Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Holandizace

 |  1. 1. 2002
 |  Vesmír 81, 51, 2002/1

Tento termín mne napadl jako vhodná paralela k někdejšímu slovu „finlandizace“, které padalo v minulých dobách zejména v exilovém tisku ve spojení s budoucností Československa a značilo servilní neutralitu s přimhuřováním obou očí, v zásadě jedinou možnost nesocialistických států v přechodové zóně za éry někdejší pax sovietica. Doby se radikálně změnily, problémy malých národů však samozřejmě trvají. Kupodivu není v západní Evropě mnoho precedentů pro národy srovnatelné velikostí s naším, které by byly již dlouho zařazeny do struktury Evropského společenství a v jeho rámci bezproblémově fungovaly.

Jednou z mála takovýchto zemí je Holandsko. Přes množství rozdílů (nepřerušená státní a v zásadě i demokratická tradice Holandska od 16. století, poněkud jiná národní povaha atd.) 1) připomíná tato země Čechy v mnoha důležitých parametrech. Zejména je to příslušnost k „okcidentální“ tradici zemí ležících na západ od „Velké Stepi“ mezi Boskovickou brázdou a údolím Jang-c’, dále srovnatelná velikost (15 milionů obyvatel) a samostatný jazyk (byť holandština byla až do 16. století traktována jako dialekt němčiny a Holanďané cítili s Němci sounáležitost, a teprve po protišpanělském povstání se začalo psát důsledně holandsky). 2)

Není úplně vhodné srovnávat českou situaci s osudem „nestátních“ národů typu Bretoňců, Basků, Katalánců, Provensálců, Rétorománů atd., kde jsou literární tradice obvykle různým způsobem přetržité a národní svébytnost chápána nezřídka podobně jako v Čechách kolem roku 1800. Holandský model ukazuje na jedno – i malé národy mají v rámci monolitické Evropy šanci na přežití, ale je to nějakým způsobem narušeno. Téměř každý Holanďan zná dnes velmi slušně anglicky (zjednodušená angličtina je i dorozumívacím jazykem mnohonárodnostního společenství v Amsterdamu, včetně jeho drogového podsvětí), znalost němčiny a francouzštiny je dnes omezena jen na intelektuály a staré lidi. (Holandská tradice byla polyglotní odjakživa, ale nezapomínejme, že ještě ve dvacátých letech byla drtivá většina Čechů bilingvní.) Stejně tak se anglicky mluví ve vědeckých laboratořích a v této řeči se vedou i některé přednášky na vysokých školách. Také většina romanopisců píše buď anglicky, nebo německy – pro patnáctimilionový (spolu s Belgií více než dvacetimilionový) národ se nevyplatí tisknout mnoho beletrie v minoritním jazyce a lepší odbyt je v zahraničí. Tak se holandština omezuje na jazyk novin, televize a lidových či nějak folkloristicky zabarvených knih.

Situace je zhruba podobná situaci češtiny v 80. či 90. letech 19. století za c. a k. Lokální svébytnost nemusí být nutně jazyková, jak je u nás v herderovsko-jungovském stylu podnes chápána – třeba Skotsko mluví téměř výhradně anglicky, a přesto lokální kolorit, patriotizmus a autonomie jsou tam jedny z nejsilnějších. V Holandsku jsou k tomu už dosti silné náběhy. Zajímavější je otázka, jakým směrem půjde v tomto smyslu u nás vývoj dál na gradientu angličtina – němčina. Holanďané s Němci sice sousedí, ale ze západní strany, a mohou teď klidně dát i jazykově průchod nenávisti, kterou od poslední války – předtím tomu tak nebylo – vůči všemu německému pociťují. (Tradičně svobodomyslní Holanďané snášeli znásilnění Německem v této éře mnohem hůře nežli my, na nejrůznější útlaky a hrbení po staletí nejsou zvyklí.) U nás sice v porevoluční éře zcela jednoznačně zvítězila angličtina (němčina se udržela jen ve stopách v rámci humanitní vzdělanosti, veřejného stravování, prostituce a snad některých odvětví průmyslu), ale v době naší eventuální fúze s Evropským společenstvím budeme zcela obklopeni německy mluvícími národy (němčina je pochopitelně jedním z jednacích jazyků EU a podle míry německé dominance v tomto soustátí stěží zcela ztratí důležitost).

Přímý kontakt s anglicky mluvícími zeměmi přes moře u nás neexistuje, a proto mohou být budoucí vývojové trendy naprosto paradoxní. Nabízí se samozřejmě oprávněná otázka, je-li jaký smysl samostatné české státnosti. Jsou hned dva. Zaprvé je to pocit samosprávy určitého regionu a zeslabení dojmu, že se mu vládne „odněkud“. Tento účel plní samozřejmě stejně dobře i Svobodná Republika Hanácká či Jihočeská (je dobré vědět, že i v dobách nejhoršího úpění pod Habsburkem zasedal pravidelně český sněm a kulisa státnosti byla dodržována). Druhý a celoplanetárně mnohem zajímavější účel plní samostatná státnost jako ohrádka k uchování literárního a úředního jazyka odlišného od okolí (povídat si na ulici česky by nám jistě nikdo nezakazoval, ale jednoho dne by k tomu už nemusel být rozumný důvod). Je nesporné, že jazyk a jeho struktura už nějakým způsobem naznačují, které myšlenky v něm lze vůbec myslet a vyjadřovat (lze mít samozřejmě za to, že jazyk je výrazem „národního ducha“, či naopak že „národní duch“ je epifenoménem jazyka – na každý pád jsou oba fenomény do sebe tak dalece zaklíněny, že jeden bez druhého není myslitelný). Minoritní a obskurní jazyky s mnohasetletou literární tradicí, k nimž čeština nepochybně patří, náležejí z tohoto hlediska k jevům zvyšujícím diverzitu Země, a jsou proto stejně hodné ochrany a péče jako třeba rašeliniště, mangrovové bažiny či slaná jezera z hlediska diverzity biologické.

Ne že bych zde chtěl pět obrozenecké ódy o lahodnosti a vynikajících vyjadřovacích odstínech rodné mluvy – zainteresovaní cizinci bývají většinou zděšeni jejím přebujelým tvaroslovím i nelibozvučností s převahou rozmanitých šustivých konsonant. Každý vyvinutý jazyk (a k nim ten náš zcela jistě náleží) však má svou specifickou „atmosféru“, lze v něm myslet na jeden určitý neopakovatelný způsob. Proto se přimlouvám i za vědu vyučovanou a zčásti publikovanou v češtině, vzhledem k tomu, že (třeba s vědou lotyšskou, maďarskou či estonskou) tvoří světové unikum. Je to paradoxně jediná cesta malého území k širší proslulosti – humanitní či přírodovědné bádání několika provinčních univerzit v rámci anglosaského moře světem nepohne.

V prostředí jazykově tak podivném, jako je české, se mohou jako v rezervaci držet a přežívat určité myšlenkové koncepty a eventuálně se opět velkoplošně rozšířit, až přijde jejich čas. Jak v biologii známo, speciace (tvoření nových druhů) probíhá vždy v malých populacích izolovaných od oné velké až celosvětové, která vždy jen dále reprodukuje sebe sama bez podstatných změn. Naopak malé populace kdesi v odříznutých horských údolích, na ostrůvcích či podobně odlehlých místech mohou v poměrně krátké době prodělat podstatné změny (nechci zde čtenáře unavovat líčením jejich genetického mechanizmu) a dát vznik kvalitativně zcela novým druhům. Na estonsky hovořící a píšící univerzitě v Tartu (někdejší Dorpat, mimochodem nejlépe zakonzervovaná „staroněmecká“ univerzita) jsem byl opakovaně ujišťován, že estonština postihuje a vyjadřuje některé aspekty problematiky živého světa tak dobře, že je lépe zapisovat v tomto jazyce než anglicky. (Je obecně nápadné, jakou transformaci prodělala věda při průchodu z řečtiny do latiny, poté z latiny do národních jazyků a opět do anglické monokultury.) Zajisté má svá specifika i státní správa a soudnictví vedené v neobvyklých jazycích, asi tak jako jurisdikce a úřad vedené thajsky. Zůstaneme-li u češtiny jakožto jazyka uměn a věd, je přece jen jakási naděje, že produkty našich činností v daleké budoucnosti někoho zaujmou, byť třeba na bohemistické sekci paleolingvistické katedry (asi tak ve stylu koptských textů z Nag Hammádi či tocharských z Turfanské oázy). Jiný rozumný důvod pro lpění na národní identitě a svébytnosti není.

Poznámky

1) O holandské povaze blíže v autorově článku „Půvab akvária“, Prostor 26, 127–129, 1997, který odráží zkušenost půlročního pobytu.
2) Jako by např. Haná po svém odtržení zavedla vlastní pravopis a vposledku i spisovný jazyk. Česká literární tradice je o dobrých dvě stě let delší, slovanské jazyky ovšem kromě staroslověnské periody nezažily „panslavistickou“ literární situaci, která byla a je pro Německo, jazykově nesmírně pestré, běžná.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné