Kolik je jednou tolik

Porovnejme dvě situace: 1) Máme tři jablka a chceme jich mít jednou tolik. 2) Máme tři jablka a chceme jich mít dvakrát tolik. Kolik jablek máme? S překvapením zjistíme, že v obou případech šest. Jak je to možné?

Co znamená jednou? Především jedenkrát (jednou tři jsou tři), ale také někdy (jednou svítí slunce, jindy prší), kdysi (byl jednou jeden král), konečně (zdalipak už jednou přijde) apod. I když obezřetně zvážíme všechny uvedené významy, zjistíme, že slovo jednou je v první větě užito ve významu jedenkrát, jde tedy o číslovku násobnou stejně jako v druhé větě.

Zeptejme se jinak: Musí každé -krát znamenat násobek? Odpověď bude nekompromisní. Musí. Doplňme, že -krát vyjadřuje vždy tolikeré opakování, kolikeré udává první část složené číslovky. Jedenkrát tři je počet vzatý pouze jednou a dvakrát tři je totéž dvojmo, nemohou tedy dávat týž výsledek. Není to divné?

Posledním místem, kde by pes mohl být zakopán, je slovo tolik. To vyjadřuje míru danou kontextem (přines toho tolik, kolik uneseš), mnohost (tolik jsme toho viděli) či omezení (aspoň tolik mohu říci), popřípadě zastupuje počet nebo množství (tolik a tolik jablek). A opět jsme ve slepé uličce – v první i v druhé větě slovo tolik zastupuje tři jablka.

My ale díky jazykovému citu víme, že výsledný počet je v obou případech stejný, a to „dva toliky“ (= 6 jablek). Položme si proto otázku: Je tento výsledek součinem, nebo součtem? Dospět k němu lze jak násobením (dva krát tolik), tak sčítáním (jednou tolik plus ještě jednou tolik). V první větě jde tedy o součet, v druhé o součin.

Jak asi slovní spojení jednou tolik vzniklo? Jeho původ hledejme v dobách, kdy trhovci neznali násobilku, ale uměli přidat ještě jednou totéž. Pojem čísla jedna měl patrně obzvlášť důležitou úlohu. Dokonce i v soudobé češtině je ze všech čísel nejfrekventovanější (vyskytuje se dvakrát častěji než číslo dvě a dvacetkrát častěji než sedm či devět). Frekventovanost v jazycích našich sousedů neznám, ale nejspíš bude srovnatelná. S číslem jedna souvisí i sloveso jednat, které původně znamenalo postupně sbližovat vzdálená stanoviska prodávajícího a kupujícího v jeden bod (v naprostou shodu). První žádal mnoho, druhý nabídl málo, pozvolna slevovali či přidávali, až nakonec byli zajedno. Jednání se vleklo. Mluvíme samozřejmě o dobách, kdy chyběl nějaký „metr“.

Metr, jímž měříme dnes, ovšem chyběl donedávna. Tuto jednotku neměl ve svém slovníku ani J. Jungmann. V Čechách vešla ve známost až r. 1872 (rok po založení Vesmíru), kdy se stala součástí Mezinárodní soustavy SI. Zbývá vysvětlit, jak se potom toto slovo dostalo do české literatury z poloviny 19. století, například do Babičky Boženy Němcové (1855): Ta kovářka, to je metr. V tomto případě nejde o fr. mètre, nýbrž mâitre – mistr, učitel, borec (viz též titul magister). Jestliže byl někdo metr v šavli, bylo lepší se mu vyhnout. Z borce pak toto slovo přešlo na energického člověka, a posléze i na „velmi energickou ženu“, metrnici. Ta snad ale mohla být inspirována „Metrniškou“ (manželkou ministra Metternicha), jak alespoň tvrdí rakouský badatel Karl Treimer.

Slova neberme doslova. Každý metr nemá sto centimetrů a každá myslivna neslouží k myšlení. Kdo přibral jednou tolik, váží dvakrát tolik. Hudba složená lidmi nemusí být lidová a vážná hudba nemusí být vážná. Kupec prodává, ale prodavač nekupuje. Hasič hasí požáry, ale požárník nepožáruje hasy. ¹⁾