Egyptské hieroglyfy

Hieroglyfy (obrázky lidských postav, zvířat, ptáků, ryb, stromů, rostlin a předmětů) rozluštil r. 1822 Jean François Champollion (viz též Vesmír 79, 314, 2000/6), dodnes se ale přesně neví, kdy a kde toto písmo vzniklo. Pro staré Egypťany byly hieroglyfy „písmem božích slov“ (seš medu necer). ¹⁾ Považovali je za dar boha vědění a moudrosti Thovta, jenž býval zobrazován v lidské podobě s hlavou ibise nebo přímo jako ibis či pavián. Písmu přičítali Egypťané zásadní význam a dávali ho do souvislosti se stvořením světa, správou země, principem pravdy, práva, spravedlnosti a mravního řádu obecně.

Thovtovými společnicemi bylo sedm Promluv (zobrazovány byly se sokolími hlavami) a bohyně psaní a počítání Sešat. Božstvům byla prokazována patřičná úcta, jak dokazuje scéna vytesaná v 1. stol. př. n. l. do venkovní stěny první sloupové síně Horova chrámu v Edfú. Zobrazuje Ptolemaia X. Alexandra, ²⁾ obětujícího Thovtovi, Promluvám a Sešatě písařskou paletu a kalamář (obrázek) jenž má podobu kartuše (oválného rámečku symbolizujícího věčné trvání). Zobrazení je provázeno hieroglyfickým textem (viz překlad v rámečku). Dlouho se soudilo, že se nejstarší egyptské písemné záznamy nedochovaly, protože byly psány na rostlinné materiály, které podlehly zkáze. Nedávno však představu o situaci změnily objevy německých expedic ³⁾ v hornoegyptském Abydu.

Hrobka s psacími potřebami

Roku 1988 byla v Abydu objevena cihlová hrobka (15 × 12 m), která věrně napodobuje vládcovo pozemské sídlo. Má dvanáct místností. Na základě typu, velikosti, stavebního rozvržení a pohřební výbavy lze stavbu datovat do období 3300 př. n. l. Majitelem věčného příbytku byl s největší pravděpodobností vládce Štír I., jehož jméno se často objevuje na nádobách nalezených v těchto místech.

Mezi nálezy má klíčovou úlohu soubor téměř 200 slonovinových, kostěných a kamenných štítků, do nichž byly vyryty značky představující počítací čárky, lidské postavy, části lidského těla, savce, části savců, ptáky, plazy, rostliny, hory, nebe, stavby, lodě, nábytek a oděvy. Štítky měří přibližně 2 × 1,5 cm a jsou opatřeny malým kulatým otvorem (obrázek a další obrázek), aby mohly být připevněny k součástem pohřební výbavy – pruhům látky, nádobám s olejem či dřevěným skříňkám.

Značky mají hodnotu souhlásek, a tak je lze číst jako „skutečné hieroglyfy“ (obrázky). Zatímco číslovky na štítcích vyznačují počty příslušných položek, nápisy (v nejstarší egyptštině) uvádějí místa jejich původu. Jsou mezi nimi i města ležící v nilské deltě (např. Búbastis a Bútó), což znamená, že již v době okolo r. 3300 př. n. l. byly hornoegyptskému vládci do Abydu dodávány daně a tributy z Dolního Egypta. Tím se znalost písma v Egyptě posunuje přinejmenším do této doby (jeho počátky zřejmě sahají hlouběji do minulosti). Tyto nálezy také prokazují důvod vzniku hieroglyfického písma – potřebu vládcovy administrativy zaznamenat důležité údaje hospodářského rázu. K tomu záhy přistoupila i potřeba zachytit významné historické události a zapsat závažné texty týkající se kultu bohů i zádušního kultu zesnulých.

Nejpozději r. 3300 př. n. l. byl tedy již vývoj hieroglyfického písma završen.

Vývoj hieroglyfického písma

Nejdříve vzniklo obrázkové písmo (obrázek znamenal přesně to, co představoval), záhy však obrázek určité věci začal znamenat i věc příbuznou (např. malé kolečko neznamenalo pouze „slunce“, ale i „den, čas, světlo“). K zásadní změně došlo, když se obrázek začal používat rovněž k označení věcí naprosto odlišných, a to pouze na základě zvukové shody či podoby slov. Například číslovka „tisíc“ se četla cha podobně jako rostlina „lotos“, a proto se obrázku lotosu používalo k vyjádření obou pojmů, resp. obecně k vyjádření cha. Tento princip umožnil zapisovat vzrůstající počet pojmů a informací.

Hieroglyfické písmo zaznamenávalo pouze souhlásky, jež byly nositelkami významu a jejich pořadí bylo nezaměnitelné. Představme si obrázek, jímž budeme označovat všechna slova, v nichž jsou dvě souhlásky v pořadí l, n: lán, lano, Lány, len, lín, luna, lůno. K rozlišení jednotlivých slov, shodně zapsaných ln, by sloužily určující znaky (determinativy), například značka provazu by determinovala slovo lano, značka rostliny slovo len.

Hieroglyfické písmo je spojením tří druhů znaků: významových (ideogramů), zvukových (fonogramů) a určujících (determinativů). Ideogramy znamenají jak to, co skutečně znázorňují, tak předměty a pojmy, které s daným obrazem souvisejí. K ideogramům se přidávaly fonogramy, které pouze naznačují zvukové znění slova. Determinativy, které se připisovaly za slovo, aby ho blíže určily, se samozřejmě nečetly.

Hieroglyfů bylo přibližně 750, ale jejich počet se měnil. Některé se přestávaly používat, jiné vznikaly, někdy se pouze měnil jejich význam. V Ptolemaiově době (305–30 př. n. l.) dosáhl jejich počet pěti tisíc. Některé znaky se používaly po celá tisíciletí, např. 24 fonogramů, z nichž každý označuje vždy jen jednu hlásku. V hieroglyfickém písmu se psalo zprava doleva, ale i zleva doprava a shora dolů (směr lze poznat z orientace hieroglyfů zobrazujících postavy).

Od hieroglyfů k hieratickému a démotickému písmu

Tvarovým zjednodušením vzniklo z hieroglyfů písmo hieratické (kněžské). Vyžádala si to každodenní potřeba rychle pořídit písemný záznam na papyrový svitek, úlomek vápence, hliněný střep (ostrakon) či dřevěnou destičku pokrytou štukem. Zjednodušením hieratického písma pak vzniklo v Dolním Egyptě kolem r. 750 př. n. l. kurzivní písmo démotické (lidové), viz obrázek. V následujícím období se psalo všemi písmy: hieroglyfické se užívalo k tesání monumentálních nápisů do stěn chrámů a hrobek, hieratické k zaznamenávání literárních, náboženských i hospodářských textů na papyry či střepy (ostraka) a démotické písmo pro běžné záznamy, poznámky a dopisy.

Jazykem egyptských textů je egyptština, která se řadí do skupiny afroasijských jazyků. Rozeznáváme nejstarší egyptštinu (do r. 2160 př. n. l.), klasickou egyptštinu (2160–1543 př. n. l.), novoegyptštinu (1543–715 př. n. l.), démotštinu (715 př. n. l.–452 n. l.) a koptštinu, jež byla s příchodem Arabů do Egypta v 7. století n. l. postupně vytlačena arabštinou.

Objev hliněných tabulek

Nejtypičtějším psacím materiálem byly v Egyptě již od počátku historické doby (3150 př. n. l.) svitky zhotovované ze stonků rostliny Cyperus papyrus, jež ve starověku hojně rostla v mělkých stojatých vodách nilské delty. Jelikož ovšem výroba papyrových svitků byla zdlouhavá, používala se k zachycování méně důležitých záznamů dostupnější ostraka. Krom toho se po celá tisíciletí psalo i na různé druhy kamene, dřevěné destičky, kožené svitky, pruhy plátna nebo kovové a fajánsové předměty. Výběr materiálů byl dán především charakterem textu.

Z popsaných hliněných předmětů byly známy pouze drobné plastiky zajatých a spoutaných nepřátel Egypta s jejich vlastními jmény a zaklínacími texty a magické cihly ukládané do pohřebních místností hrobek k ochraně zesnulých. Teprve nedávno objevili francouzští archeologové ⁴⁾ v oáze Dáchla v Západní poušti (800 km jihozápadně od Káhiry) jedinečný soubor popsaných hliněných tabulek. ⁵⁾ Našli je u východního okraje oázy, v rozvalinách městského areálu z doby vlády posledního panovníka 6. dynastie Pepiho II. Opevněné město sloužilo na sklonku Staré říše (2360–2180 př. n. l.) jako rezidence a pohřebiště správců oáz Západní pouště. Součástí sídlištního celku je přístupová cesta k městu, původně zastropená kmeny akácie, městská brána, řemeslnické dílny a skladištní prostory, správní budova s rozlehlým dvorem a tři kaple guvernérů.

Používání hliněných tabulek v Dáchle bylo dáno prostě tím, že tu nerostl papyrus. V úvahu přicházela jedině vlhká hlína, do níž se texty vrývaly dřevěnými nebo kostěnými rydly. S obdélníkovými tabulkami silnými až 2 cm se navíc díky jejich malým rozměrům (obvykle 10,7 × 7,6 cm) dobře manipulovalo. Pro psaní se většinou používala přední strana (recto) a jen příležitostně i zadní (verso). Nápisy jsou zaznamenány v nejstarší egyptštině hieratickým písmem ve 4 či 5 (maximálně 7) svislých sloupcích zprava doleva.

Především jde o seznamy osob, účty, soupisy plodin a zemědělských produktů s uvedením jejich množství a úřední dopisy adresované místní správě. Nejzajímavější je soubor 21 úředních dopisů, které poskytují cenné údaje o místní administrativě, její struktuře a chodu (viz obrázek).

Svědectví písemných pramenů

Hieroglyfické písmo se používalo nepřetržitě až do roku 394 n. l. Poslední známý hieroglyfický nápis byl vyryt do pískovcové stěny Hadriánovy brány v areálu Esetina chrámu na nilském ostrově Philae (obrázek). Jeho autorem byl písař Nesmeterachem, který v něm uvedl: Před Mandulisem, synem Hora, rukou Nesmeterachema, syna Nesmetena, druhého kněze Esety, navěky věků. Slova řečená Mandulisem, Pánem čistého místa (s Usirovými ostatky), Velkým bohem.

Přesné datování tohoto nápisu (24. 8. 394) umožňuje stanovit, kdy byl napsán následující démotický nápis, v němž se časový údaj (r. 110) rozumí od nástupu císaře Diokleciana na trůn v roce 285. Překlad textu zní: Já Nesmeterachem, písař domu spisů Esety, syn Nesmeterpanachta, druhého kněze Esety, a matky Esetverety, jsem tesal u této postavy Mandulise navěky, neboť je ke mně laskavý. Dnes na narozeniny Usira, v jeho posvěceném svátku, roku 110.

Hieroglyfické písmo se používalo 3700 let, a poté jeho znalost upadla v zapomnění. Trvalo dalších 1428 let, než se r. 1822 J. F. Champollionovi podařilo přečíst egyptský text na Rosettské desce.