Posel a poslanec

Libozvučné slovo pro posla-zvěstovatele měli staří Řekové: angelos. Odtud se odvíjí i termín pro pozitivní zvěst evangelium (ř. eu-angélion – dobré poselství). Etymologickou souvislost českého slova s řečtinou však nehledejme, ve všech slovanských jazycích byl už od počátku zvlášť anděl a zvlášť posel, resp. sloveso poslat (někoho někam). Přesto lze slova anděl a poslat najít v adventních textech pospolu v tomtéž verši: „Anděl k panně poslán jest,“ zpívá se v rorátech (adventních ranních zpěvech ze 16. století), kde tím poslem přinášejícím vánoční zvěst je sám archanděl Gabriel (ř. archi – vedoucí, první), viz též třeba L1, 26–30.

Zajímavé je, že nám v minulosti poslovská slova poněkud splývala. Posel (na Moravě též feminizovaná poslice) prostě někomu nosil zprávy, ať už šlo o poselství královo nebo o obyčejný dopis. I poselák něco nosil, ale zpravidla nic důležitého, v podstatě to byl obecní sluha. Když to donesl rychle, dostal poselné (všimné). Poslové měli svá poselní stanoviště a nosili poselný list. Jenže – a teď dejme dobrý pozor – člověk poslaný býval někdy označován též slovem poslanec (dohromady pak tito poslanci tvořili poslanstvo, popř. poslanectvo). Tím se pomalu dostáváme k poslanci volenému, a posléze poslanému do zákonodárného sboru. Ten už s andělem nemusí mít společného vůbec nic, ba ani ty pozitivní zvěsti.

Nenechme se však mýlit, i s anděli samotnými čeština pěkně zatočila. Je logické, že se léčivá bylina andělika lékařská (bot. rod dokonce Archangelica) stala pozitivním činitelem díky veleúčinnosti proti neduhům. Jak ale k svému názvu přišla andělíčkářka? Patrně z reklamních důvodů přiřkla své firmě image, že posílá dušičky nenarozených rovnou do nebíčka. K pozitivnímu významu má daleko andělská nemoc (křivice, rachitida), jejíž název však vznikl mylným spojením s něm. Engel (anděl) místo english (anglický). Nemocí se totiž jako první začali zabývat lékaři v Anglii (viz odborný název nemoci morbus anglicus). Určitě není blažen člověk, který slyší andělíčky zpívat (trpí velkými bolestmi). Pozitivnímu přijetí se (ani dnes) netěší máchovská dívčina krásná, anjel padlý (bez komentáře). Ten, kdo andělíčky polyká, se nenoří na dno duchovna, nýbrž na dno rybníka. A když andělíčci drhnou peří, nemají napilno teologové, ale meteorologové měřící mocnost sněhové pokrývky.

V evropském kulturním kontextu se zkrátka lze potkat s anděli všech kategorií – od andělíčka strážníčka přes „anděly“ ze záchranné služby po sedmero andělů apokalyptických. Českým specifikem zůstává jenom ta zdrobnělinka: andělíček. Jak si povšiml P. Eisner, nemáme u nás stan umění, ale jen stánek, nenosíme hodiny, nýbrž hodinky (na nichž čas ukazuje ručička), specificky českým sýrem je syreček, zuby si čistíme kartáčkem a šaty věšíme na ramínko. Deminutivy se dokonce navzájem urážíme – „panička“ nebývá vdaná žena drobného vzrůstu a „nevěstka“ zaručeně není termínem pro subtilní děvče s věnečkem. Ostatně kdyby se Hrabalův prdelatý andělíček stal andělem, přestal by být hrabalovský a proměna Hrabalovy kočenky v kočku domácí by patrně vyvolala pád Kerska. Zpíváme-li „Letěla bělounká holubička, potkala božího andělíčka“, v hrobě se neklidně vrtí hned tři velké osobnosti (Bedřich Smetana, Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská), protože kdoví, co o jejich deminutivní sekvenci řekneme (nemohou tušit, že z velké úcty neřekneme vůbec nic).

Nakonec opět k poslancům: Jestliže byl někdo vzdělán, stává se vzdělancem, jestliže byl někam poslán, je poslancem. Vrátíme-li se k poslům-andělům, mohl by snad v parlamentu sedět tu a tam dokonce kýžený „andělec“, ale jak známo, i mezi anděli jsou někteří padlí a jiní pracující v referátu smrti.