžalováni Takeshi Okamoto (který byl naštěstí v Japonsku), profesor Kansaské univerzity Hiroaki Serizawa a na počátku 90. let Petr Táborský.

Rozumím tomu, že instituce, která vybavuje laboratoře a platí vědce, chce mít nějaký nárok na případné komerční využití jejich práce. Zároveň ale tvrdím, že pravidla, která z vědců učiní jen „námezdnou sílu“ instituce, mají nutně za následek také pokusy tato pravidla obejít. Rozumný podíl obou stran by možná byl i pro univerzity efektivnější strategií.