Paradoxy přírodních katastrof

Přírodní katastrofa je neštěstí podmíněné přírodními silami, které se ve starověkém pojetí nazývají živly (země, voda, vzduch, oheň). V historii postihovaly území České republiky požáry, epidemie, hladomory a nebezpečné hydrometeorologické, popřípadě geologické jevy. Velký požár sice může vést k zániku města, ale často bývá zároveň impulzem pro jeho modernizaci. Jako příklad zmiňme dva požáry ze 16. a 17. století. „Velký oheň pražský“ v červnu 1541 si vyžádal přes 50 lidských životů a za oběť mu padlo 197 domů. Zachvátil větší část Malé Strany a Hradčan, shořel Pražský hrad, kde odolaly jen klenby katedrály a Vladislavského sálu. Z beznadějných spálenišť však vzešla kvetoucí města (dnes městské čtvrti), která byla daleko výstavnější než před katastrofou. Nesrovnatelně větší byl požár Starého Města, židovského ghetta a části Nového Města pražského v červnu 1689, jemuž padlo za oběť 749 domů, 5 kostelů, několik klášterů a far. Nepřímým důsledkem požáru byla však proměna těchto čtvrtí od renezance k baroku.

Obyvatele žijící při neregulovaných vodních tocích sužovaly každoročně povodně, které obvykle strhávaly lávky a mosty. První kamenný most přes Vltavu byl v Praze zbudován v druhé polovině 12. století a nesl jméno královny Judity. Vzbuzoval nemalý obdiv, i když kamenné byly vlastně jen pilíře a několik oblouků při březích. Sloužil řadu let a podlehl až ledovým krám při povodni 3. února 1342. Bezprostředně po katastrofě byl postaven provizorní most dřevěný. Myšlenka obnovit kamenný most se uskutečnila za vlády Karla IV. Základní kámen byl položen 3. července 1357, ale přesné datum dokončení mostu není známo (stavební práce byly narušovány povodněmi, např. povodeň v březnu 1367 zničila jak prozatímní dřevěný most, tak pilíř mostu nového). Naposledy se Karlův most protrhl při povodni počátkem září 1890. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Kdyby byl Juditin most v době Karla IV. vydržel, dnes by možná žádný Karlův most Prahu nezdobil.

Zajímavým zdrojem informací o přírodních katastrofách se v 2. polovině 16. století staly příležitostné tisky. První tištěný popis povodně v českých zemích byl ohlasem na škody, které v květnu 1582 způsobila v Karlových Varech po průtrži mračen rozvodněná Teplá (viz obrázek). Spis o tomto neštěstí se stal bestsellerem, postupně byl publikován v Augšpurku, Norimberku a Řezně.

První tištěná nařízení a vyhlášky naší státní správy pocházejí z poloviny 18. století. Např. r. 1780 vyšla v Praze instrukce, podle které měli hospodářští úředníci a představitelé daňových úřadů provádět záznam o postižení ohněm, počasím a vodou v Království českém a vzniklé škody „účetně“ likvidovat ( obrázek). Nešlo tedy o pokyny jak se chovat při požáru nebo povodni. Nejstarší dochovaná protipovodňová instrukce pro Prahu vyšla 28. ledna 1799, a to v němčině a češtině ( obrázek). Popudem k jejímu sestavení byly pravděpodobně neblahé zkušenosti s ledovou povodní na Vltavě po tuhé zimě 1793–1794. Vyhláška je rozčleněna na tři okruhy: co dělat před začátkem pohybu ledů, po začátku jejich pohybu a po jejich odchodu. Odhlédneme-li od nesrovnatelných technických možností v rozpětí dvou staletí, překvapí nás podobnost s opatřeními pro případ povodně v Praze z r. 2000.

Povodně jako nejnebezpečnější přírodní katastrofy u nás

Problematika povodní vzbudila větší zájem po katastrofálních událostech v povodí Moravy, Odry a horního Labe v červenci 1997 (viz Vesmír 76, 516, 1997/9). V postižených oblastech se lidé začali bát každého deště a s obavami vzhlíželi k obloze. Povodně v ČR lze rozdělit na několik typů:

• Bleskové povodně. V ČR jich bývá i několik do roka. Vyvolávají je intenzivní bouřkové lijáky. Povodně sice bývají ničivé, ale trvají krátce. Zasahují území o malé ploše, dochází k nim na malých vodních tocích s povodím řádově o desítkách čtverečních kilometrů. Poměrně často se vyskytují v jihovýchodní části České vysočiny, kde hlavní vodní toky (Dyje, Jihlava, Svratka) tečou v hlubokých údolích a jejich krátké přítoky mají velký spád. Jestliže při ústí takového přítoku stojí lidské sídlo, hrozí mu velké nebezpečí. Takto postižena byla např. obec Luka nad Jihlavou, kde při bleskové povodni koncem dubna r. 1988 zahynuli dva lidé. Také loni se jen v průběhu května vyskytly v těchto končinách dvě povodně – ve Vranově nad Dyjí a na Třebíčsku.
• Povodně vyvolané dlouhotrvajícími dešti. Jsou méně časté a zpravidla zasahují rozsáhlejší území (jako v červenci 1997).
• Sněhové povodně, způsobené táním sněhu, a ledové povodně, související s chodem ledu a tvorbou nápěchů.

Povodně jako podnět pro společnost

Katastrofální povodně v ČR v létě 1997 odhalily, že se přehlíží potřeba systematické prevence. Je zarážející, že záplavová území jsou u nás dosud vymezena pouze podél jedné třetiny významných vodních toků. Přitom na těchto územích žije značná část obyvatelstva, jsou zde i průmyslové komplexy apod. Povodeň v červenci 1997 prokázala, že v ČR nejsou před povodněmi chráněna ani významná města jako Ostrava, Olomouc, Opava, Krnov, Kroměříž, Přerov či Uherské Hradiště.

Značnému riziku je vystavena i Praha. Kaskáda vodních nádrží na Vltavě, využívaných především pro hydroenergetické účely, nechrání Prahu dostatečně. Navíc nad Prahou ústí do Vltavy Berounka, na níž nejsou žádné nádrže (ty jsou až na některých jejích zdrojnicích). Teprve r. 1997 rozhodlo město Praha o zahájení protipovodňové ochrany. Chce při ní využít mobilní hradicí prvky, které brání vzniku velkých škod, a přitom výrazně nezasahují do vzhledu města. Výstavba protipovodňového systému je rozdělena do sedmi etap (do r. 2004).

Při povodních r. 1997 zahynulo 50 lidí, rozsah škod byl enormní. K částečné úhradě obrovských nákladů byly vydány povodňové dluhopisy. Postižení lidé i podniky měli problémy s některými pojišťovnami, které začaly tvrdit, že pojištění proti živelním pohromám se na povodně nevztahuje. Pozitivním důsledkem katastrofy byla ale změna ve vnímání protipovodňové ochrany v ČR. Katastrofa byla podnětem k řadě projektů analyzujících příčiny, průběh a důsledky povodní a navrhujících nová opatření. V dubnu r. 2000 schválila vláda ČR Strategii ochrany před povodněmi pro území ČR. V návaznosti na tento dokument navrhla kompetentní ministerstva programy zaměřené na rozvoj jednotlivých prvků protipovodňové ochrany a protipovodňové prevence. V gesci ministerstva zemědělství je mj. např. program výstavby a obnovy poldrů, nádrží a hrází, program zvyšování kapacity koryt vodních toků, program stanovování záplavových území, program změn funkce území i způsobu využití pozemků v zónách záplavových území. V gesci ministerstva životního prostředí je např. program výstavby a obnovy hlásných systémů či program dokumentace záplavových území. Další programy jsou v gesci ministerstva dopravy a spojů a ministerstva pro místní rozvoj. Proč společnost uskutečňuje protipovodňová opatření až pod tíhou škod? Mimo jiné je to asi tím, že investice do soustavné a systematické prevence nemají rychlou návratnost, jsou „pouhým“ vkladem do budoucnosti.

Významné místo v protipovodňové ochraně zaujímá hydrologická předpovědní služba. Ani ta nebyla rozvíjena systematicky. Neblahé povodňové události v květnu 1872 představovaly impulz k založení Hydrografické komise pro Království české r. 1875. S činností této komise souvisejí i počátky předpovědí povodňových vodních stavů v povodí Labe (viz článek Z. Vašků, Vesmír 81, 373, 2002/7). O zavedení prognóz vodních stavů na úředním podkladě se usilovalo od r. 1886, ale musela přijít další povodeň, aby bylo povolení uděleno. Stalo se tak po ničivé povodni v září 1890, která pobořila několik oblouků Karlova mostu. Další povodně, tentokrát v r. 1954, přiměly kompetentní orgány, aby vytvořily samostatnou skupinu prognostiků v rámci Hydrometeorologického ústavu. Oficiálně byla však hydrologická předpovědní služba ustavena až r. 1960 (rozhodnutí opět urychlily povodňové škody). K dalšímu významnému kroku došlo po povodni v r. 1997 – rozvíjí se automatizace hlásných stanic a rozšiřují se aplikace hydrologických předpovědních modelů.

Riziko povodní a člověk

Názor odborníků, že povodně jsou přirozený přírodní jev a říční nivy jsou zaplavovány přirozeně, není vždy přijímán s pochopením. Naproti tomu se lze často setkat s názorem, že si člověk povodně působí sám, např. devastací krajiny. Po r. 1948 se šířil názor, že se na ničivosti povodní podepsaly chyby kapitalistického společenského zřízení. Jistěže člověk, jenž ovlivňuje krajinu již od neolitu, má na svědomí nejeden negativní zásah do krajiny. Nic však nelze srovnat s devastací, kterou přinesl v 2. polovině 20. století socializmus. Souvisela především s intenzifikací zemědělské výroby, s nevhodnými pozemkovými úpravami a melioracemi i s likvidací trvalých travních porostů. Vedle devastace zemědělské půdy došlo v důsledku znečištěného ovzduší také ke katastrofálnímu úhynu lesa. Krom toho se ve velké míře prováděly nevhodné úpravy (kanalizace) vodních toků. Je zřejmé, že tak zásadní a plošně rozsáhlé zásahy snížily retenční i retardační schopnosti krajiny a nežádoucím způsobem urychlily odtok srážkové vody. Způsobily změnu režimu vodních toků – v době povodní jsou dnes kulminace vyšší a v době sucha naopak průtoky nižší, než byly za přirozeného stavu. Nelze popřít, že člověk svou činností průběh a důsledky povodní zhoršil, nic to však nemění na skutečnosti, že povodně jsou přírodní fenomén, jemuž se můžeme bránit jen do určité míry. ¹⁾