Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Vesmír - o čem psal před lety

5. 12. 2002
 |  Vesmír 81, 666, 2002/12

Vznik solných ložisk jezerních.

K pamětihodným a zajímavým solným jezerům vnitrozemským náleží bez odporu jezero Obdorské, ležící několik km od města Obdorsku (guber. Tobolská v záp. Sibiři). V létě i v zimě jest jezero toto pokryto silnou vrstvou soli, kteroužto pokrývku solnou udržují četné ostrovy jako nějaké pilíře ji podpírajíce, aby se neprolomila. V sluneční záplavě svítí zdaleka jako zrcadlo, jsouc zdéli 26,5 km, zšíři 13 km. Zejména ve velkých vedrech letních vypařuje se tu množství vody, takže vrstvy solné dle odhadu průměrně každoročně o 15 cm přibývá.

Vesmír 15. června 1903, s. 203

Solné jezero Tuz-kanské.

Ku hladové stepi přiléhá vysýchající jezero Tuz kan (tuz = sůl, kan = krev, tedy krvavá nebo červená sůl). Pleso poskytuje obchodu značně mnoho kuchyňské soli, kterou se zásobuje nejen celý okres džisacký, ale z části i chodžentský a na severu perovský. Rozeznává se sůl bílá a červená. Nádržka jest nehluboká a vypařování za doby letní se děje ve vysoké míře. Usedlá vrstva solná nabývá výšky 10–12 cm. Proto výroba soli se usnadňuje. Usedlé drobné hráně dřevěnými lopatami se shrnují na hromadu, nechávají se vysušiti dva tři dni, a poté se naplňují jimi pytle a těmi se obtěžkávají velbloudi. Celé karavany trpělivých korábů pouště se pohybují téměř bez přestávky podél jižního břehu jezera. Ročně výtěžek odhaduje se na 60–80.000 pudů soli.

Vesmír 1. dubna 1903, s. 134

Touha zvířat po soli

projevuje prý se charakteristicky u všech teplokrevných v údolí jihoamerické řeky Parana. Lovec z Guyany posypává prý jedno travnaté místo v pralese solí. Zpráva o lizu roznese se rychle po zvířecím světě a divoká zvěř shromažďuje se na paloučku, aby se nalízala vzácné soli. Někdy se objeví takový liz i v barrancách, t. j. roklích a tam bývá slaná zem doslova tak vylízaná, že vznikají dutiny. Jinak si opatřují soli divoké černé včely. Obývají dutiny vysokých stromů. Chutný med ukládají do hnědých voskových kuliček zvíci vlašského ořechu. Ač tyto včely, ne větší než moucha bzučivá, nemají žihadla, přece jejich útoky na cestovatele nejsou příjemné: sedají na člověka, aby prý ssály soli obsažené v potu.

Vesmír listopad 1932, s. 69

Ke stažení

RUBRIKA: Vertikála

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné