Od narození do smrti

Jak naložit se znalostí pacientova genetického kódu? Budou mít rodiče možnost určovat barvu očí svých potomků? Jaká jsou rizika asistované reprodukce? Jaké jsou argumenty pro potraty a proti nim? Může člověk prodávat svoje orgány pro transplantace? Za jakých podmínek by se měly na lidech zkoušet nové léky? Od kolika let jsou děti kompetentní poskytnout informovaný souhlas s léčebným zákrokem? Proč se tak vášnivě hovoří o eutanazii?

Odpovědi na tyto otázky hledají mnozí z nás. Diskuse o nich bývá nepřehledná, často velmi emotivní. Úmyslem editorů tohoto sborníku, jehož jednotícím tématem jsou etické problémy v lékařství, bylo vnést do problematiky systém. Oslovili přední vědce, lékaře, etiky, filozofy a právníky z celého světa. Každý z problémových okruhů, s nimiž se člověk potýká od narození do smrti, začíná fakty, která přinesla věda. Věda a technický pokrok otevírají lidstvu netušené možnosti, s kladnými i zápornými dopady. Úkolem etiků je se nad těmito protichůdnými důsledky zamyslet a doporučit optimální postup. Právníci zase nastiňují možnosti jak se s problémy vypořádat legislativně. Že to není úkol snadný, dokládá řada zcela protichůdných názorů, které dostaly ve sborníku dostatečný prostor. S čím se tedy člověk na své pouti životem setkává?

Klíčovým tématem úvodní kapitoly Genetika je projekt Lidský genom. Znalost kompletní genetické informace a možnosti jejího využití nastolují řadu kontroverzních otázek. Kapitola Reprodukční technologie, jež na Genetiku logicky navazuje, poukazuje nejen na možnosti asistované reprodukce, ale zabývá se i emotivní problematikou umělého přerušení těhotenství. V části Zdravotní péče o ženy a děti se věnuje pozornost kriticky nemocnému novorozenci a technologiím, které mu mohou prodlužovat život doslova za každou cenu. V kolika letech je dítě natolik zralé, aby mohlo souhlasit, či naopak odmítnout lékařský zákrok? To je jen jedna z otázek, jíž je část věnovaná dětem zakončena. Transplantace a odběry orgánů podněcují nejen divoké fantazie tvůrců filmových thrillerů o únosech lidí a krádežích jejich orgánů, ale i seriózní diskuse o tom, zda je obchod s orgány od živých dobrovolných dárců nebo s orgány zemřelých etický. V kapitole Stárnutí jsou v popředí zájmu autorů především lidé s demencí, jimž moderní medicína zatím zásadní pomoc nepřinesla. O to víc jsou odkázáni na hluboce lidský přístup okolí. Jak lidé umírají? Na tuto otázku se pokoušejí nalézt odpověď autoři kapitol Prodlužování života a smrti a Péče o umírajícího. Moderní lékařské technologie sice umožňují záchranu mnoha lidských životů, ale také se nám jejich užití může vymknout z rukou. Rozhodně však nezastoupí vřelý a citlivý přístup lidí pečujících o umírajícího, který se v posledních letech někdy vytrácí. Do kapitoly Eutanazie a sebevražda s asistencí vybrali editoři diametrálně odlišné názory, vyjádřené názvy podkapitol: Je asistovaná sebevražda pokrok, nebo nebezpečí?, Lékařům by mělo být povoleno podat smrti pomocnou ruku a Proč lékaři nesmějí zabíjet.

Knihu doplňuje problematika výzkumu na zvířatech a snad trochu toporně zařazená kapitola o vztahu lidské činnosti a životního prostředí.

Jako překladatelka – profesí psychiatr – jsem si na závěr nechala dva problémové okruhy, se kterými se ve své psychiatrické praxi setkávám téměř denně. Prvnímu je v knize věnována obsáhlá kapitola, druhý se v ní objevuje jen sporadicky.

• Výzkum na lidech má svá přísná pravidla. Etická komise, bez jejíhož rozhodnutí se žádný výzkum provádět nesmí, vychází ze tří základních etických principů. První princip – úcta k lidem – předpokládá, že se výzkumu zúčastní autonomní osoba, tedy osoba schopná poskytnout informovaný souhlas na základě informací, které jí výzkumník předloží a které musí pochopit. Samozřejmou součástí informovaného souhlasu je upozornění, že pacient může kdykoli bez obav svoji účast ve studii přerušit. Druhým principem je prospěšnost: riziko, které výzkumný subjekt podstupuje, musí být ospravedlnitelné ve vztahu k očekávanému prospěchu. Třetím principem je spravedlnost: prospěch, ale i riziko výzkumu se musí dělit spravedlivě. Zátěž plynoucí z výzkumu tedy nemohou nést pouze znevýhodněné skupiny – chudí či etnické nebo rasové menšiny – když potenciální výhody výzkumu mají prospívat všem.

  Na záležitost s „pokusy na lidech“ se dá dívat i z opačného pohledu. Existují populace, především děti a ženy, které jsou stále znevýhodňovány. Tím, že jejich účast ve studiích je z mnoha důvodů omezována, přicházejí o možný prospěch plynoucí z výzkumu. Stejně tak by byli o tento prospěch připravováni i duševně nemocní, pokud by se jejich kompetentnost poskytnout informovaný souhlas zpochybňovala a studií by se proto nemohli účastnit.

• Psychiatrická etika je v knize zmíněna pouze okrajově, a to v souvislosti s kapitolou o stáří a demencích. Duševní nemoci jsou velmi časté. Pokrok v  neurovědách o nich v posledních letech přinesl mnoho nových a zcela zásadních informací, které kromě jiného vedou k vývoji nových účinných terapeutických metod. Přesto jsou psychiatrická témata stále tabu a pacienti i jejich blízcí trpí stigmatem. Profesní etika klade na psychiatry velké nároky a bezpodmínečně předpokládá jejich lidskou zralost.

  Jedno z každodenních klinických a etických rozhodnutí se týká nedobrovolné hospitalizace. Za jakých okolností lze člověka hospitalizovat na psychiatrii proti jeho vůli? Existují doklady o tom, že čím déle trvá neléčená psychóza u mladého člověka, tím může být naděje na úpravu stavu menší. Do jaké míry je tudíž skutečnost, že si někdo povídá s hlasy, které mu hovoří v hlavě, důvodem pro nedobrovolnou hospitalizaci, když se pacient neprojevuje nijak agresivně a nikoho svou konverzací neohrožuje? Psychiatrův klinický úsudek doprovázený taktním přístupem k nemocnému a jeho rodině může být tudíž pro další osud nemocného klíčový.

  Dalším provokativním tématem je otázka, za jakých okolností smí terapeut porušit mlčenlivost. Co když mu pacient svěří, že uvažuje o tom ublížit někomu? A jak je tomu se schopností duševně nemocných poskytnout informovaný souhlas s účastí ve výzkumu? Názory na to, zda jsou duševně nemocní dostatečně kompetentní poskytnout informovaný souhlas, nejsou jednotné. Přesto je sotva představitelné, že by se například nová psychofarmaka, která mohou zásadním způsobem zlepšit kvalitu života lidí, testovala jinak než podáváním duševně nemocným. Rozhodnutí, zda nemocný vskutku chápe, co mu účast ve studii přinese, tedy opět závisí na psychiatrově zralém klinickém úsudku a jeho zkušenostech.

Dilematům, kterým je dnešní medicína vystavena, je třeba věnovat značnou pozornost. „Práce s lidmi“ v době, kdy je medicína ovlivněna technologií, je proto nesmírně náročná a vysilující. Preventivní péče o udržení dobré psychické kondice všech, kteří jsou těmto obtížným situacím ve zdravotnictví a vědě vystavováni, je tudíž zcela zásadním předpokladem etického a správného rozhodování.