Vědci, dogmatici, šarlatáni...

Do stránek Vesmíru jakož i do jeho osudu se v opakovaných vlnách promítá spor o to, co je či není věda. Ponětí o tom na sebe nabaluje sémantická pole příbuzná: relativizmus, sociální inženýrství, scientizmus, postmoderní chápání světa a různá jiná epiteta, tu v roli popisu, tam coby nadávky. Ponechme nyní stranou ono nesmírné vzrušení, které prožíváme při řešení problémů, nepopsatelné uspokojení při odhalování tajemství, při prostupu nekonečnými štolami neznámé krajiny poznání – tedy to, proč je bezesporu nádherné býti vědcem. S odstupem viděno je na onom sporu pozoruhodné, jak vědci často podléhají iracionálním emocím (zaměňují „pravdu“ za subjektivní pocit jistoty o něčem) a naopak, odpůrci scientizmu používají racionální argumenty (scientizmus jakožto dogmatická víra v autoritu přírodovědecké metody a její výsledky by měl být odmítán především těmi, kdož jsou z definice odpůrci dogmatizmu, totiž [přírodo]vědci samými). Boj vědy s pavědou se ovšem převtělí do boje dobra se zlem a výrazně se ideologizuje teprve tam, kde jeho protagonisté opustí svá vlastní hřiště a utkají se na poli filozofie, sociologie vědy, její organizace, politiky, v médiích a na schůzích různých spolků. Teprve v souboji o diváka či o volné teritorium se z vědce stává skutečný dogmatik, teprve tam se šarlatán či pavědec úskočně odívá do mimikry vědecké hantýrky. Teprve v boji o moc dochází k zásadnímu nedorozumění, totiž k názoru, že naše společnost má nedostatky proto, že její politická reprezentace je odborně (vědecky, filozoficky) nekvalifikovaná. To, že je někdo vědcem, ještě neznamená, že získal schopnost správně se rozhodovat v otázkách dobra a zla, ba dokonce ani to, že má jakoukoliv výhodu při intuitivní orientaci ve složitých systémech. Neexistuje jediná konkrétní politická otázka, na kterou by větší množství vědců sdílelo shodný názor. I kdyby vládli vědci, řídili by se svými emocemi a stranickým přesvědčením, jak ostatně ukazují všude, kde o něčem hlasují, od petic na ochranu životního prostředí až po přijetí nových členů do svého klubu či akademie. Téma, které se i na stránkách Vesmíru tedy opakovaně a víceméně nepřímo objevuje, není ani tak legitimním epistemologickým problémem, jako spíše důsledkem chybné a vskutku nevědecké záměny „hledání pravdy“ za „právo na pravdu“, kritéria vědeckosti za kritérium správnosti ve smyslu dobra a zla, popletení zákonů přírodních se zákony normativními a ve svých důsledcích i doznívajícím chápáním moci jakožto vědy o řízení společnosti. Jaké překvapení pro vědce, když se po své přednášce ve spolku nejpevnějších odpůrců pavědy, na níž se snaží vysvětlit rozdíl mezi filozofií a vědou, dozví v diskusi, že představitel kritického racionalizmu Karl Popper je pro vědce ohromným nebezpečím proto, že v duchu jeho filozofie mohou dnes homeopati v dvojitě slepých pokusech prokazovat účinnost svých preparátů! Znamená to, že homeopatům by se právo používat metodické nástroje vědy mělo odejmout? Jiný vědec zase odmítl popperovské tvrzení, že věda postupuje cestou falzifikace (čili vyvracení, odhalení falešnosti) hypotéz, s odůvodněním, že „takový postup je pro nás vědce nedůstojným a hrubě nás i naši práci podceňuje“ (sic!).

Je příznačné, že současná česká filozofie i věda mají (v duchu tradice) postavu nepřijatelnou pro všechny: Zdeňka Neubauera. Učenci ho mezi sebou nechtějí, protože není vědec (místo aby ho tedy chtěli proto, že je filozof). Filozofové ho nechtějí proto, že nějak divně postmodernisticky motá dohromady religionistickou hermeneutiku, genetiku, epistemologii, fenomenologii, strukturalistické vidění světa a etymologii. Jinými slovy to, čemu nerozumíme, musí být přece špatné. A tak máme outsidera, Ahasvera, který je pro všechny účastníky sporu požehnáním už proto, že mají „scape-goat“, do kterého si mohou kondenzovat všechnu hořkost vlastního [ne]poznání, všechny své pudové síly, od kterých musí čas od času očistit své racionální já, své prizma poznání a raison d’être svého působení na Zemi. Jenže co nám (k otázce vědy) tento poutník za plotem vlastně sděluje? Na co nás upozorňuje? Cituji: „Prorocky nám otevřela nekonečné obzory skutečnosti, kterou nyní prožíváme, a hloubce člověka dala nový rozměr; žádný smrtelník […] toho nikdy nevěděl tolik o nesmrtelném tajemství duše. Co je však podivuhodné: I když tolik obohatila a rozšířila povědomí o nás samých, nikdy nás […] neodnaučí pokoře […] Že toho díky ní víme o sobě víc, nás neučinilo svobodnějšími, nýbrž spoutanějšími. Protože i když moderní lidé poznali a označili blesk jako elektrický jev […], nepůsobí na nás o nic méně velkolepě, než jak působil na minulé generace, stejně tak málo může naše poznání duševního mechanizmu v člověku zmenšit hlubokou úctu k lidstvu.“ Ne, to není Neubauerův výrok o vědě, to je Zweigův výrok o Dostojevském, ¹⁾ pouze mužský rod byl změněn na ženský. Jak to všechno souvisí se Zdeňkem Neubauerem, s létem, s nadcházejícím akademickým rokem, univerzitou, Akademií věd, spolkem Sisyfos, Učenou společností, nadací Vize 97 a osmým číslem časopisu Vesmír, to jeho oddaní čtenáři jistě hravě rozluští i bez nápovědy.