Aeskulapova hůl

Vlasovec medinský (Dracunculus medinensis) je původcem drakunkulózy. Nejstarší zmínky o tomto parazitárním onemocnění jsou zaznamenány klínovým písmem již v textech asyrsko-babylonské kultury, ale je téměř jisté, že vlasovec sužuje lidstvo mnohem déle. Autory prvního doloženého pojmenování původce nemoci (Gordius aquaticus) byli Římané, po pádu západořímské říše roku 476 však následovala v tomto směru až do 16. století „vědecká pauza“. Hrdinové těch dob zajisté vynikali mnohými ctnostmi, i když vášeň pro pozorování červů k nim nepatřila. Takový had, nerv, céva či kořen rostliny v lidském těle (za něž porůznu býval vlasovec považován) se léčil všelijak.

Jak člověk k vlasovci přijde a kdo mu ho odstraní

Dracunculus medinensis, hlístice patřící do rodu Dracunculus, se dosud přiřazuje k filáriím a drakunkulóza k filariózám, přestože žádný parazit už dnes vlastně rodové jméno Filaria nenese. Jen díky systematické práci Světové zdravotnické organizace nyní nemoc zasahuje už jen země v tropickém až subtropickém pásu Afriky a okraj Asie (obrázek). V Americe, kam byl z Afriky zavlečen obchodem s otroky, bylo již toto onemocnění vymýceno (viz též Vesmír 70, 237, 1991/4, Vesmír 72, 56, 1993/1 a Vesmír 74, 176, 1995/3). Zdrojem nákazy jsou v postižených oblastech stojaté povrchové vody, studně a vodojemy, které slouží mnohdy nejen k pití, ale zároveň k očistě, k osvěžení či k praní prádla. Právě v nich žijí dravé buchanky (obrázek), které mohou ve svém těle obsahovat larvy vlasovce. Člověk (kočkodan, pavián, makak, gepard, kočka domácí, pes, vlk, liška, kráva, kůň) vypije kontaminovanou vodu a nakazí se. Jestliže larvy přežijí kyselé prostředí žaludečních šťáv, proniknou stěnou žaludku nebo dvanáctníku a lymfatickým systémem putují do retroperitonea (prostoru za pobřišnicí), kde během 3–4 měsíců dospívají. Samec po kopulaci uhyne a samice, dlouhá až 120 cm, se přemístí k povrchu těla, pod kůži. To vše se stane asi za 9–14 měsíců po nákaze. V podkoží vyvolá parazit zánět, zduření, a nakonec velmi bolestivý puchýř. U člověka bývá nejčastěji na dolních končetinách. Jestliže se končetina ochladí ve vodě, vystrčí živorodá samice ze zmíněného puchýře „hlavičku“ (ona to vlastně není hlavička, ale vláknitý konec uteru) a uvolní larvy. Jedna samice může vodní zdroj „obohatit“ až o 3 miliony larev, které samotné přežívají ve vodě asi 6 dní, v bahně i 3 týdny, pokud ovšem nejsou pohlceny právě buchankou. Tak se dostanou do jejího střeva, odkud záhy proniknou do tělní dutiny a zničí buchance pohlavní orgány. Uvnitř buchanky (svého mezihostitele) se pak larva nerušeně vyvíjí, dvakrát až třikrát se svléká a za vhodných podmínek v ní přežívá po 4 měsíce.

U člověka se může nemoc projevit nejprve alergickou reakcí na vlasovce (vyrážkou, astmatem, obtížemi trávicího traktu), a teprve později se vytvoří zmiňovaný dvou- až sedmicentimetrový puchýř. Jen vzácně způsobí zbloudilý červ zánět v perikardu, míšním kanále nebo jinde, nelze vyloučit ani infekci několika parazity najednou či opakování infekce u téhož pacienta. V chudých rozvojových zemích často vlasovec zahubí člověka i nepřímo – dočasnou pracovní neschopností. Diagnostika nemoci se opírá především o obraz typických puchýřů a o stanovení protilátek v krvi. K zmírnění projevů choroby se užívají deriváty benzimidazolu, dezinfekční prostředky a antibiotika proti sekundární bakteriální infekci, ale základem veškeré terapie vždy bylo a je odstranění vlasovce. V našich podmínkách je to práce pro chirurga, v rozvojových zemích se vlasovec odstraňuje po tisíciletí stejným způsobem. Jeho „hlavička“ se opatrně zachytí do rozštěpu dřívka či hůlky, na kterou se pak červ pomalu navíjí (obrázek). Celá operace vyžaduje určitou praxi, trpělivost, cit a cvik, proto ji zvládají jen na slovo vzatí odborníci. Neustále hrozí nebezpečí, že se červ přetrhne a do pacientova těla zavleče sekundární bakteriální infekci, která např. způsobí otravu krve a pacienta zahubí. Vzhledem k tomu, že tento výkon náležel odpradávna jen zkušeným lékařům, nelze vyloučit, že mohl být podnětem pro vznik lékařského znaku.

Červ, nebo had?

O lékařském znaku (Aeskulapu) se zpravidla mluví jako o holi obtočené hadem, ale existují i jiné hypotézy:

Je to tedy hůlka obtočená červem? Nebo přece jen hůl obtočená hadem, i když přesně nevíme proč ani kterým? Mohl by to být „Aeskulapův had“? Tak se říká užovce stromové (Elaphe longissima). Tento plaz, přes metr dlouhý, vyniká svou schopností obtočit se kolem větve. Pomáhá mu při tom stavba těla, hlavně výrazné hrany po stranách břicha. Proč by tedy stejně dobře nemohl obtočit Aeskulapovu hůl?

Asklépios (pro Římany pak Aesculapius) byl řecký bůh lékařství, syn Apollonův. V lékařském umění ho vyučil kentaur Cheirón, ale když jeho úspěchy v léčení (dokonce i mrtvých) překročily v očích boha podsvětí Háda všechny meze, musel jej Zeus pro zachování pořádku usmrtit bleskem. Dodnes však zdobí noční oblohu jako souhvězdí Hadonoše.

V rámci jeho kultu stavěli Řekové asklépia, svatyně, které sloužily jako špitály. V 5. století př. n. l. jich prý bylo jen v Řecku přes 300. Asklépios v nich byl zobrazován s hadem ovinutým kolem hole nebo pijícím z misky (vzhledem k svlékání kůže byl had chápán jako symbol omládnutí a zdraví). V té době bylo také milým zvykem, že „pacient“ daroval chrámu vyléčenou část těla ve zlatém provedení (většině našich lékařů ve státních službách dnes musí stačit platové tarify zdravotnických pracovníků, které by také mohly někomu připomenout hůl, ovšem žebráckou).

V tradici asklépií pokračovali Římané, ale říkali jim valetudinaria. Když se dále porozhlédneme po symbolu hada v antické literatuře, vybaví se nám tragický konec trójského Apollonova kněze Láokoóna i jeho dvou synů a mnohé další motivy.

V literatuře o vlasovci medinském je také často zmiňována Bible (Ex 4,2–4 a 7,9–12, Nu 21,6–9 a 2 Kr 18,4), konkrétně zázrak přeměny hole v hada, a především Mojžíšův měděný had na tyči jako zázračný prostředek k uzdravení.

Ať už bylo podnětem k vytvoření lékařského znaku cokoliv, jeho změna by se nejspíš nelíbila nikomu. Ponechme tedy vše při starém, ale zároveň připusťme, že to všechno mohlo být úplně jinak.