Jazyk a zdraví

Spolu s rozvojem technologie se výzkum v medicíně soustředí na stále větší detaily. Na rozdíl od minulosti, kdy jsme stáli bezradní před bariérou lebeční kosti a mohli jsme se jen dohadovat, co se v hlavě děje při myšlení, můžeme dnes sledovat neuvěřitelně jemné změny krevního průtoku v mozkové tkáni a využívat je k výzkumu i tak komplikované činnosti, jakou je řeč (viz Vesmír 80, 552, 2001/10). Pro srovnání nabízíme přístup z druhé strany výzkumné metodologie – pozorování velkých celků, konkrétně chování celých rodin. Jazyk se jeví jako komplikovaný organizmus, který lze těžko pochopit jen studiem mozkové tkáně. Tak např. fakt, že již malé dítě reaguje na odlišný jazykový modul a pozná změnu z holandštiny na japonštinu (viz Vesmír 80, 555, 2001/10), může spočívat právě zde – jazykový modul představuje celé živé interakční pole. Není divu, že na změnu jazykového modulu reagují i zvířata (Science 288, 349–351, 2000).

Je to právě dítě, které po narození proměňuje jazyk rodiny. Dospělá matka se s dítětem navrací až na preverbální úroveň a provází ho nově vznikajícím jazykem-světem. Děje se to v intimním prostoru rodiny. V něm se odehrává znovuzrození jazyka s každým novým členem, přičemž se novotvary míchají do obecnějšího jazyka rodiny, jímž rodina musí komunikovat s širokým mimorodinným okolím. Právě odchylkami od normy, novotvary, novými významy a výkladem smyslu se jazyk každé rodiny liší od ostatního jazykového prostředí. Celý proces od vzniku jedinečného jazyka až po obecně srozumitelnou řeč probíhá živelně v oscilacích mezi dvěma polaritami ženského a mužského jazykového modulu. V jedné polaritě vnitřní svět rodiny akceptuje všechno, co dítě tvoří, v druhé polaritě vyžaduje proměňování dítěte ve prospěch obecnějšího jazyka. Tím postupně uvádí dítě do širších světů.

Máme-li porozumět klinické zkušenosti s rodinami v transgeneračním pohledu, je třeba přijmout předpoklad, že každá rodina je tvořena jiným, jí vlastním jazykem. Pokud bychom poukazovali jen na verbální složku sémantického pole rodiny, těžko bychom někoho o takovém tvrzení přesvědčili. Ve slovní zásobě se rodiny v národním jazykovém prostředí na první pohled liší jen málo.

Rozumíme-li však jazyku jako sémiotickému systému, který funguje jako kód přiřazování významů posloupnostem událostí, pak vidíme, že verbalita je jen pověstná špička ledovce, jehož podstatnou část pod hladinou nevidíme. Rádi bychom navázali na úvahy Romana Jacobsona, který usiloval o pochopení fenoménu jazyka ve všech jeho projevech. I on ukazoval, že není možné jazyk vyčlenit z ostatního lidského chování, protože signifikantní je vždy celek.

Rodinná terapie zachází s médiem rodinného prostředí jazykem, přesněji celým sémantickým polem. To si lze představit jako neustálé přiřazování významů všem možným posloupnostem událostí všemi členy společenství. Čím lépe odhaduji význam posloupností, tím pravděpodobněji odhadnu další krok událostí. Svět se stává vyzpytatelným.

Tak např. když se nejprve setmí, a pak si jde maminka lehnout, je noc a bude se spát. Když si jde lehnout za dne, něco s ní je v nepořádku, budu se muset sám o sebe postarat. Nebo jindy, když už na schodech voní jídlo, slyším hudbu a nebyl jsem ve škole, doma se chystá slavnostní oběd, budu se mít dobře. V jiném případě může být celá sekvence ohrožující, protože mě zase budou nutit do jídla. Když voní jídlo, ale tatínek se tváří nebezpečně, něco se asi stalo a matka si bude otce udobřovat. V takovém případě je bezpečnější se držet se svými požadavky zpátky.

Právě tak zvířata: Když pán vstane a dělá ty a ty zvuky v koupelně, vydává ty a ty pachy při snídani, a potom cinká klíči, půjdu s ním do práce. Radostná nálada psa. Pokud ale pán vstává za tmy, nervózně pobíhá bytem, bere a pokládá různé předměty, za běhu polyká jídlo, obléká si věci, které páchnou jinak, něco mi neklidně vysvětluje u dveří, nebere vodítko, znamená to, že musím zůstat doma, přestože pán také cinká klíči. Můžu očekávat příšernou nudu a nevím jistě, jestli páníčka ještě kdy uvidím. Smutný pes.

.

Sehranost domácího zvířete s jazykem rodiny je někdy tak nápadná, že majitele psů lze jen těžko přesvědčit, že jejich miláčci nemyslí jako lidé. Zvířata v domácnosti dokládají existenci něčeho, co bychom mohli nazvat sémantické podloží rodiny, tedy bohaté soustavy zvuků, pachů, světel, barev, pohybů, souhybů, tvarů, prostorových vymezení a omezení, které se vyvíjejí v kratších či delších cyklech. Tvoří tak nezaměnitelnou spleť sekvencí, jimž ten, kdo zde žije, přiřazuje významy. Protože velkou část všech těchto událostí produkují další živí tvorové v prostoru soužití rodiny, jsou si všichni vzájemně jediným interakčním polem, ve kterém je přiřazování významů a hledání konsenzů (con-sensus) v kontextu (con-textus) hlavní náplní. Vrcholem této společné činnosti je vznik specifické formy kódu – mluveného jazyka.

Takto definované sémantické prostředí rodiny je vždy jedinečné. Vyvíjí se interakcí všech účastníků a na jeho vývoji závisí prospěch každého z nich. Dospělí jedinci komunikují s širokým okolím rodiny – světem – obecným jazykem, kdežto mezi sebou domácím jazykem. Ten se podle potřeb celého rodinného systému neustále vyvíjí. Někdy je tento vnitřní jazyk rodiny tak odlišný, že kontakt s okolím vyžaduje překladatele. Dobře to bylo vidět v rodině, kde bylo dítě silnější než rodiče a trvalo na své „dětštině“, tedy nesnažilo se napodobit zvukové posloupnosti podle rodičů, ale přiřazovalo významy svým vlastním posloupnostem zvuků – slovům. Slabí rodiče se jeho řeči naučili, dobře jí rozuměli, ale „cizincům“ ji museli překládat. Tento stav chránil dítě před nároky okolí a zároveň účinně bránil separaci dítěte od matky.

Tvrzení, že na vývoji sémantického pole závisí vývoj všech účastníků, není nadnesené. Schopnost porozumět smyslu stále složitějších posloupností událostí vyžaduje neustálý trénink. Přiřazování smyslu, kódování, jde pomalu a rozvíjí se od nepatrných rozdílů odlišitelných od pozadí. Událost, třeba pohyb tmavého pruhu v modravém poli, může být podle okolností ryba ve vodě, pták na nebi, záhyb sukně nebo obrázek auta v televizi. Kódování začíná jistě již prenatálně, ale po porodu se ve světě bohatém na podněty bouřlivě rozvíjí. Od prvních tělesných pocitů zimy, světla, hladu se rozvíjí přiřazování významů. Od prvních okamžiků života se vytvářejí základní významy, které se potom celý život rozvětvují do neuvěřitelné košatosti, do takových detailů, jakých jsme my lidé v rozlišování schopni. Proto je tak zásadně významná každá událost v raném dětství. Víme dnes s jistotou, že chronický stres dítěte žijícího v prostředí konfliktního partnerství rodičů ovlivní strukturu jeho neuronové sítě tak, že má v dospělosti větší předpoklady pro vznik deprese.

Jazykové prostředí je pro druh Homo sapiens nepostradatelné. Celá koruna významů vrůstá do kulturního prostředí a zároveň je utváří. Rozumíme světu tehdy, když odhadujeme posloupnosti událostí. Přičítáním významů vyvstávají z chaosu světa rozlišitelné jednotlivosti, a tím se nám svět otvírá, stává se známým. S ostatními lidmi se pak setkáváme díky konsenzu. Zmocňujeme se společně přijatelného kódování, v pravém slova smyslu „hledáme společný jazyk“, vyjednáváme to, co můžeme spolu sdílet, a to je provázeno pocity sounáležitosti, pocitem, že „sem patřím“, „tento svět mi není cizí“.

Dobře to lze ilustrovat na hudbě. To je také celá sémiotická oblast založená na zvukovém médiu, ve které přiřazujeme posloupnostem zvukových událostí významy, na rozdíl od jazyka významy nepojmenovatelné. Hudbě rozumíme tehdy, jestliže dokážeme odhadnout další vývoj posloupnosti, třeba rytmu. To je nejjednodušší posloupnost, kterou můžeme sdílet velmi snadno, stačí v rytmu s ostatními do něčeho tlouci. Posloupnost tónů tvoří melodii a ta je lahodná, když ji umíme předvídat. Když si umíme představit za posloupností těchto tří tónů další tón, který dává jakousi „logiku“. Taková hudba nám připadá známá, vyvolává v nás pocity náležení k světu. Proto je také první hudba, která se nám může líbit, velmi jednoduchá. Čím více hudby máme příležitost slyšet, tím více se rozvíjejí naše zkušenosti s dalšími a dalšími možnými variacemi a posloupnostmi, ony pocity „rozumění a mírného překvapení z neznámého sledu událostí“ nám poskytuje hudba stále nová, ale stylově ještě blízká. Jsme-li v rozvoji hudebního chápání ještě u Dvořáka, může nás zaskočit, ba i znechutit Stravinskij. Skladatel má smůlu, je-li příliš napřed před všeobecným chápáním hudebního jazyka společností; umírá nepochopen, a teprve za nějaký čas je objeven a opěvován.

Dítě se zmocňuje celého neverbálního podloží, především pachového, zvukového, tepelného. Vyzná se v tomto protosvětě rodiny. Všemi svými smysly se zmocní fyzikálních základů světa k ověření. Teprve na tomto podloží bude stavět svou verbalitu, schopnost učit se významům zvukových sekvencí v kontextu dialogu. Postupně favorizuje zvukový kanál, ve kterém se objevují zvukové posloupnosti – řeč. Celý další vývoj bude mít dialogický charakter. Ke každému dalšímu vývojovému úkolu bude muset hledat vhodného partnera, někoho, komu by mohl klást otázky a kdo by mu na ně odpovídal. Tak se začne zmocňovat také světa k uvěření. Klíčem k tomuto světu bude vztah důvěry k tomu, kdo mu odpovídá.

Je velmi důležité, že se matka vedle dítěte vrací na jeho úroveň. Objeví při tom své preverbální zkušenosti. Rozvine svou intuici, naučí se odhadovat, co dítě potřebuje. Uspokojuje jeho potřeby, láskyplně ho ošetřuje a akceptuje všechno, co dítě dělá. Postupně však dítě potřebuje občas narážet na překážky, které ho nutí k dalšímu růstu. Stále častěji se objevuje něco, co od dítěte vyžaduje určité chování. V soustavě se objevuje ohnisko vyžadující, ba i budící strach. Samo o sobě by vývoj zastavovalo. Pouhé vyžadování, vynucování, trvání na pravidlech a řádu zastavuje tvořivost. Ta je naopak potencována přijímáním a podporou. Obě potence jazyka jsou jistě obsaženy i v neverbálním sémantickém podloží. Tak rytmus je základním projevem řádu, chaos a pestrost vyzývají k tvořivosti. Už u malých dětí je vidět rozdíl v chování, chlapci vyzývají svět k reakci, experimentují mimo svůj vnitřní svět, kladou svému okolí otázky pomocí experimentu, akce. Více „zlobí“, vynucují si na svém okolí své. Děvčátka častěji svět prožívají uvnitř sebe, činí jiná rozlišení bez zevní akce, spíše mentální operací a vcítěním, jsou „hodnější“, spíše situaci akceptují. Obě pohlaví se liší způsobem, jímž svět zvnitřňují, činí rozdílná rozlišení.

Ilustrujme to zase na hudbě: Naprostý zvukový chaos, třeba ladění orchestru, sice obsahuje nekonečný potenciál hudby, ale nedá se poslouchat, je to hluk. Teprve vstoupení řádu do chaosu dá vyvstat srozumitelným posloupnostem, tvarům, souzvukům, stavbě skladby. Rozkoš z hudby zažíváme na pomezí řádu a chaosu, kdy jsme stále překvapováni, ale ještě rozumíme, v místě oscilace mezi akceptujícím těžištěm chaosu (vše je možné) a vyžadujícím těžištěm řádu (toto je nutné). Ne nadarmo je za vrchol lidské tvořivosti považována Bachova hudba, neuvěřitelný řád v chaosu. Naopak neustále dokola stereotypně hrající hrací strojek nás neuspokojuje. Pouhý vyzpytatelný řád je mrtvý.

Ve světě vně rodiny existuje mnoho různých vrstev jazyka, řada speciálních jazykových komunit sdružených podle nejrůznějších kritérií. Jednou z nich je i naše komunita vědecká, uzavřená do sebe speciálním vědeckým jazykem. Na ní lze dobře ilustrovat rozvoj stále více od sebe separovaných jazykově organizovaných komunit, když se zaměříme na možnost vzájemného porozumění například mezi fyziky a sociology nebo mezi lékaři a psychology.

Úvahy o jazyce jako živoucím médiu každé rodiny vycházejí především z naší klinické praxe. K takovým a podobným úvahám nás vede snaha po reflexi vlastní práce samozřejmě s cílem porozumět procesu terapie a zlepšit efektivitu naší práce. Jinak by nemělo smysl hledat nová rozlišení.

Je-li jazyk v nejširším slova smyslu tím podstatným prostředím, ve kterém vzniká jedinec, je nutné se zmínit ještě o větších jazykových celcích, o významu příběhů v životě rodiny. Když se dítě učí mluvit, tedy přiřazovat významy zvukovým posloupnostem s nekonečným množstvím kombinací, začne se postupně zmocňovat větších celků. Tu se propracovává ke zdroji rodinných mýtů, které nabízejí výklady světa specifické pro danou rodinu. Celá rodinná soustava se přiklání k dominantnímu výkladu příběhu, a tím si členové potvrzují svou sounáležitost. Tyto příběhy se často stereotypně opakují a mají tak jakýsi signální význam. Ten, kdo je považován za člena rodiny, automaticky sdílí s ostatními i významy, které jsou v příběhu předkládány k uvěření. Teprve když jednotlivec začíná chápat signální příběh po svém, odlišně od ostatních členů rodiny, a když si to navíc dovolí vyslovit, začíná se vydělovat z rodiny. Tak si lze také představit proces separace jako osvobozování jedince od dominantních – signálních – příběhů rodiny.

Příběhem samozřejmě může být to, jak se obvykle oblékáme v tom či onom počasí nebo co se sluší nosit do kostela, jak se správně máme chovat v přítomnosti dámy a jak ve škole, jaký druh výchovy je žádoucí, jak dosáhnout úspěchu ve společnosti. Významným signálním příběhem je i vyprávění o tom, co je zdravé a co nezdravé jídlo. Tak nejrůznější „zdravé“ dietní systémy slouží nepochybně především k separaci od původního kmene rodiny.

Některé druhy signálních příběhů nabyly specifických významů. Např. posloupnost událostí tělesných a psychických projevů vytváří specifickou sémiotickou oblast zdraví a nemoci. Z celku ohromného množství probíhajících dějů v organizmu jsou do vědomí přivedeny jen určité sekvence událostí, od kterých jsou ostatní jevy odtrženy. Tato sekvence dostává význam – a jméno. Tak např. únavě, bolestem svalů a kloubů či pálení sliznice v hrdle můžeme přiřadit význam chřipky, jestliže jsme si nevšimli příznaků smutku. Podobně zjednodušujeme řadu posloupností a pojmenováváme podle jejich předpokládaného významu jednotlivé nemoci.

Sémantická oblast specializovaná na zdraví a nemoc – medicína – pak provádí další selekci a přiřazování významů při vytrhování z celku. Pomocí experimentů vyděluje stále jemnější detaily z nekonečně strukturované skutečnosti a v zorném poli se tak ukazují stále další a další klinické jednotky. Klinická zkušenost je zvláštní soustavou příběhů o tom, jak kdo stonal a co mu pomohlo. Tradicí se tyto příběhy předávají. V čínské medicíně se například adept lékařského umění nejprve sedm let učí zpaměti příběhy, které byly generacemi lékařů zaznamenány. Naše evropská medicína sice vymezila z obecné řeči svůj vlastní specifický pojmový aparát vycházející z vědecké tradice, podstata studia klinické medicíny je však stejná. Pod tlakem technicistní medicíny byla vytlačena evropská tradice individuálně pojaté biografické medicíny, kde je každá jednotlivá nemoc chápána jako jedinečný příběh jedinečného člověka.

Podle naší zkušenosti nabyté při práci s rodinami má jazyk pro rozvoj a výběr symptomů, a tedy i pro jejich léčbu, mnohem větší význam, než si dosud v medicíně běžně připouštíme. S novým pochopením významu jazyka pro zdraví a nemoc se otevírají nové možnosti výzkumu i léčby. Mohou nás však napadat i vážné etické otázky. Jsme jako lékaři dost kompetentní léčit, jestliže máme zcela mimo zorné pole jazyk jako významný fenomén růstu, zdraví a nemoci? Můžeme trvale ignorovat jazykové jevy, které neumíme zkoumat v jejich komplexnosti obvyklými prostředky našich laboratoří?