Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Holandizace

 |  1. 1. 2002
 |  Vesmír 81, 51, 2002/1

Tento termín mne napadl jako vhodná paralela k někdejšímu slovu „finlandizace“, které padalo v minulých dobách zejména v exilovém tisku ve spojení s budoucností Československa a značilo servilní neutralitu s přimhuřováním obou očí, v zásadě jedinou možnost nesocialistických států v přechodové zóně za éry někdejší pax sovietica. Doby se radikálně změnily, problémy malých národů však samozřejmě trvají. Kupodivu není v západní Evropě mnoho precedentů pro národy srovnatelné velikostí s naším, které by byly již dlouho zařazeny do struktury Evropského společenství a v jeho rámci bezproblémově fungovaly.

Jednou z mála takovýchto zemí je Holandsko. Přes množství rozdílů (nepřerušená státní a v zásadě i demokratická tradice Holandska od 16. století, poněkud jiná národní povaha atd.) 1) připomíná tato země Čechy v mnoha důležitých parametrech. Zejména je to příslušnost k „okcidentální“ tradici zemí ležících na západ od „Velké Stepi“ mezi Boskovickou brázdou a údolím Jang-c’, dále srovnatelná velikost (15 milionů obyvatel) a samostatný jazyk (byť holandština byla až do 16. století traktována jako dialekt němčiny a Holanďané cítili s Němci sounáležitost, a teprve po protišpanělském povstání se začalo psát důsledně holandsky). 2)

Není úplně vhodné srovnávat českou situaci s osudem „nestátních“ národů typu Bretoňců, Basků, Katalánců, Provensálců, Rétorománů atd., kde jsou literární tradice obvykle různým způsobem přetržité a národní svébytnost chápána nezřídka podobně jako v Čechách kolem roku 1800. Holandský model ukazuje na jedno – i malé národy mají v rámci monolitické Evropy šanci na přežití, ale je to nějakým způsobem narušeno. Téměř každý Holanďan zná dnes velmi slušně anglicky (zjednodušená angličtina je i dorozumívacím jazykem mnohonárodnostního společenství v Amsterdamu, včetně jeho drogového podsvětí), znalost němčiny a francouzštiny je dnes omezena jen na intelektuály a staré lidi. (Holandská tradice byla polyglotní odjakživa, ale nezapomínejme, že ještě ve dvacátých letech byla drtivá většina Čechů bilingvní.) Stejně tak se anglicky mluví ve vědeckých laboratořích a v této řeči se vedou i některé přednášky na vysokých školách. Také většina romanopisců píše buď anglicky, nebo německy – pro patnáctimilionový (spolu s Belgií více než dvacetimilionový) národ se nevyplatí tisknout mnoho beletrie v minoritním jazyce a lepší odbyt je v zahraničí. Tak se holandština omezuje na jazyk novin, televize a lidových či nějak folkloristicky zabarvených knih.

Situace je zhruba podobná situaci češtiny v 80. či 90. letech 19. století za c. a k. Lokální svébytnost nemusí být nutně jazyková, jak je u nás v herderovsko-jungovském stylu podnes chápána – třeba Skotsko mluví téměř výhradně anglicky, a přesto lokální kolorit, patriotizmus a autonomie jsou tam jedny z nejsilnějších. V Holandsku jsou k tomu už dosti silné náběhy. Zajímavější je otázka, jakým směrem půjde v tomto smyslu u nás vývoj dál na gradientu angličtina – němčina. Holanďané s Němci sice sousedí, ale ze západní strany, a mohou teď klidně dát i jazykově průchod nenávisti, kterou od poslední války – předtím tomu tak nebylo – vůči všemu německému pociťují. (Tradičně svobodomyslní Holanďané snášeli znásilnění Německem v této éře mnohem hůře nežli my, na nejrůznější útlaky a hrbení po staletí nejsou zvyklí.) U nás sice v porevoluční éře zcela jednoznačně zvítězila angličtina (němčina se udržela jen ve stopách v rámci humanitní vzdělanosti, veřejného stravování, prostituce a snad některých odvětví průmyslu), ale v době naší eventuální fúze s Evropským společenstvím budeme zcela obklopeni německy mluvícími národy (němčina je pochopitelně jedním z jednacích jazyků EU a podle míry německé dominance v tomto soustátí stěží zcela ztratí důležitost).

Přímý kontakt s anglicky mluvícími zeměmi přes moře u nás neexistuje, a proto mohou být budoucí vývojové trendy naprosto paradoxní. Nabízí se samozřejmě oprávněná otázka, je-li jaký smysl samostatné české státnosti. Jsou hned dva. Zaprvé je to pocit samosprávy určitého regionu a zeslabení dojmu, že se mu vládne „odněkud“. Tento účel plní samozřejmě stejně dobře i Svobodná Republika Hanácká či Jihočeská (je dobré vědět, že i v dobách nejhoršího úpění pod Habsburkem zasedal pravidelně český sněm a kulisa státnosti byla dodržována). Druhý a celoplanetárně mnohem zajímavější účel plní samostatná státnost jako ohrádka k uchování literárního a úředního jazyka odlišného od okolí (povídat si na ulici česky by nám jistě nikdo nezakazoval, ale jednoho dne by k tomu už nemusel být rozumný důvod). Je nesporné, že jazyk a jeho struktura už nějakým způsobem naznačují, které myšlenky v něm lze vůbec myslet a vyjadřovat (lze mít samozřejmě za to, že jazyk je výrazem „národního ducha“, či naopak že „národní duch“ je epifenoménem jazyka – na každý pád jsou oba fenomény do sebe tak dalece zaklíněny, že jeden bez druhého není myslitelný). Minoritní a obskurní jazyky s mnohasetletou literární tradicí, k nimž čeština nepochybně patří, náležejí z tohoto hlediska k jevům zvyšujícím diverzitu Země, a jsou proto stejně hodné ochrany a péče jako třeba rašeliniště, mangrovové bažiny či slaná jezera z hlediska diverzity biologické.

Ne že bych zde chtěl pět obrozenecké ódy o lahodnosti a vynikajících vyjadřovacích odstínech rodné mluvy – zainteresovaní cizinci bývají většinou zděšeni jejím přebujelým tvaroslovím i nelibozvučností s převahou rozmanitých šustivých konsonant. Každý vyvinutý jazyk (a k nim ten náš zcela jistě náleží) však má svou specifickou „atmosféru“, lze v něm myslet na jeden určitý neopakovatelný způsob. Proto se přimlouvám i za vědu vyučovanou a zčásti publikovanou v češtině, vzhledem k tomu, že (třeba s vědou lotyšskou, maďarskou či estonskou) tvoří světové unikum. Je to paradoxně jediná cesta malého území k širší proslulosti – humanitní či přírodovědné bádání několika provinčních univerzit v rámci anglosaského moře světem nepohne.

V prostředí jazykově tak podivném, jako je české, se mohou jako v rezervaci držet a přežívat určité myšlenkové koncepty a eventuálně se opět velkoplošně rozšířit, až přijde jejich čas. Jak v biologii známo, speciace (tvoření nových druhů) probíhá vždy v malých populacích izolovaných od oné velké až celosvětové, která vždy jen dále reprodukuje sebe sama bez podstatných změn. Naopak malé populace kdesi v odříznutých horských údolích, na ostrůvcích či podobně odlehlých místech mohou v poměrně krátké době prodělat podstatné změny (nechci zde čtenáře unavovat líčením jejich genetického mechanizmu) a dát vznik kvalitativně zcela novým druhům. Na estonsky hovořící a píšící univerzitě v Tartu (někdejší Dorpat, mimochodem nejlépe zakonzervovaná „staroněmecká“ univerzita) jsem byl opakovaně ujišťován, že estonština postihuje a vyjadřuje některé aspekty problematiky živého světa tak dobře, že je lépe zapisovat v tomto jazyce než anglicky. (Je obecně nápadné, jakou transformaci prodělala věda při průchodu z řečtiny do latiny, poté z latiny do národních jazyků a opět do anglické monokultury.) Zajisté má svá specifika i státní správa a soudnictví vedené v neobvyklých jazycích, asi tak jako jurisdikce a úřad vedené thajsky. Zůstaneme-li u češtiny jakožto jazyka uměn a věd, je přece jen jakási naděje, že produkty našich činností v daleké budoucnosti někoho zaujmou, byť třeba na bohemistické sekci paleolingvistické katedry (asi tak ve stylu koptských textů z Nag Hammádi či tocharských z Turfanské oázy). Jiný rozumný důvod pro lpění na národní identitě a svébytnosti není.

Poznámky

1) O holandské povaze blíže v autorově článku „Půvab akvária“, Prostor 26, 127–129, 1997, který odráží zkušenost půlročního pobytu.
2) Jako by např. Haná po svém odtržení zavedla vlastní pravopis a vposledku i spisovný jazyk. Česká literární tradice je o dobrých dvě stě let delší, slovanské jazyky ovšem kromě staroslověnské periody nezažily „panslavistickou“ literární situaci, která byla a je pro Německo, jazykově nesmírně pestré, běžná.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné