Kolik má člověk duší

Jedním z klíčových filozofických problémů všech dob byla otázka, co je lidská duše. V rámci různých paradigmat byl sice termín „duše“ postupně nahrazován jinými slovy (v posledních desetiletích např. termínem „vědomí“), avšak idea zůstává stále stejná. Je třeba vysvětlit, jak je možné, že fyzikálně, chemicky a biologicky popsatelné a hmatatelné lidské tělo produkuje vědomí neredukovatelné na hmotu a prožívané výlučně v první osobě. Šťastným údělem většiny tradičních filozofických otázek je, že se do nich postupně pouštějí i speciální vědy. Do lidské duše se v polovině 19. století zakousla neurologie.

Rozdělený mozek

Již staří anatomové si všimli, že mozkové hemisféry jsou navzájem propojeny kalozním tělesem (obrázek), které je tvořeno nějakými 800 miliony nervových drah. ¹⁾ Jakmile byl pochopen fenomén vedení nervového vzruchu, začalo se spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby bylo kalozní těleso zničeno a mozek rozdělen na dvě vzájemně nekomunikující části. Rozdělila by se i duše? O tom, že rozdělila, byl přesvědčen psycholog G. T. Fechner. Naproti tomu jeho kolega William McDougall, jenž se v psychologii vydal po stopách Leibnizovy monadologie, nevěřil, že by jednota duše mohla záviset na anatomických okolnostech. V jednom dopise Ch. S. Sherringtonovi dokonce navrhuje, že bude-li postižen nějakou nevyléčitelnou nemocí, nechá si kalozní těleso přetnout a celý spor tak vyřeší. Pokud by měl pravdu Fechner, pak by McDougallova mysl byla opravdu porušena nebo rozdělena, pokud ne, byla by dle McDougalla prokázána existence nehmotné duše. K svému štěstí McDougall neonemocněl – a k zajímavému experimentu nedošlo.

Vhodní nešťastníci k experimentování se našli až o několik desetiletí později. Šlo o pacienty postižené těžkými formami epilepsie, kterým bylo v naivním období neurochirurgie (ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století) kalozní těleso přetnuto, aby se záchvat vzniklý v epileptickém ložisku jedné hemisféry nemohl rozšířit na celý mozek. ²⁾

V šedesátých letech tyto pacienty shromáždil a začal zkoumat Roger Sperry se spolupracovníky. Výsledek svých pokusů shrnul: „Každá hemisféra se chová tak, jako by si nebyla vědoma kognitivních událostí, které proběhly v hemisféře opačné. Zdá se, že každá polovina mozku má svou vlastní odlišnou kognitivní doménu, své vlastní zkušenosti s přijetím vjemu (percepcí) a jeho uvědoměním (apercepcí), a to při zjevném opomíjení odpovídajících událostí probíhajících v hemisféře opačné.“ ³⁾ Abychom mohli tento závěr posoudit, osvěžme si základní neuroanatomické údaje (viz obrázek a další obrázek) a podívejme se blíže na metodologii Sperryho experimentů.

První pokusy provedli Roger Sperry a jeho spolupracovník Ronald Myers na kočkách. Svým kočkám společně s kalozním tělesem přetnuli i zkřížení optických vláken (optické chiasma) tak, aby každé oko vysílalo přívodný signál pouze do jedné hemisféry. Potom bylo možno naučit kočky různým úkolům s použitím jednoho oka (tj. jedné hemisféry) a sledovat, co se změní při použití oka druhého. Kočky, které měly neporušené kalozní těleso nebo nepřeťaté zkřížení optických vláken, zvládaly přenos vizuálně nabytých znalostí dobře. Naproti tomu kočky, které měly proťaté jak zkřížení optických vláken, tak kalozní těleso, nedokázaly přenést informaci z jedné hemisféry do druhé. Kočka se například s pravým okem otevřeným a levým zavřeným naučila, že dostane potravu pokaždé, když zmáčkne tlačítko označené trojúhelníkem. Jestliže jí poté bylo levé oko odkryto a zakryto pravé, neuměla nic. Informace naučená pravou hemisférou nemohla být přenesena do levé. Pomocí podmiňování bylo dokonce možné naučit hemisféry, aby na tentýž signál reagovaly protichůdně. Kočky se pak chovaly, jako by měly dva oddělené mozky.

Lidem po přetnutí kalozního tělesa nebylo pochopitelně možné přeřezat ještě optické nervy. Sperry proto ve spolupráci s Michaelem Gazzanigou vypracoval metodu stimulace, která spočívala v tom, že vizuální signál byl subjektům vyslán do požadované poloviny zorného pole na tak krátkou dobu, aby byl sice vnímán, ale aby nebylo možno okem pohnout, signál postřehnout i druhou polovinou zorného pole a dostat jej do druhé hemisféry. Později začal Eran Zaidel používat speciálně zkonstruované oční čočky, které dokázaly polovinu sítnice odstínit.

Nakolik ví pravice, co dělá levice?

Všechny experimenty se prováděly podle stejného schématu: informace byla vyslána pouze jedné hemisféře, a poté se zjišťovalo, nakolik o těchto informacích „ví“ druhá hemisféra. Výsledky byly tentokrát výrazné a překvapivé i pro samotné pacienty, jakkoli si za normálních okolností žádného deficitu nebyli vědomi.

Pacient s rozděleným mozkem nemůže poslepu určit, zda dva předměty, z nichž každý drží v jiné ruce, jsou stejné nebo jiné, ani zda skvrny vnímané opačným zorným polem mají stejnou nebo odlišnou barvu. Jestliže byl člověku vložen do levé ruky předmět, aniž jej viděl, a žádalo se po něm, aby uhádl, co to je, vyprovokovaly nesprávné odpovědi levé hemisféry (která dotykovou informaci z levé ruky nedostala) nesouhlasné nevědomé mračení pokusné osoby. Pravá hemisféra, která dotykový vjem zpracovala, totiž zároveň slyšela nesprávnou odpověď hemisféry levé, jež řídí řeč. Pokud se levá hemisféra náhodou ⁴⁾ ve svém odhadu trefila, pacient se nevědomky usmál.

Jestliže byl do každého zorného pole vyslán jasný, ale odlišný signál (například slova „hřebínek“ do pravé hemisféry a „kartáček“ do hemisféry levé) a pacient požádán, aby bez vizuální kontroly našel rukama za záclonou požadovaný předmět, každá jeho ruka začala plnit úkol po svém. Levá nejprve uchopila kartáček, ale odhodila ho a spokojila se s hřebenem, druhá naopak. Záviselo to na hemisféře, která pohyby dané ruky řídila.

Uvedu zvlášť výrazný příklad konfliktu hemisfér: člověk dostal do levé ruky dýmku, a pak byl požádán, aby toutéž rukou napsal, co to bylo. Ruka začala toporně psát DÝ, a najednou rychleji dopsala KA. Levá hemisféra na základě prvních dvou písmen evidentně učinila špatný odhad. Pravá hemisféra omyl ihned registrovala, člověk vzápětí KA škrtl a neobratně nakreslil správný obrázek dýmky.

Na základě této metodologie, která umožnila studovat některé mentální schopnosti izolovaně, později proběhla řada experimentů pokoušejících se zjistit míru odlišnosti hemisfér. Ukázalo se například, že pravá hemisféra bývá schopnější v geometrických a prostorových operacích, zato ale skoro vůbec neumí počítat; levá hemisféra zas lépe zvládá jazykové dovednosti, ale hůře rozpoznává tváře. ⁵⁾

Idea, podle níž je lidská duše nedělitelná, byla těmito experimenty vyvrácena. Pokusné osoby se chovaly přesně tak, jako by vjemy zakoušené dvěma nekomunikujícími hemisférami byly zakoušeny dvěma rozdílnými osobami. Lidská mysl není nedělitelnou jednotou, nýbrž produktem součinnosti řady poměrně samostatných a odlišných jednotek, které samostatně zpracovávají informace jak z vnějšku, tak z organizmu. Tyto jednotky mohou navíc pracovat nezávisle na tom, zda si jejich činnost uvědomujeme. Jako by Sperryho experimenty daly za pravdu Fechnerovi…

Rozklad vědomí na dílčí jednotky

Přijmeme-li ideu dělitelnosti vědomí, můžeme se ptát, zda samotná schopnost subjektivního vědomí (nikoli v neurologickém smyslu bdělosti, nýbrž ve smyslu uvědomování si něčeho – třeba sama sebe) není jednou ze základních jednotek, která by byla nedělitelná. Ono totiž ze zjištění, že existuje více kognitivních jednotek, nelze a priori vyvodit, že také existuje více vědomí nebo více „já“. Zvažme pokus, který provedli Michael Gazzaniga a Joseph LeDoux. Ukazuje, jak vědomí zůstává celistvé – samo zaceluje díry v přijaté informaci (obrázek).

Jestliže je vědomí skutečně nedělitelné, ⁶⁾ není lokalizováno v určité oblasti? Jeden z nejzajímavější závěrů Sperryho experimentů, bez nějž nelze pochopit předchozí pokus, totiž spočívá v konstatování, že veškerá aktivita, kterou vykonává pravá (nedominantní, nejazyková) hemisféra, zůstává víceméně mimo vědomí pacientů. Jestliže je pravé hemisféře promítnuto slovo lžička a pacient dotázán, co viděl, odpoví, že neviděl nic. Když jej však požádáme, aby levou rukou (jež je ovládána pravou hemisférou) uchopil předmět, o který podle jeho názoru šlo, bude to správně lžička. Podobné je to s vjemy čichovými a sluchovými. Když subjekt přijal čichový vzruch pravou nosní dírkou (jež je inervována pravou hemisférou), popíral, že by cokoli cítil, ačkoli se s odporem šklebil. Když však byl požádán, aby levou rukou ukázal na páchnoucí předmět, splnil úkol správně, ačkoli slovy stále protestoval, že vůbec nic necítí. Jako by vědomí bylo závislé na jazykovém modulu a levé hemisféře.

Opravdu je však pravá hemisféra „bezvědomá“, nebo jen není schopna své prožitky převést do slov, protože řeč je převážně záležitost levé hemisféry? Není přece možno a priori říci, že to, co nemá jazykovou produkci, nemá ani vědomí. Co když jazykový modul pouze překládá do slov něco základního a v podstatě mimoslovního? Co když jen převádí do příhodných symbolů nějaký hlubší pocit „já“?

Což žádní mimolidští živočichové tento pocit „já“ nemají? Jsou snad bezduchými automaty? To by žádný majitel psa nepřijal! A co lidé postižení globální afázií? Tito pacienti nemohou v důsledku poškození levé hemisféry ani hovořit, ani rozumět řeči. Nerozumějí ničemu, co se jim říká, nepřečtou ani slovo, ba ani písmeno, nejsou schopni smysluplné slovo vyprodukovat, nemohou dokonce žádné slovo ani zvuk na požádání zopakovat. Přesto Antonio Damasio na základě vlastní zkušenosti s těmito pacienty tvrdí, že je možné s nimi lidským způsobem neverbálně komunikovat. „Když si zvyknete na možnosti, jimiž tito pacienti disponují, nikdy vás nenapadne se ptát, jestli tato lidská bytost má či nemá vědomí.“ ⁷⁾ Damasio dokonce hovoří o pacientovi, kterému byla kvůli zhoubnému nádoru odstraněna celá levá hemisféra, a přesto se pacient své situaci přizpůsobil a jeho pokusy komunikovat pohybem hlavy či výrazem tváře prý nevypadaly na reflexivní chování nějakého biologického automatu.

Experiment v první osobě

Problém je v tom, že A. Damasio vyjadřuje jen svůj těžko ověřitelný „pocit“. O takové kvalitě, jakou je vědomí, se toho z pozice třetí osoby mnoho říci nedá. Vědomí se dá řádně zkoumat pravděpodobně jen v první osobě. Klasická věda si sice činí nárok na veřejnou pozorovatelnost jevů, avšak v případě výzkumu subjektivního vědomí je tento požadavek nesplnitelný. Je to snad důvod k tomu, abychom se vzdali pokusů pochopit vědomí? Jelikož se ukazuje, že behaviorální metody na výzkum mentálních mohutností typu vědomí nestačí, je třeba se ptát, jestli neexistují možnosti jak různé hypotézy o dělitelnosti vědomí experimentálně ověřit v první osobě. Tyto experimenty by pochopitelně badatelé mohli vykonávat pouze sami na sobě, s čímž může být spojeno značné riziko.

Možná by problém pomohla objasnit nějaká obměna Wadova testu. Ten se používá k předoperačnímu vyšetření před neurochirurgickým zákrokem, zjišťuje se jím stranové umístění řečových schopností. Princip testu spočívá v tom, že pacient dostane do levé či pravé krkavice injekci barbiturátu (většinou fenobarbitalu), který krátkodobě naruší činnost jedné hemisféry, zatímco druhá zůstane činná. Před testem je pacient požádán, aby zvedl obě ruce a vykonával nějaký slovní úkol – například nahlas odečítal po trojkách od stovky. Jakmile je barbiturát vpraven do tepny, ruka, která je vůči testované hemisféře na protější straně, klesne. Přerušení řeči je pak považováno za důkaz, že daná hemisféra je dominantní a že je centrem řečových schopností.

Svého času se o tento test zajímala filozofka Patricia Churchlandová. ⁸⁾ Hodlala jej provést na sobě – chtěla pozorovat, jaké to je mít levou hemisféru mimo provoz a k jakým změnám vědomí dojde. Předpokládala, že i když je pravá hemisféra němá, po skončení pokusu se vzpomínky z pravé hemisféry do levé přenesou a zkušenost bude převedena do slov. Nakonec se však P. Churchlandová k experimentu neodhodlala. Wadův test není zcela bezpečný (hrozí embolie), a především pacienti, jimž byl proveden, z něj měli jen nejasné, pokroucené a zmatené vzpomínky. Je také pravděpodobné, že část barbiturátu unikne do opačné hemisféry, čímž je celá záležitost pro exaktní výzkum bezcenná.

Nicméně kdyby byl k dispozici nějaký příznivější způsob vytváření lokalizovaných návratných porušení, byla by subjektivní zkušenost s nimi v neurovědách nenahraditelná a posunula by poznání funkcí mozku o notný krok kupředu. ⁹⁾

Jalovost spekulace

Do té doby, než bude vypracována lepší metodologie zkoumání subjektivních stavů mysli, lze donekonečna diskutovat o tom, kolik myslí v lidské hlavě je.

Tento problém (spíše pseudoproblém) rozebírá ve stati Rozdělený mozek a jednota vědomí Thomas Nagel. ¹⁰⁾ Zabývá se postupně pěti interpretacemi zmíněného jevu a všechny shledává nedostatečnými:

• Pacienti mají normální mysl v levé hemisféře a odpovědi pocházející od pravé (nejazykové) hemisféry jsou ryze automatické, nejsou produkovány vědomými mentálními procesy.
• Pacienti mají pouze jednu mysl, která je spojena s levou hemisférou, avšak objevují se ojedinělé vědomé fenomény (ve spojení s pravou hemisférou), které nejsou myslí začleněny, jakkoli mohou být přičítány činnosti organizmu.
• Pacienti mají dvě mysli, z nichž jedna může hovořit a druhá ne.
• Pacienti mají jednu mysl, jejíž obsahy jsou odvozeny z pravé i levé hemisféry a jsou spíše jedinečné a oddělené.
• Pacienti mají normální mysl po většinu času, kdy hemisféry pracují paralelně, avšak během experimentálních podmínek se vynořují mysli dvě. (Individuální mysl se snad rozděluje na dvě a sjednocuje se po skončení experimentů.)

Po zběžné analýze těchto interpretací nemohl Nagel dojít k jinému závěru, než že každá z nich je z toho či onoho důvodu nepřijatelná a že se interpretace fenoménu rozdělené mysli vzpírá běžnému pojmovému chápání toho, co je to vědomí a jeho jednota.

Nejdůležitějším přínosem pokusů s rozděleným mozkem je tedy spíše než co jiného zjištění, že jak pseudodiskuse o „počtu myslí“, tak běžné představy o „centru vědomí“ či „já“ nemají žádný smysl. Dokud toho o mozku a jeho duši nebudeme vědět daleko více, zůstanou podobné otázky bez odpovědi. Pojmy jako mysl, já, osoba, vědomí apod. jsou dnes totiž definovány tak nejasně, že přesně nedokážeme říci, co jimi vlastně míníme. Je zřejmé, že nám dosud chybí teoretický rámec, který by generoval správné otázky, a že nemáme-li dobrou teorii o tom, co je vůbec vědomí, je nesmyslné spekulovat, jestli je jedno nebo dvojí. Dokud nebudeme vědět, co přesně chceme počítat, nemá smysl, abychom se o to pokoušeli. Jak říká Patricia Churchlandová, dnešní debaty o počtu „já“ se pravděpodobně podobají diskusím biologů 19. století, kteří se přeli o to, jestli spiritus vitalis oživuje organizmus jako celek nebo jen jeho části a co se s tímto životním duchem děje u rozpůleného červa, jehož oddělené části lezou opačným směrem.