Chitin a kismet

Jungovská psychologie učí, že každé dílo či osobnost, které si v určité zemi či době získají všeobecné rozšíření a oblibu, si zasluhují bližší pozornost, byť bychom si o jejich uměleckých či lidských hodnotách mysleli cokoli (i Michael Jackson výmluvně vypovídá o povaze doby a mysliteli jest potlačiti úvodní pocity a podívat se na tento fenomén sine studio et ira). Přemýšlím-li o tom, který spis nejvíce ovlivnil můj život a způsob myšlení, chtě nechtě dospívám k Broučkům Jana Karafiáta. Určitý fatalistní rys v mé povaze, který moji přátelé tradičně přičítají četným cestám do Orientu, ve skutečnosti koření v hojném předčítání řečené knihy v raném dětství, byť tehdy motivovaném snahou po výchově k disciplíně.

Toto dílko, vydané poprvé v roce 1876 bez jakéhokoli ohlasu a znovuobjevené až v 90. letech 19. století, ovlivňuje už po celé století naše národní vědomí i nevědomí více než která jiná kniha. Nejsem literární historik a nevím přesně, kolik vydání Broučků od té doby už vyšlo, ale mohlo by se to blížit stovce, včetně těch „vykleštěných“ z minulého režimu, kde broučci u stolu sepjali nožičky a nic. Jde zřejmě o bezkonkurenčně nejhojnější dětskou knihu celého česky mluvícího prostoru a lze očekávat, že bude obsahovat nějaké zcela zásadní poselství, byť může být zcela jiné, než na které bývá obvykle upozorňováno. Je tomu skutečně tak.

Děti se v knize v pohádkovém hávu a nevtíravým způsobem seznamují s neúprosností osudu a vypjatou existenciální absurditou světového dění, aniž by byly vylekány Camusem či Ioneskem. Život broučků, alespoň samečků, spočívá ve vysilující a namnoze nebezpečné službě (vzpomeňme na nejrůznější žluny, utrpěné úrazy atd.). Každodenní svícení odůvodňují broučci tím, že musejí svítit lidem. Už z kontextu knihy je patrné, že jde o sekundární racionalizaci čehosi bytostně iracionálního, neboť broučci svítí na pustých a odlehlých místech, navíc slabě a nevydatně. Lidé ostatně v noci spí a tohoto absurdního servisu nemají zapotřebí; v případě nouze si posvítí nějakou lampou vlastní produkce, a to tam, kde je to skutečně nutné. (Autor zde ve viktoriánském stylu přechází mlčením, že u reálných svatojanských broučků slouží světelná komunikace k ulehčení kontaktu mezi oběma pohlavími – v intencích doby však musí být jejím odůvodněním něco obecně prospěšného. Současná sociobiologie, u nás reprezentovaná třeba překlady knih Matta Ridleyho, naopak vidí jako jediné odůvodnění všech činností zvýšení naděje na reprodukční úspěch – aby eventuální obecně prospěšné činy byly vůbec „povolené“, musejí se maskovat a odůvodňovat takto.)

Karafiátova kniha dětem rovněž včas a důrazně přiblíží, že konečnou instancí a smyslem lidského (i broučího) života je smrt. Známý konec knihy praví: „A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. ...Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Jak známo, zjara na broučích hrobečcích vykvetlo dvanáct sedmikrásek, devět bílých, tři krvavě červeně olemované. Jan Karafiát, takto muž vzdělaný a spravedlivý, podle výpovědí pamětníků pohřby miloval, či je alespoň uměl pohnutlivě aranžovat. Zejména známá byla jeho předlouhá, až čtyřhodinová kázání na pohřbech dětských, tehdy ještě zcela běžných. Smrtí mláďátek, speciálně těch neposlušných, je ostatně olemována i naše kniha. Ve třetí kapitole vypráví maminka Broučkovi pohádku. Ve vší stručnosti: Byl jeden kocourek a kočička, a ti měli tři roztomilá koťátka. Jednou, když odcházeli na lov, je nabádali k poslušnosti, načež zamkli chaloupku a odešli. Nedisciplinovaná koťátka se však pro nějakou dětinskost začala strkat, až zbořila kamínka. „...všecko to hořelo a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zamčeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena a všechno bylo spáleno proto, že koťátka byla neposlušná. A tatínek a maminka plakali a plakali. Brouček poslouchal. Ono se mu to líbilo.“

Spravedlnost je drsná, taková starozákonní. Obdobně je to v knize i s poslušností, která je primárně poslušností vůči tradicím a světaběhu obecně, vůči jeho vlnám, kde ta následující smývá to, co předchozí nakreslila. Brouček se poslušně ožení a množí, ač se mu nechce, a poté i poslušně zmrzá, ač se mu zřejmě taky nechce. Kniha nad jiné ukazuje, co obnáší život v tradičním řádu. Kdo jej vidí, dnes třeba v islámských zemích, pozoruje idylu a soulad, který však nesnese být konfrontován s něčím bytostně jiným a přináší na jedné straně tradiční kulturnost, na druhé straně nic skutečně mimořádného. (To mimořádné je, jak už jméno praví, mimo řád, v rámci řádu lze činiti pouze věci řádné – už proto, že jeho udržení a setrvání v něm poutá všechnu člověkovu energii.) Je pozoruhodné, že Jan Karafiát začal psát tuto knihu po návratu ze Skotska ve věku asi 28 let a vyšla, když mu bylo třicet. Jsem mu povděčen, že mě (a miliony mých spoluobčanů) už jako dítě seznámil s drsnými a děsivými stránkami života a pomohl mi uvědomit si, že spravedlnost je v zásadě to, co se nám děje. Plytce líbivé vyprávěnky řekněme Václava Čtvrtka nás tomu neučí.