Nová náboženství a ekologie

Proč vznikají nová náboženství a co rozhoduje o tom, které z nich bude úspěšné a které ne? Odpověď může být kuhnovsky jednoduchá: Nové náboženství vzniká v okamžiku, kdy předchozí tradice není schopna uspokojivě vysvětlit některé problémy, které jsou v dané době aktuální. Předpokládejme, že nejde o problémy „transcendentní“ či „mimosvětské“, ale o problémy tohoto světa, tedy sociálně-kulturní. Jedním z takových problémů jsou radikální zásahy do životního prostředí, které mohou způsobit změnu kvality života. Proto je ekologický problém od poloviny 20. století sociálně významný, a tedy i nábožensky zajímavý. Není se čemu divit, protože z jistého hlediska mají k sobě náboženství i ekologie velmi blízko. Jejich společným tématem je řád světa. Jde o dva způsoby výkladu uspořádání vztahů v univerzu a místa člověka ve světě. Základní ideou náboženství je, že svět má řád (vznikl jako překonání chaosu), který je smysluplný. Od tohoto univerzálního řádu má být odvozen řád světský – tedy sociální, politický, ekonomický, mravní atd.

Dvojí sociální funkce náboženství

Z uvedené vize vyplývá dvojznačnost sociální funkce náboženství, které může být na jedné straně silným integračním činitelem, na straně druhé může sloužit snahám o změnu sociokulturního systému. Na diskusi o znečišťování životního prostředí a hrozbě ekologické katastrofy reaguje řada náboženství. Velké církve, které se dostatečně zabydlely ve světském sociopolitickém prostředí, zahrnují tuto tematiku do svého jazyka jen pomalu a spíše nabádají k pozvolným změnám. Malé náboženské skupiny, které hledají skupinovou identitu v ostřejší konfrontaci se svým sociálním prostředím, využívají ekologický problém k zdůraznění vlastní výjimečnosti. Do této skupiny patří i řada nových náboženství.

Termín nová náboženství či nová náboženská hnutí se začal používat v sedmdesátých letech 20. století k označení některých náboženských skupin, které svými netradičními naukami a praktikami vzbudily pozornost části západní veřejnosti. Mezi nejznámější v té době patřila hnutí Haré Kršna, Rodina lásky, Církev sjednocení, Maharišiho Transcendentální meditace a hnutí stoupenců indického gurua známého pod titulem Ošo. Tenkrát tyto skupiny ekologickou problematiku jako součást nauky příliš nezdůrazňovaly, hlasitě však odmítaly veškeré představitele moci, nejen světské, ale i náboženské. Proto někteří autoři začali pro všechna protestní sociální a náboženská hnutí užívat termín kontrakultura (viz rámeček).

Nelze však tvrdit, že si nová náboženství, která vznikla v druhé polovině 20. století, svůj radikálně odmítavý přístup k sociokulturnímu uspořádání světa udržela. Naopak, ta, která by si jej udržela, by patrně zanikla nebo se dostala na okraj společenského dění. Celou problematiku lze ilustrovat na několika rozdílných skupinách.

Haré Kršna – od odmítnutí k přežívání

První západní vyznavači indického boha Kršny pocházeli z prostředí hnutí hippies a byli to lidé, kteří se snažili zcela odpoutat od sociálních podmínek západní společnosti. Svým charakterem byli následovníky prvního výraznějšího odmítnutí západní industriální a konzumní kultury, totiž romantizmu, se kterým je spojovala též snaha najít uspokojivou alternativu k „západní zkažené společnosti“ v „moudrosti Východu“. Také proto byly v první fázi oslovování západní veřejnosti zdůrazňovány principy kritiky, odmítnutí a segregace – za nejvhodnější alternativu západního způsobu konzumního života byl považován odchod ze společnosti, uzavření do prostředí „čistých“, oddaných, žijících v komunitách (na farmách) podle duchovních a ekologicky přijatelných pravidel.

V první fázi byla tato taktika úspěšná, avšak postupem času se důraz na dobrovolnou izolaci snižoval, mimo jiné také proto, že vyrůstala druhá generace oddaných, jíž bylo potřeba přijatelným způsobem vysvětlit duchovní nauku a zajistit patřičné vzdělání. Proto bylo potřeba zaměřit se na spolupráci s okolní společností. V současné době je kladen hlavní důraz na život v manželství podle zásad hnutí, a to uvnitř okolní společnosti. Radikální snaha o izolaci byla tedy opuštěna, avšak protikonzumní (protimaterialistická) orientace zůstala.

Neopaganizmus – zpátky k přírodě

Podobně kritický vztah k současnému typu společenského života je příznačný i pro stoupence přírodních předkřesťanských božstev. Argumentace nových pohanů směřuje však v některých ohledech jiným směrem, neboť neohinduistické hnutí Haré Kršna je v jejich pohledu stejně diskriminační jako převládající křesťanství i světská společnost. Pro všechny tyto zavedené systémy totiž platí, že zbavily přírodní činitele jejich duchovní hodnoty a přírodu vnímají jako bezduchou materii. Noví pohané se snaží o obrodu prvotních duchovních představ. Jde především o představy severoamerických Indiánů a evropských Keltů.

Důležitou roli zde hraje kult ženských božstev a obroda vnímání tělesnosti. Dosavadní náboženství z pohledu neopaganizmu zničila vše, co je v člověku „přirozené“, tedy schopnost vnímat vlastní tělo, citovost, intuici, zkrátka vše, co člověka spojuje s přírodou. Také proto patří mezi neopaganistické techniky šamanské bubnování, objímání stromů, užívání přírodních materiálů (v některých případech zahrnující též užívání nesyntetických psychotropních látek) a práce s tělesností (zahrnující někdy i sexuální praktiky).

Scientologie – přitakání a další rozvoj

Jakkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že má scientologie blízko k neopaganizmu, protože se snaží objevit zapomenuté či kulturně potlačené schopnosti, jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Scientologie je sice s okolní společností v konfliktu, ten však je dán spíše vnějšími útoky na ni (je jí vyčítána urputná komerční snaha získat majetek a ekonomický i politický vliv, včetně vlivu na psychiku a každodenní život jednotlivců). Ve svých základech scientologie neodmítá principy moderní průmyslové konzumní společnosti, ale naopak na nich staví. Zdůrazňuje neomezené lidské schopnosti, které lze patřičným tréninkem rozvinout a být ve společnosti úspěšný. Také proto bývají argumentací scientologů osloveni např. podnikatelé či manageři, jimž tento přístup nabízí uspořádání života, které jim umožní větší efektivitu, a tedy i úspěšnost.

Je zřejmé, že scientologie nepředstavuje kontrakulturní způsob spirituality. Přesto i v jejích základech je schopnost rozvinout „zelenou“ argumentaci, neboť základní scientologické „dynamiky“ zahrnují nejen „přežití“ pro jedince, ale také spolupřežití v rámci širšího kontextu – rodiny, společnosti, lidského druhu, přírody a univerza. Skutečnost, že ekologická argumentace scientologie není propracována ani propagována, je dána především jejím modernistickým rázem.

Vesmírní přátelé – pryč z planety

Zvláštní podobu nového náboženství, které spojuje argumentaci ekologického ohrožení i hi-tech mentalitu, představují UFO-kulty, tedy skupiny vyznavačů mimozemských inteligentních bytostí. Jako příklad si uveďme celosvětově známou Aetherius Society či Heaven’s Gate. Ta vešla v březnu 1997 do historie nových náboženských hnutí hromadnou sebevraždou části svých členů, která měla zajistit dematerializované opuštění planety Země. Vila v Rancho San Fernando poblíž San Diega, kde k sebevraždě došlo, je sice našim zemím geograficky dosti vzdálena, ne však mentalita stoupenců mimozemských inteligencí. Podobné prvky najdeme v nauce české skupiny Vesmírní lidé, která se seskupuje kolem postavy Ing. Iva A. Bendy, původně zaměstnance firmy Škoda Auto. Nyní se Benda soustřeďuje především na shromažďování zpráv od „přátel z vesmíru“ a šíření „poselství lásky“.

Mezi zprávami, které získávají čeští „kontaktéři“, se vyskytují různá varování týkající se narůstajícího znečištění životního prostředí. Např. ve zprávě č. 370 hovoří samotná planeta Země: Lidé milí, hovořím k vám já, vaše planeta Země, na které žijete své pozemské životy a ani si neuvědomujete, že to, na čem stojíte, není jenom kus hmoty, jsem to já, vaše Země, vaše Matka, která vás všechny chová v té nejupřímnější lásce, všechny bez rozdílů. [...] Potravu, vzduch, vodu, máte vše potřebné k životu. Proč mne tedy ničíte? Copak už tady nechcete dále žít? Copak chcete i mne zabít? Pokud se nebudete dále ovládat, čeká vás velké překvapení, protože já, i když vás všechny moc miluji, už nemohu dále vydržet ty bolesti a očistím se. [...] Proč stavět tolik továren, co ničí ovzduší, proč stavět další a další domy, co vám potom zbude za přírodu? Žádná. Vykácíte mi všechny lesy, otrávíte vody a vzduch. Nedivte se, lidé, že se takto bráním třeba těmi zemětřeseními a povodněmi. Je to jen malý kousek toho, co dokážu.

Ekologický problém je však jen součástí širokého mravního a duchovního úpadku, který vede k nevědomosti a dává další možnosti Silám temna. Mezi první kroky, které vedou k eliminaci negativních sil a k navázání spojení se Silami Světla, patří milovat všechny lidské bytosti, rostliny, zvířata, planetu Zemi a „všechny vyšší bytosti“, omezit konzumaci alkoholu, cigaret a masa, zničit negativní literaturu a nemít přebytečný majetek (což je vysvětleno následovně: „2 a více domů pro sebe, 2 a více aut pro sebe“). Poselství je jasné: Jestliže lidstvo neporozumí zprávám přátel z vesmíru a nezmění své jednání, bude následovat katastrofa. A tak jako v některých dalších náboženstvích se silnou eschatologií existuje i zde pro tento případ nouzové řešení pro hrstku vyvolenců: evakuace.

Základní myšlenkové schéma vyznavačů Sil Světla lze poměrně přesně pochopit ze slov Iva A. Bendy: Planeta Země měla mnoho velmi vyspělých civilizací (např. Atlantidu nebo civilizace v Číně). Jsme Plejáďané a pokračovatelé Atlantidy. Jsme svobodné bytosti, máme svobodnou vůli a obrovskou sílu lásky. Jsme součástí jednoty, Stvořitele prvotního všeho a všech. Ježíš nebyl ukřižován. Hus nebyl upálen. První Přemyslovci nebyli v Čechách, ale na Moravě (Sámova říše a Velká Morava). Přemysl oráč neexistoval. Síly temna nyní dobře ovládají 3 miliardy lidí na planetě Zemi, tj. 50 % všech obyvatel. 1,2 miliardy lidí planety Země není ovládáno Silami temna, neboť jsou láskyplní. 30 milionů lidí planety Země je připraveno a má parametry na evakuaci. 500 tisíc lidí zemí českých je připraveno a má parametry na evakuaci. Evakuační flotily jsou v permanentní pohotovosti od listopadu 1997. Plány na evakuaci nebyly a nebudou rušeny, termín evakuace je závislý na lidském chování. Materiálně zaměření lidé rozhodně nemohou být evakuováni. Evakuovaní lidé budou tvořit Novou Zemi v 5. dimenzi, bez válek, hladu, peněz a v lásce. Nová Země se stane členem Kosmické konfederace planet Sil Světla. Na Nové Zemi nebude ovládání Silami temna. Obyvatelé Nové Země budou mít jedinečné prožitky spojené s masivním působením Sil temna, které nemají mnohé bytosti ve Vesmíru. O tyto se s nimi podělí, aby byli imunní proti Silám temna!!! To je hlavní smysl tvoření zde, na planetě Zemi ve 3. dimenzi.

Náboženství v (post)industriální době

Zmíněné náboženské skupiny dokumentují posun v náboženství, který se projevuje ve společnostech s vysokým stupněm technického rozvoje. Zatímco hnutí Haré Kršna a neopaganizmus jsou výrazem neoromantického nostalgického vzpomínání na ztracený ráj, pro nějž je typický nízký stupeň materiálně-technického rozvoje, Vesmírní lidé a Scientologie čerpají z modernistického obdivu k vysoce rozvinutým vědeckým technologiím. Všichni se shodují v tom, že současný svět není v pořádku, liší se však ve vizích budoucího ráje. Shodují se v útocích na současnou vědu a jsou nespokojeni s vývojem moderních společností, přičemž ekologický problém je pro ně jen jedním z ukazatelů širší krize a nehraje hlavní roli.

Přesto je nutné ekologickou argumentaci v různých náboženských směrech pečlivě studovat, a to nejen proto, že sílí a výrazně odlišuje některé proudy uvnitř již zavedených náboženských tradic (jako je tomu např. u sociálně a ekologicky angažovaného buddhizmu) či přispívá k vytváření identity některých nových náboženských hnutí. Diskuse o ekologickém problému je totiž součástí širšího kulturního posunu, který bývá označován jako druhá či reflexivní moderna. Jejím jádrem je kritická reflexe vedlejších, nezamýšlených produktů moderní průmyslové společnosti, které zpochybňují legitimnost moderního sociokulturního řádu a vytvářejí prostředí nové nejistoty. Tato situace (svou povahou kontrakulturní) je příhodná pro všechny existující či potenciálně vznikající ideologie a je otázkou, jakým způsobem se s novými problémy vypořádají jednotlivá náboženství. Zda se přikloní k bojovnému fundamentalizmu, smířenému tradicionalizmu, přitakávajícímu modernizmu či utopickému futurizmu. Anebo vznikne v situaci ekologického ohrožení (skutečného či domnělého) nějaké nové „zelené náboženství“? ¹⁾