Victoria znamená vítězství

Roku 1519 vyplul ze Sanlúcar de Barrameda portugalský kapitán Fernão de Magalãhes (Ferdinand Magellan) s flotilou pěti španělských lodí. Jeho tajným cílem bylo najít jižní cestu kolem amerického kontinentu a doplout západním směrem až do Indie. Z 250 mužů flotily byl zřejmě jediný, kdo věřil, že to je v lidských silách. Během své cesty byl zabit domorodci na Filipínách. Přesto je jeho zásluhou, že o tři roky později (r. 1522) dokončila Victoria, nejmenší z flotily, s pouhými 17 muži původní posádky plavbu kolem světa.

O necelých 500 let později se v malé zemi uprostřed Evropy sešla parta dvanácti lidí s cílem ne zcela nepodobným – postavit dřevěnou loď a obeplout na ní svět zhruba stejnou cestou, snad jen o něco delší. S nápadem v našich podmínkách poněkud netradičním přišel Rudolf Krautschneider, enfant terrible českého námořního jachtingu. V roce 1993, po návratu z tříleté plavby kolem světa v subantarktickém pásmu, stál před volbou, co bude dělat dál. Rozhodl se, že uskuteční svůj dlouholetý sen a po ocelové jachtě Polárce postaví dřevěnou Magellanovu Victorii.

V roce 1995 začal kácet stromy v Orlických horách. Pořídil si vlastní pilu a řezal prkna. Kolem něj a jeho katru se shromažďovali kamarádi, dobrodruzi, snílci, idealisté, romantici, vypočítavci, hledači zážitků i sebe sama, zkrátka stovky lidí. Těžká práce, skromné životní podmínky a nejistota úspěchu však byly sítem, jímž prošlo jen dvanáct nadšenců. ¹⁾ Ti se stali jádrem posádek Victorie i Polárky (počítalo se s tím, že poplují obě lodě). Filozofie projektu byla jednoduchá – kdo chce plout, musí stavět. Tak vznikla skupina, jejíž úsilí se navenek jevilo jako směs bláznovství a zarputilé cílevědomosti. Náročnost akce nejlépe ukazuje to, že z dvanácti lidí jich vyplulo jen devět, a posléze zbyli z původní sestavy čtyři.

Po roce bylo dřevo připraveno a usušeno, včetně stěžňů a ráhen. Tehdy R. Krautschneider v polském Kolobřehu objevil rozestavěnou kostru dřevěné plachetnice, která velikostí vyhovovala naší představě Victorie. V polovině 60. let ji začala stavět skupina Poláků, ale ani o 30 let později nebyla hotova – měla stále jen kýl, žebra, palubníky a část obšívky. Získali jsme ji, a celý rok potom pracovali v Polsku. Trup jsme připravili k přepravě do Čech, kde jsme pro stavbu měli lepší zázemí. Nejlevnější bylo dostat utěsněnou loď s provizorní obšívkou, palubou, kormidlem a vnitřním balastem po vodě do Čech. Nejprve plula po moři ve vleku za rybářským kutrem, a potom jsme stopovali říční čluny na Odře, německých kanálech a Labi. Po dvou týdnech jsme Victorii vytáhli na břeh v Ústí nad Labem.

Stavba lodi

Kolem lodě stavíme hangár, který se na další rok stává naším pracovištěm i obydlím. Stavba nám jde skvěle od ruky. Na pomoc přijíždí Polák Piotr Szponarski, odborník na stavbu dřevěných rybářských lodí. O víkendech sem jezdí kamarádi, studenti i důchodci – vždyť už stavba samotná je velké dobrodružství. Victoria roste, brzy jí je hangár malý a střecha musí dolů. Zima je naštěstí mírná. Na dohled od našeho staveniště vzniká nový ústecký most a v létě 1998 se blíží ke konci práce na obou konstrukcích. Most je slavnostně otevřen v den, kdy Victoria opouští město. Dva jeřáby ji spouštějí do připraveného říčního člunu, protože v Labi je metr a půl vody a ponor Victorie je přes tři metry. Po několika dnech okouší Victoria vody v Hamburku, odkud po vlastní ose s provizorním oplachtěním a doprovodem Polárky šťastně doplouvá do Štětína. Čeká nás poslední rok prací na takeláži, plachtách a důležitých drobnostech, přípravy, zásobování…

Konečně na moři

Prvního srpna 1999 Victoria a Polárka vyplouvají. Nejvyšší čas, je nutno obeplout Evropu dříve, než cestu znemožní podzimní bouře v Biskajském zálivu. Kielským kanálem se protahujeme do Severního moře a po 17 dnech nepřetržité plavby zakotvíme u portugalských břehů. Polárka pluje sama na Kapverdské ostrovy, kde slouží jako plovoucí základna polským vědcům. Tam si poškozuje kýl o podmořský útes a na jaře 2000 se vrací zpět do Evropy. Plavba ukazuje, že Victoria má některé nedostatky. Ty odstraňujeme, a vyplouváme na Madeiru a Kanárské ostrovy, kde slavíme první Vánoce na vodě i Nový rok 2000 a připravujeme Victorii na plavbu Atlantikem přes Kapverdy na Martinik. V Karibiku se pro zvýšení bezpečnosti i pohodlí posádky rozhodujeme zabudovat motor a změnit trasu. Přes antilské ostrovy Dominika, Guadeloupe a Montserrat plujeme na Portoriko, kde se Victoria stává jednou z atrakcí oslav milénia Operation Sail 2000. S flotilou velkých námořních plachetnic se v červnu 2000 přesouváme na Floridu do Miami a Fort Lauderdale. Po devíti měsících tvrdé práce získáváme motor a SSB rádio, a v březnu 2001 opět vyplouváme.

Podle původního plánu chceme na jih Brazílie. Abychom se vyhnuli protiproudům a protivětrům, volíme velké atlantské kolečko – Dry Tortugas, Kuba, Bermudy, Azory, Kanárské ostrovy (viz mapu). Na Kapverdách slavíme druhé výročí výpravy. Potom při plavbě, která trvá 33 dní, překračujeme rovník a přistáváme v brazilském Salvadoru. V říjnu 2001 má Victoria za sebou více než 15 000 námořních mil. Vydáváme se na jih, směrem na Uruguay, Argentinu, Magellanův průliv a chilské kanály, vstříc nejobtížnější části plavby kolem světa.

Victoria znamená vítězství. Naše „Viktorka“ však není vítězstvím technologií nad přírodou. Není to žádná „high-tech“ jachta. Není žádnou plovoucí reklamou, není dokonalou replikou lodi z 16. století, není ani výsledkem experimentální archeologie. Je však vítězstvím odvahy nad opatrnictvím, vítězstvím vytrvalosti nad jistou krátkodechostí dnešní doby.