Pražský vrch Petřín

Coby editor publikace si dovoluji připojit několik poznámek. Autor recenze Václav Cílek se logicky nejvíc věnuje tématům, která jsou jeho profesi nejbližší. K otázce stáří železitých pískovců v Praze a okolí je možno dodat, že není samotnými geology dosud přesvědčivě vyřešena. Proto by měla být spíše tématem nějakého geologického semináře či diskuse na stránkách odborného tisku. Na základě makroskopického pozorování a mikroskopického studia petrografických výbrusů uvedených hornin z Petřína, Kotlářky v Dejvicích, Vidoule, Hloubětína a Malé Chuchle se domnívám, že většina sedimentů zmíněných v souvislosti s využíváním železáři a stavebníky v okolí Petřína je skutečně druhohorního stáří. Paleontologický důkaz pro to chybí, ale třetihorní chuchelské ferikrety se od hornin z dalších zmíněných lokalit petrograficky poněkud odlišují. K neúplnosti kapitoly o petřínských hrnčířích lze poznamenat, že nivní půda z výplně starých vltavských ramen, kterou recenzent považuje za hlavní pražskou cihlářskou surovinu, po několik století těženou např. v prostoru Klárova či Národního divadla, je k výrobě keramiky (a velmi pravděpodobně i cihel) nepoužitelná. S kolegy pracujícími na Malé Straně jsme bahnité náplavy stojatých vod mnohokrát dokumentovali ve vrtech, geologických i archeologických sondách. Černé páchnoucí usazeniny opuštěných ramen Vltavy mají kašovitou konzistenci a jejich podstatnou součást tvoří organický materiál reprezentovaný zbytky zetlelého dřeva, listí, rašeliny apod. Obsah jílových minerálů – nezbytných komponent keramických surovin – se v nich blíží nule. Časté jsou i čočky hrubých písků a štěrků. Předmětem zájmu cihlářů v zmíněných lokalitách byly spíše mohutné akumulace mladších světlých hlinitopísčitých povodňových náplavů (tzv. posejpě), které se vlastnostmi podobají spraším. Kapitola o petřínských keramických surovinách ostatně vychází z málo známých písemných zpráv popisujících potíže hrnčířů se strahovským opatem, jenž „brání hlíny bráti“, a vybírání cla „ z černé hlíny“ dopravované přes Karlův most z levého břehu (obě z 16. století). Zmíněné prameny tedy nemají s bahnitými vltavskými náplavy od Národního divadla nebo Klárova žádnou souvislost. Vhodnost cenomanských jílů z Petřína k výrobě keramických nádob byla ověřena i experimentálně (J. Žegklitz – J. Zavřel 1990).

Nejvíce recenzent této publikaci vytýká sborníkový charakter, určité textové překryvy a nedostatečně odvedenou editorskou a recenzní práci, projevující se zbytečnými chybami (např. malíř Frühlich – správně Führich). Podoba knihy byla několik let zvažována. Kvůli záměru předložit čtenářům co možná největší množství faktů zvítězila varianta sborníkového typu s odkazy na prameny a literaturu za každou kapitolou. Částečným překryvům některých textů se dalo zabránit asi pouze přístupem dosti odlišným: jeden nebo několik málo autorů by shromáždilo a upravilo to, co už bylo publikováno, a na závěr by se zařadil výběr pramenů a literatury. Ve zvoleném modelu je částečné opakování některých údajů a souvislostí pro srozumitelnost určitých kapitol nezbytné. Cílem publikace nebylo vytvořit průvodce po Petříně.

Existence několika chyb či překlepů je daní za kvantum shromážděných informací z mnoha oborů. Přes mnohaměsíční formování, opravování a upravování 37 mnohdy zcela nesouměřitelných textů jsme se drobným vadám zcela nevyhnuli. Ostatně několika zbytečných chyb se v dvousloupcovém textu dopustil i recenzent. Hned dvakrát je upozorněno na hradního architekta Václava Sokola – údajného autora vyhlídkové cesty, s poukazem na chybu …je spleten architekt výhledové cesty – správně to je Václav (nikoliv Jan) Sokol. Důkazem jedné z nepozorností recenzenta budiž kniha Jana Sokola: Dlouhá léta s architekturou, edice Texty, VŠUP, Praha 1996, s. 128. V publikaci není též nikde uváděn výskyt česneku zvrhlého, ale česneku podivného (Allium paradoxum). Kniha se ani nezabývá historií Strahovského kláštera (kvůli rozsahu textů se hranice vytyčeného území klášteru záměrně vyhýbají, viz s. 6 – zmiňován je v nezbytných případech jen okrajově), ani nebyla opomenuta Šancovní štola (z množství podzemních chodeb je záměrně uváděno jen několik vybraných štol, viz obr. na s. 9). K poznámce, že …nejméně polovina popisovaných archeologických lokalit leží již mimo vlastní Petřín, nutno konstatovat: veškeré citované archeologické výzkumy (kapitola Svědectví hlíny…) leží uvnitř zájmového území vymezeného v úvodu knihy i na několika obrazových přílohách (např. na s. 9 a 90). O nedobré kondici recenzenta při posuzování publikace svědčí i zmíněná záměna řemesla hrčířského a cihlářského.

Po zkušenostech s realizací knihy o Petříně mohu k výzvě Václava Cílka: Co takhle vydat knihu o Řípu? pouze dodat – držím palce!

Odpověď V. Cílka: Jedné velké chyby jsem se v recenzi dopustil a tou je záměna Jana Sokola, architekta, a Václava Sokola, výtvarníka. Omlouvám se. U ostatních hlavních výtek není situace jednoznačná – jílovité, organikou bohaté hlíny z opuštěných říčních ramen se jistě dají pro výrobu cihel použít, dokladů i z jiných částí světa, kde jsou např. keramické hlíny míchány s hnojem či jinými organickými hmotami, je dostatek. O tom, že železité pískovce třetihorního stáří jsou místy využívány jako stavební materiál, svědčí v samotné Praze nálezy opukových placiček v železitých pískovcích. A pokud si projdete ještě neomítnuté domy a zídky v okolí Prahy – třeba v Tachlovicích – uvidíte, že možná až třetina hmoty zdiva je postavena z třetihorních ferikret. Proč by tomu v centru mělo být jinak? Podívejte se jen, kolik velkých bloků železitých ferikret bylo odkryto při úpravě dálničního mostu nad Růžičkovou roklí pod Barrandovem. Co se týče části archeologických lokalit, neříkám, že leží mimo zájmové území vymezené mapou, ale že leží mimo vlastní Petřín. Má recenze byla míněna jako doplněk knihy, jako úvaha, že jsou možné i jiné interpretace, ne jako její kritika. Ale stejně se mi těžko věří tomu, jak autoři dokola četli své rukopisy – proč tedy historici nesdělili přírodovědcům spekulujícím nad přítomností lesních druhů tak základní věc, že část Petřína byla oborou?